Nizozemské království má jednu z nejstarších a nejstabilnějších demokracií této planety, odnepaměti tam zpravidla vládnou tolerantní středové strany. Velké otřesy se nekonaly ani v roce 2002 po zavraždění oblíbeného populisty Pima Fortuyna, ani poté, co v letech 2010 až 2012 byla u moci menšinová vláda s podporou nacionalisty Geerta Wilderse.

Když Nizozemci zvolili 15. března nový parlament, proevropské strany jásaly. Obavy z drtivého vítězství  krajně pravicové Wildersovy Strany pro svobodu (PVV) se nepotvrdily, Mark Rutte obhájil premiérské křeslo a dokonce se svou pravicově liberální Lidovou stranou pro svobodu a demokracii (VVD) slavil rekordní výsledek.

Proč se od března nedaří v Haagu sestavit novou vládu?

Radostná nálada je ovšem pryč: Po 120 dnech pořád ještě Nizozemci nemají novou vládu a mezi třinácti stranami zastoupenými v parlamentu se stále jedná a jedná. Už nyní je jasné, že se podaří překonat rekordy předchozích dvou vlád, jejichž sestavení  trvalo 125, respektive 127 dnů.

Pár dnů sem, pár dnů tam... Vždyť ono koneckonců ani tak nesejde na tom, kdy Rutte sám sobě předá premiérské křeslo. Přesto nizozemská neschopnost sestavit vládu odkrývá jeden paradox: Čím si strany a politici v postideologické společnosti jsou čím dál tím podobnější, tím obtížněji se dokážou dohodnout na společném kabinetu. Jak je to možné?

Žádná jiná evropská země nezažila tak dramatický pád tradičních velkých politických stran jako právě Nizozemsko. Před deseti lety zkolabovala dlouholetá vládnoucí křesťanskodemokratická strana a jen s obtížemi se z krize vzpamatovala. V březnu to voliči spočítali sociálním demokratům, kteří se na vládě podíleli a kteří ze zhruba třiceti procent klesly na pět.

Tři hlavní politické strany čerpaly sílu z církví, odborů či podnikatelů. Jejich někdejší ideologické podhoubí, které vytvářeli křesťané na venkově, rudí dělníci a liberální podnikatelé, už v takto zkostnatělé podobě v Nizozemsku vlastně neexistuje. Moderní voliči se rozhodují pokaždé jinak - podle nálady, podle aktuální situace nebo podle oblíbenosti kandidátů. A tak začala velká éra malých stran a hnutí: ať už za ochranu zvířat, za zelené zemědělství, proti migraci, pro migraci, za digitální svobodu, důchodce, radikální socialismus a bůhví co ještě.

A jelikož v zemi neexistuje pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, jsou zde všechny tyto zájmové skupiny zastoupené. A v této pestré "supermarketové" demokracii, kde si zákazník vybírá, jak ho zrovna napadne, odpadají jakákoliv tvrdá rozhodnutí o změně politického kursu. Takovým stranám pak chybí vnitřní síla a v podstatě jen reagují na náladu veřejnosti.

Supermarketová demokracie

Rutteho VVD získala 33 ze 150 parlamentních křesel, ale kdo je vlastně skutečným vítězem březnových voleb? Zelená levice (GL), které se podařilo více než ztrojnásobit počet získaných křesel? Anebo vlastně Wilders, protože se jeho protiislámská PVV stala druhou nejsilnější partají? Rozdělení na pravici a levici už prakticky neplatí, a proto se zelení ani Wilders do vlády nedostanou. Při pestrosti složení nového parlamentu bylo jasné, že rozhodnutí o novém kabinetu musí padnout uprostřed politického spektra a že pro sestavení většinové vlády bude potřeba nejméně čtyř politických stran.

Taková je těžká realita v politice, v níž se strany, programy, politici a základ všech politických směrů stále více navzájem přibližují a podobají jedny druhým. Těch několik charakteristických znaků jednotlivých stran je pak pro jednání stále větší překážkou.

Je to v podstatě bludný kruh: Pokud například levicoví liberálové po letech v opozici nyní bez velkého zaváhání půjdou do vlády, vytknou jim jejich voliči oportunismus a v příštích volbách by je mohli poslat ke dnu. A pokud je nějaký politik zásadový a tvrdošíjně si stojí za svou linií, nedostane se nikdy k moci a politickému postavení, takže mu pak hrozí podobný osud.

Budoucnost patří středovým sympaťákům

Při této komplikované honbě za hlasy nevyzpytatelných moderních voličů má nejlepší vyhlídky sympaťák v politickém středu, jakým je právě Rutte. Podobně jako německá kancléřka Angela Merkelová si krásně rozumí skoro se všemi stranami, zároveň může ale kteréhokoliv kolegu bez problémů odstřelit.

Společně s křesťanským demokratem Pieterem Heermou nebo levicovým liberálem Alexanderem Pechtoldem ztělesňuje novou generaci chytrých, mediálně zajímavých a ideologií nezatížených politických profesionálů, kterým po konci dělení na pravici a levici patří budoucnost. Nejen v Nizozemsku, ale třeba i ve Francii nebo v Belgii. A podobný vývoj čeká zřejmě i řadu dalších západních zemí.

Nizozemcům současný stav zjevně nevadí. Vždyť kdo by se také měl čtyři měsíce den co den rozčilovat kvůli koaličním tahanicím? A proto už řada místních novin přestala o vyjednávacím maratónu ohledně nového kabinetu informovat. Všichni totiž vědí, že se panstvo nakonec přece jen nějak dohodne.