Temná historie vidličky: Jak se dostala na náš stůl

MAGAZÍN - Magazín autor: Jaroslav Bican

Cesta vidličky na náš stůl nebyla jednoduchá. Trvalo 800 let, než se stala běžnou součástí jídelních příborů na Západě. Dlouhou dobu byla totiž v nemilosti, ze které nebylo jen tak se vymanit. Nakonec se to však podařilo.   

První vidličky používaly vládnoucí vrstvy na Středním východě a v Byzantské říši

První vidličky používaly vládnoucí vrstvy na Středním východě a v Byzantské říši , zdroj: Profimedia.cz

Možná vás překvapí, že něco tak obyčejného jako vidlička, dnes předmět denního užívání, bylo kdysi považováno za nemorální a nehygienické. Mělo jít dokonce o nástroj samotného ďábla. Slovo vidlička totiž pochází z latinského furca, což znamená vidle.

První vidličky používaly vládnoucí vrstvy na Středním východě a v Byzantské říši. Do Evropy se vidlička dostala v roce 1004 n.l., když se neteř byzantského císaře Maria Argyropoulina provdala za syna benátského dóžete. Do Itálie přivezla zlaté vidličky se dvěma hroty. Použila je při své svatební hostině. Benátčany, kteří jedli rukama, to šokovalo.

Maria Argyropoulina však o dva roky později zemřela na mor. Podle svatého Petra Damiána to byl boží trest za její marnivost. Ta se projevovala právě tím, že se sama nedotýkala jídla, ale napichovala ho zlatým nástrojem se dvěma hroty.

Lžíce a nože bez vidliček 

Svatý Petr Damián tak vidličku uvrhl do klatby na dalších 400 let. V následujících stoletích Evropané používali jen lžíci a nůž. Mnoho lidí včetně aristokratů jedlo raději rukama. Ve skutečnosti to byla běžná praxe a nikdo ji nepovažoval za neslušnou.

Mytí rukou pak bylo svého druhu rituálem, který patřil k jídlu. Ve středověké Francii například pážata polévala svým pánům ruce parfémovanou vodou během každé hostiny. Také jim nosila ubrousky, aby si osušili ruce, než se pustí znovu do jídla.

Zlom nastal až v 15. století spolu s kandovaným ovocem. Itálie mu propadla a jako vedlejší produkt této mánie se na italské stoly dostala i vidlička. Tyhle sladkosti si podmanily chutě italských strávníků a změnily etiketu při hostinách.

Kandované ovoce a mlsný jazýček 

Dříve bylo rafinovaného cukru jen omezené množství a sloužil k lékařským účelům. Rozšíření obchodu s Arábií a severní Afrikou ale zvýšilo jeho dostupnost. Oblíbený a nákladný způsob, jak ho využít, bylo uchovávat celé ovoce. Jíst ho však znamenalo mít zalepené prsty. Lžíce či nůž příliš nepomohly. Pro konzumaci kandovaného ovoce se nehodily. Řešením byla vidlička.

Protože bylo více lidí s mlsným jazýčkem, než kolik bylo vidliček, stalo se zvykem náčiní utírat a předávat spolustolovníkům. Postupně vzala vidličku na milost celá Itálie a během 15. století se její používání stalo známkou dobrých mravů. Nástroj ďábla byl minulostí.

Dalších sto let trvalo, než vidlička překonala jinou významnou metu: pronikla do Francie a začala se šířit dál po Evropě. Opět zde sehrál roli královský sňatek. Když italská šlechtična Kateřina Medicejská přišla do Francie, aby se provdala za budoucího francouzského krále Jindřicha II., přivezla s sebou nejen své florentské kuchaře, kteří jí připravovali zmrzlinu, ale také módní oděv, italský bankovní systém, balet a vidličku. Není se co divit, nejenom italská kultura, stravování a móda měla tehdy výrazný náskok před Francií.

Cesta za oceán a změna designu  

Vidlička dobývala Evropu, ovšem pořád ještě neměla vyhráno. Anglická královna Alžběta I. sice vidličky vlastnila, ale raději jedla rukama, protože napichování tímto nástrojem stále ještě považovala za neslušné. Až 30 let po její smrti v roce 1633 Karel I. prohlásil: "Je slušné používat vidličku." Všem svým dětem rovněž věnoval sadu nádobí obsahující stříbrný nůž, lžíci a vidličku.

Jak se vidličky stále více používaly, proměnil se i jejich design. Vidlička se dvěma hroty se skvěle hodila pro napichování jídla, nebyla však vhodná pro nabírání jídla zespodu. V 17. století jí přibyl třetí a čtvrtý hrot, což snížilo pravděpodobnost, že vám jídlo proklouzne. Také mírné zakřivení hrotů zlepšilo její funkčnost.

Na konci 17. století vidlička dosáhla poslední evropské bašty: byla přijatá ve Skandinávii. Teď už ji čekala jen cesta za oceán. Expanzi vidličky v Novém světě umožnila americká revoluce v druhé polovině 18. století. Do té doby ji Američané nepoužívali.

Zdanění uložené Brity neumožňovalo v britských koloniích vyrábět zboží jako například vidličky. Zákon vyžadoval, aby suroviny z kolonií byly přepravovány do Velké Británie, kde se z nich vyrábělo zboží. Kupování vidliček vyrobených v Británii bylo drahé a obyvatelé kolonií ho považovali za zbytečné. To se v Severní Americe změnilo až po vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických na Velké Británii.

Než se vidlička prosadila a stala se přirozenou součástí stolování, uplynul dlouhý čas. Zvlášť vážně ji vzali obyvatelé viktoriánské Anglie. Pro každý druh jídla měli jiný typ vidličky: jednu pro humra, další pro jahody se šlehačkou. Dnes je situace odlišná. I při těch nejformálnějších příležitostech si pravděpodobně vystačíte s třemi druhy vidliček. Přesto vidlička zvítězila. Život bez ní si už neumíme představit.

Tagy: historie Evropa středověk Spojené státy americké Velká Británie Francie Itálie stolování stravování

Zdroje: Vlastní