Vlci převážně vyjí, ale to by v tom byl čert, aby neuměli štěkat! Štěkají koneckonců všechny psovité šelmy, až na psa basenji nebo dinga. I lišky vydávají něco, co štěkot velmi připomíná a čemu myslivci říkají, že "skolí".

Také vlci samozřejmě umějí vrčet, kňučet a štěkat… ale činí tak jen v nejužším rodinném kruhu a málo. Jejich štěkání je přitom podobně diferencované jako u psů: vyjadřuje vztek, radost, strach a spoustu dalšího. Ale zpravidla jde jen o takové ňafnutí.

Vlci si vyjí měsíc-neměsíc

To, že vlci spíš vyjí, souvisí s jejich životním stylem. Denně urazí dobré dvě desítky kilometrů - a leckdy ještě víc. Pronikavé vytí je mnohem vhodnější nástroj k tomu, aby se na dálku dorozuměli se zbytkem smečky, která může být (podle dostupného množství potravy) rozeseta až na ploše kolem 600 čtverečních kilometrů, tedy více než činí rozloha Prahy. Však také když se do toho vlci pořádně opřou, bývá jejich vytí slyšet až na vzdálenost šestnácti kilometrů.

Třebaže to tak na první pohled vypadá, vlci rozhodně nevyjí na Měsíc, jak se traduje. To, že při vytí zvrátí hlavu dozadu, dělají právě proto, aby se jejich volání neslo co nejvíce do dálky. Častěji se vyje v zimě a v noci. Když jsou naopak ve smečce čerstvá mláďata (což bývá v létě), kvůli jejich ochraně se vyje méně, aby na sebe smečka zbytečně neupozorňovala.

Vytí má samozřejmě pro vlky spoustu užitečných funkcí. Slouží k zahájení či ukončení lovu, svolávání smečky, hledání zaběhnutých členů, komunikaci mezi jednotlivými smečkami nebo k upozornění konkurentů, že jsou v cizím lovišti a že by se odtud měli co nejrychleji klidit. Vlci vyjí také ze žalu a v době páření dokonce vytí plní funkci námluv. Nejdůležitějším smyslem je ale posílení sociálních vztahů v rámci smečky. Sborové vytí zdůrazňuje sounáležitost, a když se do toho pustí všichni členové smečky naráz, odradí to nejednoho nepřítele. Však také v klasických hororech bývá často – alespoň zdálky – slyšet vytí vlků. Sborové štěkání by totiž spíš šlo na nervy, než aby nahánělo husí kůži.