Evropský parlament je možné spojit s lecjakými přívlastky. Třeba velký, kočovný, drahý, unikátní… a také – směšný. Právě tak ho nazval předseda Evropské komise.

Jean-Claude Juncker umí promluvit od plic. Nejnověji to odnesl právě parlament zasedající střídavě v Bruselu a ve Štrasburku. "Evropský parlament je směšný, velmi směšný (The European Parliament is ridiculous, very ridiculous.)," pravil před poslanci parlamentu v době vyhrazené debatě o maltském předsednictví Evropské unii.

Juncker mluvil ke třem desítkám poslanců. Tolik zástupců evropského lidu dorazilo na debatu o maltském předsednictví EU. Evropský parlament má přitom 751 poslanců. To znamená, že účast byla čtyřprocentní.

Šéfkomisař při hodnocení parlamentu použil výraz "ridiculous", který se dá přeložit nejen jako "směšný", ale také jako "absurdní" nebo "nesmyslný". Ve všech případech na Evropský parlament sedí.

Vítejte na planetě Brusel!

Rozumíte snad tomu, jak Evropský parlament funguje? Pokud ne, nedělejte si z toho těžkou hlavu. Nejste sami.

Tento parlament, ačkoli v něm nezasedají mimozemšťané, ale poslanci z 28 unijních zemí, je z cizí planety. Proto nemůže být pozemšťanům srozumitelný.

Nemá vládní většinu, ba ani opoziční menšinu. Až na výjimky se v něm neutkává pravice s levicí, liberálové s konzervativci. Ve více než devadesáti procentech případů protichůdné tábory hlasují shodně.

Pravda, jsou v něm levicově i pravicově orientované poslanecké frakce. Když se však láme chleba, poslanci zpravidla nehlasují podle politického vyznání, ale podle národního klíče, podle toho, co je pro tu či onu zemi výhodné.

Tím ale výčet absurdit nekončí. Evropský parlament je podivný rovněž tím, že nevyslovuje nedůvěru vládě (Evropské komisi), nemá právo zvednout nebo snížit daně, anebo vyhlásit válku.

Parlament není svéprávný, nemůže ani rozhodnout, kde bude zasedat. Nemůže si to jednoduše odhlasovat. Lisabonská smlouva poslancům určila kdy a kde (v Bruselu, nebo ve Štrasburku) budou zasedat. A do nejvyšší evropské legislativy (evropské ústavy), která je obsažena v mezinárodních smlouvách, nemohou zástupci evropského lidu zasahovat.

Co víc, evropský kočovný cirkus se také nemůže ani rozpustit. Na "planetě Brusel" proto nepamatují předčasné parlamentní volby.

Zlatí poslanci

Jenže čím méně má pravomocí a čím méně Evropský parlament zasahuje do politiky, tím víc peněz jím protéká. Je to nejnákladnější instituce Evropské unie a nejnákladnější parlament vůbec.

Rok za rokem přitom kyne. V roce 2017 spořádá 1,9 miliardy eur (49,6 miliardy korun). Ti, kteří v něm zasedají, měsíčně pobírají 8484 eur hrubého (222 440 Kč/měsíc) a k tomu nejrůznější nezdanitelné příspěvky. Jako výslužku si pak odnesou pohádkovou penzi.

Europoslanci se tak dají vyvážit zlatem. Nevěříte? Přesvědčte se sami, udělejte si jednoduchý pokus: Vyzvedněte si svého poslance/poslankyni a postavte ho/ji na jednu misku vah. Na druhou misku navršte zlaté cihly v hodnotě rozpočet EU/počet poslanců, které vám zapůjčí v České národní bance (Na Příkopě 28, Praha 1, cnb.cz).

Když necháte jazýčky vah ustálit, zjistíte, že jsou v rovnovážné poloze.

Platí to za předpokladu, že vycházíte z aktuální ceny zlata 900 korun za gram, kurzu 26,1 koruny za euro, letošního rozpočtu parlamentu, z počtu poslanců 751 a z průměrné váhy (pro puristy hmotnosti) poslance/poslankyně 75 kilogramů.

Jenže pozor - to je kalkulace z ročního rozpočtu a poslanci jsou voleni na pět let. Zlato je proto nakonec ve srovnání s nimi laciná komodita. Pokud byste chtěli některému z poslanců postavit sochu z ryzího zlata, musela by být v nadživotní velikosti (5x objemnější), aby vystihla cenu, kterou za poslance zaplatili daňoví poplatníci.

Kupředu i zpátky

A jak naši zlatí poslanci ovlivňují evropskou politiku? Snadná odpověď: minimálně.

Jistě, Evropský parlament přijímá směrnice a nařízení. Evropští poslanci nicméně nemohou předkládat právní normy, pouze je schvalovat, navrhovat jejich změny, případně je zamítat. Druhou možnost využívají výjimečně, třetí ještě vzácněji – prakticky vůbec.

Klíčová rozhodnutí jsou přijímána na ministerských radách (v Radě EU) a v Evropské radě.

Evropská unie by ušetřila hromadu peněz, kdyby svůj parlament zrušila. A námitka, že by vznikl demokratický deficit? Funkci Evropského parlamentu by přece mohli zastávat vybraní poslanci (nebo senátoři – ti čeští beztak nevědí, co s časem) z národních parlamentů, kteří by se jeden týden v měsíci scházeli a věnovali se evropské legislativě. Ostatně, právě tak Evropský parlament kdysi začínal.

Legitimita Evropské unie by se nesnížila, naopak zvýšila. Zástupci národních parlamentů jsou voleni výrazně vyšším počtem voličů než evropští poslanci (v Česku při posledních volbách do EP v roce 2014 hlasovalo 19 procent voličů, na Slovensku dokonce jen 13).

Politika přece nemusí jít pořád kupředu (ať už levá, nebo pravá). Někdy neškodí, když se vrátí zpátky. Třeba o několik desítek let. Evropské unii by to mohlo jen prospět.