A ještě "liška ryšavá", samozřejmě. Hanlivým označením naznačovala husitská propaganda zlotřilost nositele přídomku - liška totiž ve středověku nebyla chytrou kmotrou lidových pohádek, ale synonymem nepoctivosti a bídné lstivosti.

Jméno po burgundském světci

Poněkud nezvyklé jméno obdržel Zikmund po burgundském světci z 6. století, jehož ostatky získal Karel IV. pro Svatovítskou katedrálu jen o několik let dříve. "Bůh shlédl na českou zemi, a protože je rozsáhlá a zůstal jí jediný dědic, dal nám i druhého," píše Beneš Krabice z Veitmile. Zikmund Lucemburský (1368-1437), druhý přeživší syn již dvaapadesátiletého "Otce vlasti" a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, se narodil před půlnocí 14. února 1368 pravděpodobně v Praze, dle starších tvrzení v Norimberku. Z posledního císařova manželství se dospělosti dožil ještě Jan Zhořelecký a dcery Anna a Markéta.

Už pár dní po narození domlouval šťastný otec vhodný sňatek. Dcerka norimberského purkrabího byla nahrazena Marií, dcerou Ludvíka Velikého, krále uherského a polského. Na svatbu si chlapec samozřejmě ještě počkal, zatím se mu dostalo patřičné výchovy. Bystrý a inteligentní hoch s jazykovým nadáním zvládl kromě češtiny, němčiny, latiny, francouzštiny a italštiny také maďarštinu a polštinu. Musel se totiž seznámit s jazykem svých poddaných.

Ano, Zikmund měl původně vládnout v Polsku. Leč dějiny se odvíjely jinak. Když roku 1378 zemřel císař Karel IV., bylo chlapci pouhých deset let. O čtyři roky později se na věčnost odebral i Zikmundův budoucí tchán a Poláci si namísto "plánovaného" Lucemburka zvolili litevského Jagiella. Také ctižádostivá královna-vdova Alžběta Bosenská na svazek se Zikmundem nepohlížela vlídně, a pouhý den po manželově pohřbu nechala jedenáctiletou Marii, pro niž už hledala nového snoubence, prohlásit královnou uherskou a sebe sama regentkou.

Čtrnáctiletý Zikmund musel jednat rychle. S pomocí moravských bratranců a bratra Václava obsadil Prešpurk a s Marií se oženil. Přesto problémy nekončily. Šlechta byla odbojná, tchyně rovněž. Na scénu vstoupil další pretendent, neapolský král Karel III. řečený Malý, kterého část šlechticů uznala za svého panovníka. Královna-vdova neváhala a při nejbližší příležitosti uzurpátora násilně odstranila. I na ni však došlo, spolu s Marií byla zajata Horváthovci, a následně dokonce uškrcena před očima své dcery. Inu, středověké Uhry nebyly nejklidnějším místem k životu.

Až v létě 1387 se devatenáctiletému Zikmundovi podařilo Marii osvobodit, když byl předtím korunován ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár). Potomka se však nedočkal, manželka zemřela roku 1395 při předčasném porodu po pádu z koně. O rok později zahynul i Zikmundův bratr Jan Zhořelecký.

Členem Dračího řádu byl i "hrabě Drákula"

Na evropské scéně se zatím objevili Turci, kteří po vítězné bitvě na Kosově poli ovládli Srbsko. Zikmund spolu s dalšími panovníky připravoval křížové tažení. Bitva u Nikopole v září 1396 ovšem skončila katastroficky, mnoho šlechticů bylo zajato či popraveno, uherskému králi se naštěstí podařilo uniknout.

Roku 1400 byl z říšského trůnu sesazen Václav IV. Nespokojení Uhři zajali a uvěznili Zikmunda, kterého propustili až po slibu ženitby s dcerou významného magnáta. Nový královský pár založil slavný Dračí řád (Ordo equestris Draconis Hungariae), původně pro pouhých čtyřiadvacet členů, mezi nimiž bychom nalezli Zikmunda s manželkou, krále anglického, polského, dánského, ale i Čeňka z Vartenberka, básníka Oswalda von Wolkenstein či neblaze proslulého "Drákulu", tedy valašského knížete Vlada III.

Manželství s Barborou Celjskou, z něhož vzešla jediná dcera Alžběta, bylo zpočátku šťastné, později se jeho vody zakalily. Krásná a podnikavá královna, nazývaná pro své četné zálety "německou Messalinou", se dočkala i korunovace říšské, když se její manžel stal roku 1414 římskoněmeckým králem. Na korunu císařskou si však Zikmund počkal dalších dvacet let. Zatím jej čekal nejeden problém - třeba kostnický koncil a husitské bouře.

Odsouzení Mistra Jana, pro národ český klíčová událost, znamenalo pro koncil spíše okrajovou záležitost. Hlavním důvodem svolání bylo ukončení papežského schizmatu, neboť církvi už delší dobu vládli hned tři papežové. Turecké nebezpečí a reformy byly rovněž na programu dne. O sporných věroučných otázkách hlasovaly "národy" - anglický, italský, francouzský, španělský a německý, pod který kromě Čechů, Uhrů a Poláků spadali i Skandinávci.

Husův proces spadal pod církevní právo, Zikmund měl výhradně světské pravomoci

Koncilu se zúčastnilo 200 arcibiskupů a biskupů, 150 opatů, 29 kardinálů a 300 doktorů teologie z význačných evropských univerzit. Šestitisícová Kostnice pojala přes 74 000 hostů! Papež dorazil jen jeden - Jan XXIII., oba další vyslali své legáty. A věděli proč. Po nezdařeném Janově útěku následovalo jeho věznění a sesazení, Benedikt XIII. byl odvolán na dálku a Řehoř XII. abdikoval sám. Novým papežem se stal Martin V. Schizma bylo zažehnáno, koncil na jaře 1418 ukončen a Zikmund oslavován. Ne však v Čechách.

Smrt Mistra Jana kladli husité i dějepisci 19. století za vinu především Zikmundovi, čímž mu poněkud ukřivdili. Husův proces, zahájený ostatně už několik let před koncilem, spadal jednoznačně pod církevní právo, pravomoci císaře byly výhradně světské. Mistr Jan měl slyšení celkem třikrát, což byl skutečně "nadstandard", a soud dlouho věřil, že nakonec odvolá. I Zikmund vyslal den před popravou za neústupným knězem poselstvo. Neúspěšně. Nicméně císařskou autoritu měl značnou a mohl jistě výrazněji pomoci. Kdyby tušil, co Husova poprava 6. července 1415 rozpoutá, asi by se snažil podstatně víc.

Další události jsou notoricky známé. Po smrti Václava IV. se Zikmund snažil prosadit coby nový český panovník, leč nepomohlo ani několik antihusitských křížových výprav, přestože byl Lucemburk roku 1420 právoplatně korunován ve Svatovítské katedrále. Českým králem byl uznán teprve šestnáct let poté.

Když 23. srpna 1436 vítězně vjížděl do Prahy, byl už starým a nemocným mužem. Mnoho času mu nezbývalo, trápila ho dna, těžká artritida a zřejmě rakovina. Překvapivě smířlivý byl k husitskému Táboru, ne už tak k Rokycanovi, označujícímu Zikmunda s papežem za "apokalyptické bestie". Ještě hůř dopadl Jan Roháč z Dubé, jehož hrad Sion král dobyl a odbojného hejtmana i s dvaapadesáti druhy pověsil 9. září 1437.

To už se však blížil i konec Zikmundova života. Nemohl chodit, lékaři mu amputovali palec u nohy, nicméně energie jej neopouštěla ani na nosítkách. Nedlouho po Roháčově popravě opustil Prahu a vyjel bránit Uhry před Turky. Počátkem prosince dorazil do Znojma, kde jej zastihla smrt. Ještě vsedě na trůně vyslechl bohoslužbu, ve večerních hodinách 9. prosince 1437 naposledy vydechl na znojemském hradě. Dle svého přání byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně (dnes rumunská Oradea) vedle první manželky a oblíbeného světce sv. Ladislava.

Po dobytí města tureckými vojsky byl chrám zničen a v jeho místech vznikla pevnost. V roce 1755 narazili kopáči studny na hrob. Spočíval v něm muž s korunou na hlavě, říšským jablkem v ruce a Dračím řádem na prsou. Zikmund Lucemburský, římský císař, český a uherský král, řazený dnešními historiky k nejvýznamnějším panovníkům pozdního středověku.