Zakladatel moravské dynastie Lucemburků byl ve skutečnosti dobrým a zodpovědným panovníkem, navíc neochvějnou oporou svého císařského bratra, který se na něj mohl bez obav spolehnout. A to nebylo - nejen v dobách středověkých - právě málo.

Jan Jindřich Lucemburský (1322-1375), pojmenovaný dle otce a slavného děda, byl třetím synem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Zanedlouho poté, co 12. února 1322 spatřil světlo světa na mělnickém hradě, začlenil jej královský otec do své sňatkové politiky a začal přemýšlet o vhodné nevěstě.

Jedna nevěsta slabomyslná, druhá šeredná

Vzhledem k Lucemburkovým italským ambicím se nabízely dědičky Tyrol a Korutan, dvě dcery vévody Jindřicha Korutanského. Někdejší neúspěšný panovník Koruny české, tvrdošíjně odmítající vzdát se titulu českého krále, po podobném spojení příliš netoužil, přesvědčil jej však slib "příspěvku" čtyřiceti tisíc hřiven stříbra. A pro ctižádostivého Jana Lucemburského byly alpské země příliš lákavou metou, než aby jej odradil fakt, že starší Adléta byla slabomyslná a mladší Markéta údajně nehezká.

Tu také dle očekávání vybrali a teprve pětiletý Jan Jindřich, doprovázený vznešeným poselstvem v čele s olomouckým biskupem, byl odeslán na vychování k tyrolskému dvoru. Svatba dětské dvojice se konala na podzim roku 1330 v Innsbrucku. Když několik let nato Jindřich Korutanský zemřel, sedmnáctiletá Markéta s třináctiletým Janem Jindřichem se oficiálně stali vládci alpských zemí.

Markéta Tyrolská (1318-1369) zvaná Pyskatá (Maultasch) pocházela z rodu goricko-tyrolských Menhardovců. Známý spisovatel Lion Feuchtwanger ji ve svém románu "Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá" popsal docela odpudivě, jiní ovšem tvrdí, že šlo ve skutečnosti o ženu přitažlivého vzhledu a nemalého sexuálního apetitu, které byla nelichotivá přezdívka udělena poněkud pomstychtivě. Tak či onak, ve smluveném manželství se nelíbilo ani jednomu z partnerů a Markéta svého o čtyři roky mladšího muže upřímně nesnášela. Rozhodla se tedy pro vskutku razantní řešení: Jana Jindřicha za pomocí tyrolské šlechty jednoduše vypudila ze země.

Ztráta Tyrol a Korutan - a ještě s ostudou

Když se počátkem listopadu 1341 Jan Jindřich vracel z lovu, překvapeně zjistil, že brány hradu Tirol jsou mu uzavřeny a jeho žena na něj posměšně pokřikuje z hradeb. "Nebylo po staletí slýcháno," zlobí se kronikář, "že byl mocný a urozený kníže a pán tak zákeřně podlou lstí a proradnými úklady zbaven tak krásné země i vlastní manželky." Lucemburkovi odepřela vstup i ostatní tyrolská sídla, a mladý panovník se tak musel po čtrnáctiletém pobytu v zemi navrátit do Čech.

Navíc s takřka mezinárodní ostudou, neboť Markéta jej obvinila z impotence a začala si hledat nového manžela. Vlastně už si vybrala - Ludvíka Braniborského, syna císaře Svaté říše římské a protivníka Lucemburků Ludvíka Bavora.

A protože o politiku šlo jako vždy až v první řadě, provdala se již v únoru následujícího roku. Markétin nový tchán nečekal na církevní anulaci a předchozí sňatek rozvedl sám. Navíc obě země rovnou udělil svému synovi v léno, a Lucemburkové tak strategické Tyroly a Korutany definitivně ztratili. Papež Klement VI. si takovou nehoráznost nenechal líbit a na Zelený čtvrtek roku 1346 slavnostně císaře exkomunikoval. Tyrolská novomanželská dvojice si tak na církevní souhlas musela počkat pěkných pár let.

A co "zapuzený" Jan Jindřich? Nějakou dobu pobýval v Itálii, později v Čechách na hradě Žebrák, kde také založil kapli zasvěcenou sv. Apolináři a Markétě. Roku 1349 se znovu oženil, opět s Markétou, tentokrát Opavskou, pravnučkou slavného Přemysla Otakara II. S ní se definitivně zbavil pohany nemužnosti, neboť se stal otcem rovnou šesti dítek, když již předtím zplodil nemanželského syna s ženou neznámého původu a postavení.

Moravský markrabě přivedl svěřeno léno k rozkvětu

O navrácení alpských zemí usiloval Karel IV. pro svého mladšího bratra marně, udělil tedy Janu Jindřichovi v léno Moravu. A zvolil dobře: nový moravský markrabě, který se ukázal coby schopný diplomat, hospodář a podporovatel umění, přivedl svěřenou zemi k nebývalému rozkvětu.

Za své sídelní město si zvolil Brno, které tím dosáhlo mnohých privilegií, zároveň však nemalých finančních odvodů, povětšinou pro peněžní potřeby Karla IV. Se svým starším bratrem měl totiž Jan Jindřich skutečně nadstandardní vztahy a Karel se mohl spolehnout nejen na bratrovu loajálnost a bezvýhradnou podporu, ale i občasné zastoupení v panovnických či diplomatických záležitostech.

Nedlouho po svém příchodu založil Jan Jindřich augustiniánský klášter, zamýšlený jako nekropole moravských Lucemburků. Pro klášterní chrám Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše získal od Karla IV. slavnou byzantsko-italskou Černou Madonu Svatotomášskou. Tzv. Palladiu města Brna se přičítá množství zázraků, mimo jiné záchrana města proti přesile Švédů roku 1645. V původních klášterních budovách dnes nalezneme Moravskou galerii, neboť za josefínských reforem museli augustiniáni své starobylé sídlo opustit a přesunout se do bývalého kláštera cisterciaček, kde sídlí dodnes.

Když v roce 1363 zemřela Janu Jindřichovi manželka, oženil se moravský markrabě znovu. A opět s Markétou, už třetí toho jména. O čtvrt století mladší Markéta Habsburská byla poněkud kuriózní volbou – byla totiž vdovou po Menhardovi, synovi Markéty Pyskaté a Ludvíka Braniborského. Mladá žena bohužel zemřela necelé tři roky po svatbě. Co naplat, moravského markraběte čekal čtvrtý sňatek, tentokrát překvapivě nikoliv s Markétou. Alžběta Oettingenská ze starého švábského rodu svého muže o mnoho let přežila. Jan Jindřich ještě založil další klášter v Králově Poli, určený kartuziánům, a 12. listopadu 1375 zemřel. Věčné odpočinutí nalezl v brněnském chrámu sv. Tomáše v dodnes neobjeveném hrobě. Svého císařského bratra předešel na věčnost o tři roky.

A potomci? Nemanželský Jan, vyšehradský probošt, olomoucký biskup a následně akvilejský patriarcha, byl roku 1394 zavražděn v Udine příslušníky znepřáteleného rodu Savorgnanů. Všechna další dítka z lože manželského, tedy syny Jošta, Jana Soběslava a Prokopa, jakož i dcery Alžbětu, Kateřinu a Annu dala svému muži jeho druhá žena. Nejstarší Jošt se dokonce na krátkou dobu stal králem Svaté říše římské (od října 1410 do ledna 1411). Přes všechny snahy Jana Jindřicha se po jeho smrti synové rozhádali. Vzájemná nesvornost a vleklé spory začaly rozkládat nejen Moravu, ale i celé České království. Doba klidu a prosperity skončila a pomalu přicházel čas husitů…