Brutální show, která šokovala svět a chytla generaci Z pod krkem
6. 5. 2025 – 9:22 | Magazín | Jana Szkrobiszová

Zoufalí, neviditelní, vytlačení na okraj. Lidé, kteří bojují s tím, co dnes vládne všemu – nedostatkem peněz. Ať už o ně přišli smůlou, špatným rozhodnutím, nebo je nikdy neměli, jejich život se točí kolem jediné otázky: jak je znovu získat. Právě tahle posedlost dovedla stovky hráčů do krvavé soutěže o přežití. 456 lidí. 833 milionů na stole. Vyhrát může jen jeden.
Co začíná jako hra, končí jako jatka. A přesto se od toho nedokážete odtrhnout. Seriál Hra na oliheň rozjel globální mánii, která zasáhla nejen obrazovky, ale i psychiku generace Z. Proč nás baví sledovat boj o přežití v přímém přenosu? A proč v tom všichni tak trochu vidíme sami sebe.
Vtahuje díky dětským hrám, děsí brutalitou
Všechno začíná nevinně. Známé hry jako “Cukr, káva, limonáda“ nebo přetahovaná se mění ve smrtící pasti. Právě ten kontrast mezi dětskou nostalgií a krvavým výsledkem je klíčem k tomu, proč se na Hru na oliheň nedá přestat dívat. Není to jen seriál. Je to surová podívaná, ve které ztrácíme zábrany spolu s hráči. Možná až příliš snadno.
Zatímco postavy bojují o přežití, divák bojuje sám se sebou. Proč fandíme těm, kteří jsou ochotni pro peníze udělat cokoliv? Kde končí empatie a začíná fascinace? A proč se při tom všem vlastně tak dobře bavíme? Možná proto, že v každém z nás dřímá hráč. Obdivujeme ty, kteří jdou až na dno, protože v jejich zoufalství často poznáváme vlastní strachy, které si jindy nepřiznáme. Silný příběh, výrazná vizuální stylizace a jasná pravidla – přežít nebo zemřít – posouvají hranice soucitu a morálky.
A proč se tím bavíme? Protože se na chvíli stáváme součástí té hry. Ze svého gauče, v bezpečí, můžeme sledovat extrémy bez reálných důsledků. Squid Game nás nutí čelit otázkám, které obvykle potlačujeme, a přesto se na ně díváme. Někdy s napětím. Jindy se znechucením. A občas nás přivede i k úsměvu.
Pro dospělé zábava, pro děti lákavý vizuál
Zatímco dospělí vnímají Hru na oliheň jako napínavý thriller s temným společenským přesahem, děti a teenageři vnímají především její vizuální stránku. Zábavné kostýmy, výrazné barvy a jednoduchá pravidla her zabalují brutalitu do podoby, která působí téměř jako pohádka. Postavičky v červených kápích s geometrickými tvary místo obličeje se objevují v podobě plyšáků, figurek nebo masek a stávají se součástí dětského světa. Není proto divu, že TikTok zaplavily stovky parodií, výzev a napodobenin. Děti si hrají na Squid Game na školních dvorech, aniž by chápaly, že sledují příběh o zoufalství, dluzích a ztrátě lidské důstojnosti.
A tady začíná otázka zodpovědnosti. Kde končí hranice fikce a začíná realita? Možná právě tam, kde si dospělí začnou říkat, že je to jen seriál. Jenže když se jeho prvky začnou objevovat v reálném světě dětí, mizí tenká čára mezi obrazovkou a každodenním životem. A má popkultura vůbec brzdu, když se násilí začne tvářit jako nevinná hra?
Když se realita začne podobat seriálu
Tento seriál není první fikcí, která ukazuje zoufalství lidí zahnaných do kouta. Jen málokterý to ale udělal tak drsně, vizuálně přitažlivě a zároveň v přesný moment, kdy se mnozí cítí podobně, jako by sami hráli o přežití. Inflace, exekuce, nejisté bydlení, dluhové pasti – to nejsou kulisy z Netflixu, ale realita, v níž dnes žijí tisíce Čechů. V tomhle světle působí Hra na oliheň až znepokojivě pravdivě.
Její úspěch možná nespočívá jen v šokující brutalitě, ale v tom, že zasahuje citlivé místo. Mluví jazykem těch, kdo mají pocit, že svět kolem nich ztrácí pravidla a že bez výhry v nějaké vlastní verzi hry už druhou šanci nedostanou. A tady je třeba být na pozoru, právě tenhle princip může snadno pohltit mysl teenagera.
Dětem to rozhodně nedoporučujeme
Přestože se Hra na oliheň na první pohled může zdát jako stylizovaná zábava plná barev a her, rozhodně nejde o obsah vhodný pro děti. Oficiální věkové doporučení je 16+, a to z velmi dobrých důvodů. Seriál obsahuje explicitní násilí, psychické zhroucení postav, manipulaci i beznadějná témata, která mohou být pro dětského diváka nejen nepochopitelná, ale i emočně zatěžující nebo matoucí.
Mladší děti často ještě neumějí oddělit fikci od reality. Pokud vidí, že jejich oblíbené postavičky hrají hry, nevnímají, že jde o metaforu zoufalství a systému, který ničí důstojnost. Místo toho si odnášejí jen jednoduchý vzorec: hra = napětí = zábava, bez schopnosti rozlišit, že důsledkem je smrt.
Zatímco dospělí mohou o sdělení seriálu přemýšlet, děti ho často pouze napodobují. A právě proto je důležité, aby k podobnému obsahu měly přístup až ve chvíli, kdy jsou schopny ho skutečně pochopit.