Čeští politici sní. Nejen Andrej Babiš, ale i Miloš Zeman. Prezidentovi se zdá o tom, že se do Prahy z Bruselu přestěhovaly hlavní evropské instituce.

Svůj sen Zeman nedávno vyložil na Hradě rakouskému prezidentovi Alexanderovi Van der Bellenovi. Upozornil ho, že Pražský hrad byl kdysi sídlem nejen českých králů, ale i římských císařů - Karla IV. Lucemburského a Rudolfa II. Habsburského.

Jeho host, jak jinak, na to zdvořile přitakal. A pravil, že by se mu líbilo jezdit do Prahy na unijní summity vlakem.

Sen o stověžaté

Myšlenka udělat z Prahy hlavní město Evropy není nová. Málokdo si dnes pamatuje, že ji zmínil už před patnácti lety bruselský zpravodaj britské stanice BBC Justin Webb, kterému se v Bruselu tuze nelíbilo. V jedné reportáži popsal belgickou metropoli jako "sešlé a špinavé město", kterému "chybí atmosféra" a "postrádá identitu".

Webb nadhodil myšlenku, zda by evropské instituce s chystaným rozšířením nebylo vhodné přesunout do Prahy, "úžasného a překrásného města", které "je prostoupené historií, má genius loci a překypuje dynamikou".

A protože to bylo v době, kdy se Evropská unie zabývala svým budoucím uspořádáním, začala nápad rozvíjet další média. Jednoznačně za Prahu se tehdy postavil například časopis European Voice (v současnosti web Politico.eu). "Dnes jsou evropské instituce rozházené mezi Bruselem, Štrasburkem a Lucemburkem. Pokud se přesunou do Prahy, snížíme náklady," napsal.

European Voice argumentoval ve prospěch Prahy i tím, že s rozšířením unie se její zeměpisný střed posunuje na východ. Připomínal také osobnost českého krále Jiří z Poděbrad, který sjednocenou Evropu prosazoval jako první pět století před Robertem Schumannem.

Ves v bažinách

Jenže zpátky na zem. Je jasné, že Brusel centrálou Evropské unie zůstane, dokud evropské instituce budou existovat. Během uplynulých patnácti let (i před nimi) se v něm zabydlely. Evropská čtvrť, kde sídlí, se rozrostla, proinvestovaly se v ní desítky miliard eur (stovky miliard korun).

Brusel, založený kolem roku 580 jako osada pod názvem Brucsella, což znamená ves v bažinách, není jako hlavní město Evropské unie zakotven v žádné smlouvě. Je jím však "de facto", protože se stal neodvolatelnou realitou v terénu.

Proč ale právě Brusel? Odpověď na tuhle otázku zná málokdo.

Je přitom jednoduchá: Protože Belgie byla (a dosud) je mezi unijními státy první v abecedě a dokázala této výhody využít.

Kdepak Brusel

Brusel se mohl stát centrem evropské integrace už na jejím počátku před pětašedesáti lety. V červenci roku 1952 se ministři zahraničí šesti zemí – Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa a Nizozemska – zabývali projektem Evropského společenství uhlí a oceli (základ dnešní Evropské unie) a dohadovali se, kde bude mít sídlo.

Pět ministrů se nakonec shodlo, že nejlepší volbou by byl Brusel. Jenže proti byl paradoxně Belgičan. Šéf belgické diplomacie Paul van Zeeland prosazoval Lutych. Byla to úlitba tamním ocelářům a horníkům a zejména valonským separatistům, kteří hrozili odtržením od Belgie.

Nakonec se ministři dohodli, že Vysoký úřad, předchůdce Evropské komise, bude mít provizorní sídlo v Lucemburku a Parlamentní shromáždění, zárodek Evropského parlamentu, v němž zasedali zástupci národních parlamentů, nalezne útočiště ve francouzském Štrasburku. Tím vlastně položili základy kočovnému cirkusu, ve kterém dnes vystupují stovky poslanců z osmadvaceti evropských států.

Pět let poté se však téma sídel evropských institucí vrátilo jako bumerang. Evropská šestka se rozhodla povýšit společenství uhlí a oceli na Evropské hospodářské společenství. Bylo přitom jasné, že titěrný Lucemburk nemůže požadavky rozšiřující se administrativy zvládnout.

A přece Brusel!

Vlády tak začaly hledat pro evropské instituce nové sídlo. Nemohly se ale shodnout. Rozhodly jen to, že v řízení institucí se budou státy střídat po půl roce podle abecedního pořádku.

První byla na řadě Belgie, která využila příležitost a na začátku svého předsednictví přetáhla většinu institucí do Bruselu. Pronajala pro ně budovy, ubytovala zaměstnance a zajistila hotely pro přijíždějící politiky.

Když po půl roce přebírali evropské žezlo abecedně druzí Němci (België/Belgique – Deutschland), nebylo ještě o sídelním městě EHS rozhodnuto. Proto instituce v Bruselu setrvaly. Třetí předsednická země Francie se snažila získat partnery pro Paříž. To se jí ale nepodařilo. A tak začalo být jasné, že Brusel hlavním městem Evropy zůstane.

Evropské společenství se rozšiřovalo a ruku v ruce s tím jeho instituce bobtnaly, přibývaly nové. Brusel se krok za krokem stával nezvratitelným hlavním městem Evropy, aniž o tom kdokoli rozhodl.

Nelítostná bruselizace

Máme však Bruselanům jejich evropskou metropoli závidět? Jistě, na jedné straně má své výhody, třeba pracovní místa, která jsou s unijními institucemi provázaná a evropské investice. Na straně druhé však to, že Praha není na místě Bruselu, má také výhody.

Praha se například vyhnula "bruselizaci" – překotné výstavbě bez ohledu na historický ráz města. Potřeba nových administrativních budov pro evropské instituce, bytů pro jejich zaměstnance a hotelů pro hosty vedla k rozsáhlým demolicím, kterým v Bruselu padly za oběť architektonicky cenné stavby, například secesní palác Victora Horty Maison du Peuple, i mnoho Hortyho výstavních vil. Město se za své "evropské kariéry" změnilo k nepoznání.

Obyvatelé Belgického království si každopádně svou evropskou metropoli zaslouží (a to bez ironie). Zatímco Češi na odkaz krále Jiřího z Poděbrad zapomněli, stali se euroskeptiky, oni jsou nadšenými Evropany. Říkají o sobě, že se cítí být Vlámy nebo Valony a také – euroobčany. Za Belgičana je v Belgii pokládán pouze král Filip.

Lidé z deštivé monarchie u Severního moře se nebrání centralizaci Evropské unie, nemají problém s tím, aby jí předali nějaké pravomoci. A proč by to také dělali? Vždyť je předávají domů – do Bruselu.