Zranitelná a nabubřelá. To je EU na prahu svých šedesátin

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

V sobotu oslaví Evropská unie šedesátku. Nepochybně se pochválí a vykreslí si světlou budoucnost. Skutečnost je ale taková, že mnozí její občané dnes touží po návratu k národním státům více než kdykoliv předtím. Kladou si otázku, co vlastně z členství v unii mají – zvlášť když finanční a uprchlická krize tak markantně odhalily její závažné nedostatky.

Ocitla se Evropská unie v jednosměrce? (ilustrační foto)

Ocitla se Evropská unie v jednosměrce? (ilustrační foto),zdroj: Profimedia.cz

Sobotní neformální summit Evropské unie v Římě připomene nejen 60. výročí podpisu římských smluv, ale vyjádří také odhodlání členských států pokračovat společně i po brexitu a naznačí zřejmě i posun směrem k vícerychlostní Evropě. To znamená postupovat sice nadále společně stejným směrem, v případě nutnosti ale rozdílným tempem a s různou intenzitou.

profimedia-0324548586

Podpisy pod římskými smlouvami z roku 1957,zdroj:Profimedia.cz

Pětadvacátého března 1957 byly podepsány takzvané římské smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom).

Týž den k nim bylo připojeno existující Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Zároveň byla založena Evropská investiční banka a Evropské parlamentní shromáždění.

Římské smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958 a položily základní kámen ke vzniku Evropské unie.

Zárodkem západoevropské ekonomické integrace se vlastně stala již celní unie Belgie, Nizozemska a Lucemburska (Benelux) z 1. ledna 1948. Tyto tři země pak byly spolu s Francií, Itálií a Německem zakládajícími členy Evropských společenství.

Koncepci, podle níž by se různé členské země integrovaly různými rychlostmi v rámci EU, prosazují některé státy v čele s Německem a Francií. Česko společně s dalšími východoevropskými zeměmi o vícerychlostní Evropu nestojí – mohla by znamenat faktické vyřazení části kontinentu z rozhodování o některých tématech. Premiér Bohuslav Sobotka označil za zásadní zachování jednoty a soudržnosti EU. Diplomaté nicméně poukazují na to, že EU už fakticky několik rychlostí integrace má. Nejviditelnějším případem je společná měna, kterou používá jen část členských zemí.

Polská premiérka Beata Szydlová původně pohrozila, že závěrečnou deklaraci na summitu nepodepíše, pokud v ní nebudou zakotveny čtyři priority, na nichž Polsko trvá. Šlo konkrétně o jednotu EU, prosazování těsné spolupráce s NATO, posílení role národních parlamentů a pravidla jednotného trhu, která nesmějí rozdělovat, ale sjednocovat. Text nakonec všechny polské požadavky zahrnuje.

Za dva roky se nic nezlepšilo

Návrh závěrečné deklarace zmiňuje mimo jiné potřebu zajištění vnějších hranic EU, efektivní, zodpovědnou a udržitelnou migrační politiku a Evropu odhodlanou bojovat s terorismem a organizovaným zločinem.

Smutné je, že si všichni stěžují na to, jak Evropa před dvěma lety ztratila kontrolu nad svými hranicemi. A ještě smutnější je, že se od té doby vlastně nic nezlepšilo. Německá kancléřka Angela Merkelová před několika měsíci prohlásila, že situace jako na sklonku léta 2015 se již nesmí opakovat. Poměry jsou přitom letos úplně stejné, jako před dvěma lety, a Evropa zase stejně jako tehdy zavírá oči a řešení je v nedohlednu, píše německý deník Die Welt.

Co bylo charakteristické pro krizový rok 2015? Miliony migrantů na Blízkém východě, nečlenský stát EU jako ráj pro převaděče (Turecko), stát na hranici unie, který příval nezvládl a posílal uprchlíky dál (Řecko), stát, který zavřel své hranice a v němž se hromadili migranti (Maďarsko) a stát, který uvízlým migrantům najednou otevřel hranice (Německo).

A jak to vypadá letos? Miliony migrantů v Africe, nečlenský stát EU jako ráj pro převaděče (Libye), stát na hranici unie, který za chvíli nebude schopen příval zvládnout (Itálie). A to máme teprve březen. Touto dobou před dvěma lety nikdo nebral hrozící uprchlickou krizi vážně – a ani dnes to není jiné.

Evropský unikát: Neschopnost ochránit vlastní hranice

I když se všichni tváří, že se vlastně nic neděje, zůstává Evropa přece jen v něčem unikátní. Je to jediná relevantní oblast na světě, která pořádně nechrání své hranice. Přes Středozemní moře přišlo loni do Itálie kolem 180 tisíc migrantů, letos to bude výrazně víc.

Vnější evropské hranice jsou nadále otevřené, ty vnitřní se ale tentokrát uzavřou. Pokud bude mít z Itálie dál na sever namířeno příliš mnoho migrantů, zavře Rakousko Brennerský průsmyk a dveře přibouchne i Francie a Švýcarsko. Udělají tak totéž, za co dostali před dvěma lety Maďaři vynadáno. Jinými slovy to ale také znamená, že v tom Evropa zase nechá Itálii a Řecko vykoupat.

Je sice pravda, že dnešní Itálie není Řecko před dvěma lety, kdy vláda Alexise Tsiprase neměla z řady důvodů sebemenší zájem proud uprchlíků zadržet. Itálie je v tomto ohledu vstřícnější, ale pokud se jí nepomůže, hrozí jí kolaps. To je o to vážnější, že země je po brexitu (k němuž nebýt zpackaného roku 2015 možná vůbec nemuselo dojít) třetím nejsilnějším státem eurozóny.

Situace je o to vážnější, že tři zdejší antievropské strany – Liga Severu, Hnutí pěti hvězd a Bratři Itálie – by mohly podle průzkumů v příštích volbách dosáhnout na absolutní většinu. Po pádu premiéra Mattea Renziho není stále jasné, kdy nové volby budou.

Pomůže-li Evropa Itálii, získá tím čas. Ale tento čas bude muset efektivně využít k řešení. Jeho jádrem je, že Evropa bude konečně schopná sama uchránit své hranice. To konkrétně znamená, že bude sebevědomě a aktivně rozhodovat o tom, kdo na její území smí a kdo ne.

Zatím to funguje tak, že převaděči posadí v Africe migranty do gumového člunu. Ti riskují své životy, protože mohou doufat, že je někdo zachrání, odveze do Itálie a budou moci ilegálně v Evropě zůstat. Šanci na azyl má sice jen zlomek z nich, ale jakmile už jednou v Evropě jsou, je pro spoustu z nich jednodušší se tu prostě někde ztratit.

Vysněný lepší život ale čeká jen hrstku migrantů. Je proto nutné je především zbavit falešných nadějí. Takže: Kdo chce azyl, musí o něj žádat mimo Evropu. Koho zachrání ve Středozemním moři, toho by měli odvézt do severní Afriky nebo na některý ze středomořských ostrovů, a o azyl by měl zažádat právě tam. Ti, kdo na něj nemají nárok, pak nemají v Evropě co pohledávat.

Nutná je také angažovaná a účinná zahraniční politika zaměřená na krizové oblasti - včetně spousty peněz pro tamní uprchlické tábory. Ochranu hranic je kromě toho nutné zorganizovat bez spolupráce s diktátory a ozbrojenci. Vždyť dohoda s Tureckem byla komplikovaná a nepěkná a dohoda s anarchistickou Libyí je pouhá utopie. Všechna uvedená opatření sice budou hodně drahá, ale pořád to bude výhodnější, než nezvládnutelný příliv milionů migrantů. 

profimedia-0326329890

Řím se připravuje na summit k 60. výročí podpisu římských smluv,zdroj:Profimedia.cz

V Římě panují přísná bezpečnostní opatření, čekají se protesty 

Slavnostní jednání se v sobotu uskuteční v panském sále v paláci na Kapitolu, kde byly před šedesáti lety římské smlouvy podepsány. V italské metropoli panují přísná bezpečnostní opatření – v neposlední řadě i kvůli středečnímu teroristickému útoku u londýnského parlamentu.

Omezena bude doprava v centru města a zavřeny budou po celou sobotu i některé památky, například Forum Romanum, Koloseum, Palatin, Císařská fóra či Kapitolská muzea. Po celou sobotu bude metro některými stanicemi jen projíždět.

Původně se plánovalo nasazení tří tisíc policistů, po útoku v Londýně jich ale bude o dva tisíce víc. Ve městě panuje napjatá nálada. Ohlášeny jsou čtyři demonstrace, na nichž se očekává 13 tisíc účastníků; na Kapitolu dokonce visely plakáty s nápisem 'Není co slavit'. Současně se ale počítá i se dvěma proevropskými pochody.

Tagy: Itálie zahraničí Evropská unie migrační politika summit EU uprchlická krize vícerychlostní Evropa

Zdroje: ČTK,vlastní,Die Welt