Kdysi vedly všechny cesty do Říma. Dnes vedou do Bruselu. A proč ne do Prahy?

Otevřenost evropských států má své meze. Bruselská Evropa se plížením vrací do dob, kdy jednotlivé země chránily své pracovní trhy i sociální systémy a cizincům házely klacky pod nohy.

Pozor na kořistnické americké korporace řízení chamtivými vlky z Wall Streetu, varují odpůrci globalizace. Máme se čeho bát?

Když Jean-Claude Juncker před rokem usedl do křesla šéfa Evropské komise, sliboval nové začátky. Vyhrneme si rukávy a dáme se do práce, vymeteme zatuchlé, temné kouty bruselské politiky. Po roce jeho vládnutí lze jen těžko říct, zda své sliby plní. Do povědomí unijních občanů se už ale jednoznačně zapsal. Nikoli však politickými počiny, ale "přítulností na vrcholné úrovni". Říkejme tomu pracovně "junckerování". 

Předseda Soudního dvora Vasilios Skuris hned na uvítanou vysvětlil novému předsedovi Evropské komise Jean-Claudeu Junckerovi, jak se věci mají. Vyzval ho k obraně "plodů evropské integrace, aby nebyly zašlapány do země". Přeloženo z unijní hantýrky, aby ochránil křesla jak soudců, tak ostatních unijních úředníků. Paradoxní je, že to Skouris prohlásil na ceremonii v Lucemburku, kde Juncker a nový eurokomisaři včetně Věry Jourové skládali přísahu, že svůj úřad budou vykonávat zcela nezávisle. 

Nejmenší frakce v Evropského parlamentu je slabá, ale žije. Eurobijci balancují na tenké hranici šovinismu, xenofobie a pokrytectví. Na jednu stranu to působí zábavně, na druhou ale může být velmi nebezpečné.