Co vlastně víme o "husitské královně" Johance? O jejím dětství a mládí téměř nic. Johana z Rožmitálu (asi 1430 – 1475) se narodila kolem roku 1430 a stejně jako její budoucí manžel pocházela z řad domácí šlechty, ovšem katolické. Páni z Rožmitálu (z německého rosenthal, růžové údolí) erbu "sviní hlavy a lvice", byli odnoží mocných Buziců a starým vladyckým rodem, jehož příslušníci se často objevovali ve významných zemských úřadech. Však také iniciátorem Johančiny svatby v roce 1450 byl s největší pravděpodobností její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, tehdejší správce zemí Koruny české.

Není pochyb, že sňatek utrakvisty s dcerou z katolického rodu byl dobrým diplomatickým tahem a Jiří z Poděbrad (1420 – 1471), "člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný", jím navíc získal významné spojence.

Třicetiletý Poděbrad byl vdovcem s šesti dětmi z předchozího manželství. První Jiříkovu ženu Kunhutu ze Šternberka (1425 – 1449) stál život porod dvojčat roku 1449. Větší politické ambice zřejmě neměla a manželova královského vzestupu se nedožila. Johanka se naopak stala svému muži rovnocennou partnerkou a rádkyní právě v oblasti politiky.

Záhadná smrt a spekulace o vraždě

Dva roky po svatbě byl Jiří ustanoven zemským správcem za Ladislava Pohrobka, jehož nenadálé úmrtí v roce 1457 spustilo lavinu spekulací o důvodu smrti mladého krále. Mezi mnoha podezřelými figurovali i císař Fridrich či kněz Jan Rokycana, ale především zemský správce, kterému se Ladislavovou smrtí otevřela cesta ke královskému majestátu. A také jeho žena.

Skutečně, i Johanka se ocitla mezi podezřelými. Ve verzi z okruhu polsko-německého ho otrávila kvůli náboženskému vyznání, Francouzi spekulují o neopětované lásce či žárlivosti na francouzskou princeznu, s níž král Ladislav chystal svatbu. Ve hře byly jablko rozkrojené nožem potřeným jedem i otrava v lázni. Další teorie hovořila o odmítnuté Johanině dceři, jiná propojila rovnou všechny – Jiřího, Johanu i dceru.

Zdá se, že fantazii se meze opravdu nekladly. Němečtí lékaři prý otravu rozpoznali ihned, ze strachu o život se však báli promluvit. Uhři spekulovali o Božím trestu za nedodržení slibu bratrům Hunyadyům, Češi se přikláněli k morové nákaze. Teprve antropologický výzkum dvacátého století zjistil skutečnou příčinu skonu – zhoubnou leukémii.

Nicméně král je mrtev, ať tedy žije král! Ale který? Kandidátů bylo mnoho. Panovník polský i francouzský, římský císař a rakouští vévodové. A samozřejmě Jiřík. Na Staroměstské radnici byli 27. února 1458 vyslechnuti zástupci pretendentů trůnu a prozkoumány jejich dědické nároky. Dne 2. března se shromáždili k poradě zástupci šlechty, kurie a královských měst. Poté předstoupil Zdeněk Konopišťský ze Šternberka a pokleknutím vzdal hold novému českému králi. Je jím Jiří z Poděbrad.

Akční královna

Johana si na korunovaci počkala o den déle. Ostatně řada královen se své koruny dočkala až po hodně dlouhé době (například druhá žena Zikmunda Lucemburského po sedmnácti letech) nebo dokonce vůbec ne. "Téhož léta nazajtřie v pondělí korunována jest manželka krále Jiřieho Johana v královú českú také od týchž biskupuov. A dajž jim Pán Buoh zde dlúhé a šťastné kralovánie a potom v nebeském královstvie!" 

Novopečená královna si rozhodně nevedla špatně. Kromě obvyklých starostí o rodinu a charitu se nevyhýbala ani politickému dění. Královského manžela doprovázela na jednání, v případě potřeby jej dokonce zastupovala i jako regentka, zvláště během válečných událostí v posledních letech Jiříkovy vlády.

Ve vztahu k "husitskému králi" byla papežská kurie nejprve vcelku vstřícná, však také královská dvojice složila i jakýsi slib poslušnosti v utajení. Později se však situace změnila a Jiřík byl roku 1466 uvržen do klatby, tedy formálně zbaven trůnu i majetku.

Toho využil Matyáš Korvín, uherský panovník a Jiříkův bývalý zeť, který se postavil do čela invazního vojska. Rozhořely se česko-uherské války. Zajatý Korvín slíbil upustit od nepřátelského jednání, ovšem boje pokračovaly. Matyáš svůj slib nedodržel a v roce 1469 se nechal částí opoziční šlechty prohlásit v Olomouci českým králem.

Johana se zatím aktivně snažila o smír mezi katolickými pány a Jiřím. V nelehké době byla pevnou oporou již nemocnému manželovi, který v ní měl plnou důvěru. Regentstvím pověřil svou ženu hned několikrát, například při vpádu Korvínova vojska do země v létě 1470.

Jiřík jej čekal na Moravě, avšak uherský panovník se obrátil do Čech. Naštěstí narazil na Johanu. Pohotová královna svolala zemskou hotovost a v jejím čele zastavila uherské vojsko.

Tahání za nitky z povzdálí

Králova nemoc však postupovala. Počátkem roku 1471 se jeho zdravotní stav prudce zhoršilo a Jiří z Poděbrad 22. března zemřel. Země byla opět bez krále.

Ovdovělá královna se snažila spolu s nevlastním synem Jindřichem, tehdy zemským správcem, udržet království v pořádku až do nové volby. Kandidátů na trůn bylo opět mnoho. V jejich čele stál uherský Matyáš Korvín a teprve patnáctiletý Polák Vladislav Jagellonský, synovec zesnulého Ladislava Pohrobka, kterého preferoval Jiřík. Nyní jej, alespoň tajně, podporovala i Johana.

A Jagellonec skutečně na kutnohorském volebním sněmu 27. května 1471 zvítězil. S královnou-vdovou udržoval přátelský vztah až do její smrti, která nastala o pouhá čtyři léta později. Do té doby se však činorodá královna stále živě angažovala na politické scéně, například v roce 1473 ještě vystoupila s dlouhým zahajovacím projevem na zemském sněmu v Benešově.

Konec života trávila Johanka ve věnném městě českých královen, tedy na Mělníku, a to jako poslední z českých královen. Měla zde svůj vlastní dvůr a aktivně spravovala i své další statky. A její pražské sídlo? To se nacházelo v tzv. Hankově domě č. p. 587 v dnešní Celetné ulici, kde kdysi přebýval také císař Zikmund. Johana později zakoupila i vedlejší č. p. 586 a nechala oba dva domy propojit.

Druhá žena Jiříka z Poděbrad zemřela 12. listopadu 1475. Podle poslední vůle si přála být pohřbena na Mělníku, to jí však nebylo dopřáno. Pravděpodobně byla převezena do pražské katedrály sv. Víta, kde spočinula po boku svého manžela. Pravděpodobně? Ano, tady je malý háček – její ostatky se totiž při rekonstrukci svatovítské královské hrobky nenašly. Ani jinde na Pražském hradě. A tak místo posledního odpočinku "husitské královny" zůstává dodnes záhadou.