Za kolébku lyžařského sportu je považována Skandinávie, přesněji Norsko. Nejstarší zmínky o pohybu podobném lyžování dokládají nástěnné malby na norském ostrově Rodoy již z období 3000 – 2500 let př. Kr. Také první lyžařský závod měl dle legendy uspořádat norský panovník Harald Sigurdsson zvaný Krutý. A slovo "ski", které se mnohým z nás vybaví v souvislosti s klasickým filmovým snímkem Krakonoš a lyžníci, pojednávajícím o nelehkých začátcích českého lyžování, pochází ze staronorského "skid", tedy rozštípnuté dlouhé dřevo.

A doba novější? Za počátek sportovního lyžování jsou obecně považovány závody, uspořádané v roce 1843 v norském Tromsö, "otcem moderního lyžování" je pak nazýván Sondre Norheim z Telemarku, jak jinak než norské národnosti. Proslulý lyžař se na ski dokázal pohybovat i ve velmi náročném terénu také díky tomu, že své lyže zkrátil a více vykrojil, přičemž vylepšil tehdejší vázání z provázků z kořenů břízy páskem okolo paty. Roku 1866 zvítězil v prvních historicky doložených závodech ve skoku na lyžích.

K nám ovšem ski dorazily poněkud později. Mezi nejčastěji zmiňovanými osobnosti v souvislosti s lyžováním najdeme hraběte Harracha, Josefa Rösslera-Ořovského či rodáka z Vysočiny Matyáše Žďárského, "otce alpského lyžování".

Lyže jako pomůcka pro lesní dělníky

Významný český politik a mecenáš hrabě Jan Nepomuk František Harrach (1828 – 1909) byl schopným krkonošským hospodářem i průkopníkem turistického hnutí. Vlastnil rozsáhlé majetky v severovýchodních Čechách, přičemž nejvíce si zamiloval právě Krkonoše. Však také mnohá ze zdejších dodnes fungujících turistických chatek či cest vznikla díky panu hraběti.

Když v roce 1892 navštívil světovou výstavu v Oslu, zaujaly jej v expozici sportovních potřeb lyže, vhodná pomůcka pro lesní dělníky do hlubokého sněhu. Lesní správa v Horní Branné tedy objednala na zkoušku dva páry - jasanové norské a bukové vídeňské. Podle nich se pak o místní "ski" pokoušeli první domácí výrobci. Kolář Soukup z Horní Branné, stolař Rössler z Kořenova, sekerník Vondrák z Dolních Štěpanic či truhlář a závodní lyžař Bartoň z Vysokého nad Jizerou, jehož firma vydržela až do padesátých let, kdy byla vyvlastněna komunisty.

Lyže se záhy staly nepostradatelnými pro lesní personál i lidi ze samot, nemalou měrou také usnadňovaly dětem cestu do školy v zimních měsících. Nadšeným propagátorem nového sportu byl Jan Buchar, řídící učitel v Dolních Šlapanicích a později předseda Svazu lyžařů v Království českém, který si v roce 1895 vymohl povolení, aby mohl se svými žáky namísto hodin tělesné výchovy lyžovat. Jak patrno z dochovaných vzpomínek jistého krkonošského písmáka, nebyly začátky zcela jednoduché:

"Skije – dnes se tomu říká lyže – bejvaly ukrutně dlouhý, těžký a nešmasterný. Hůl bejvala jediná a sloužila hlauně k tomu, aby si lyžař při sjezdu na ni vobkročmo sed a trochu ten fofer přišlehoval."

V Krkonoších, na Šumavě, ale i na Václaváku a ve Stromovce

Josef Rössler-Ořovský (1869 – 1933), jedna z velkých postav českého sportu, se k lyžování dostal tak trochu omylem. Mezi mnohé aktivity sportovně nadaného mladíka patřilo i bruslení. V roce 1887 si napsal do Norska o ceník bruslí, to vše pod hlavičkou Bruslařského klubu Praha. Norové v domnění, že se jedná o "Bruslar ski klub", tedy lyžařský klub jakéhosi pana Bruslara, přiložili ke katalogu bruslí i nabídku lyží. Nadšený Josef spolu s bratrem nový vynález neprodleně vyzkoušeli, překvapivě na Václavském náměstí. Pro jistotu v noci. Ještě téhož roku založili novopečení lyžaři opravdový Ski-klub, první ve střední Evropě.

A kde se nejčastěji lyžovalo? Kromě Krkonoš na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech či na Českomoravské vysočině. První lyžařské závody se uskutečnily už roku 1893 v Kozinci u Jilemnice. Zapojila se kupodivu i Praha, kde na trati ve Stromovce o délce 1050 metrů získal 19. ledna 1896 mistrovský titul Království českého František Mládek z Jilemnice. O rok později hostily krkonošské Dolní Štěpanice první české závody ve skocích na lyžích. V lednu 1904 pak startovaly na lyžařských závodech ve Vysokém nad Jizerou také ženy.

Otec alpského lyžování

Třetí slavnou postavou nového sportovního odvětví je Matyáš Ždárský/Mathias Zdarsky (1856 - 1940), jehož jméno nese několik ulic u nás i v Rakousku, horská chata v Alpách a navíc hora v Antarktidě (Mount Zdarsky). Mezi lyžaři proslul novým druhem vázání a tzv. alpskou sjezdovou technikou, horolezci jeho jméno znají díky bivakovacímu pytli zvanému "žďárák".

Ždárský se narodil jako poslední ze sedmi dětí 25. února 1856 do mlynářské rodiny Jana a Josefy Žďárských v Kožichovicích u Třebíče. Při úrazu v mládí si vážně poranil levé oko, na které nakonec zcela oslepl. Vystudoval brněnský pedagogický ústav a počal se úspěšně živit coby učitel. Samotná pedagogická činnost však všestranně nadaného mladíka neuspokojovala a pustil se do světa. Podnikl cesty do Německa, Švýcarska, Francie, Itálii a Bosny, navštívil i severní Afriku. V Mnichově studoval sochařství a malířství, v Curychu navštěvoval polytechniku. A k tomu všemu se věnoval sportu.

V roce 1889 zakoupil horský statek Habernreith poblíž Lilienfeldu v Dolních Rakousích a jako horal se pustil do lyžování. Na zaslaných ski z Norska vylepšil vázání, aby se mu lépe zatáčelo a pata se nesesouvala (norské vázání se příliš nehodilo pro lyžování na alpských vrcholcích).

O šest let později si svůj prototyp moderního vázání nechal patentovat, a přizpůsobil mu také styl, který se rychle rozšířil. Tzv. alpská lilienfeldská škola jízdy na lyžích získala díky němu i první učebnici (1896), doplněnou čtyřicítkou fotografií. Kožichovický rodák se stal uznávaným lyžařským instruktorem a později též lavinovým odborníkem.

Roku 1901 uspořádal Matyáš Žďárský první závod v alpském lyžování ve sjezdu, čtyři roky poté ve slalomu. Ve své době byl považován za jednoho z nejlepších lyžařů (jeho jízda rychlostí sto kilometrů za hodinu z roku 1896 byla překonána až o třicet let později). Žďárského každoročně pořádanými kurzy v Alpách, Beskydech i Karpatech prošlo přes neuvěřitelných dvacet tisíc lyžařů včetně vojáků, od roku 1908 působil totiž také coby rakousko-uherský armádní instruktor.

Když v roce 1916 vedl záchrannou výpravu pátrající po vojácích zavalených lavinou, utrpěl těžká zranění. Byl vyznamenán Rytířským křížem řádu Františka Josefa a vážně zdravotně postižený se vrátil na svůj horský statek. Houževnatý Žďárský se nevzdal a usilovně cvičil, až se nakonec mohl osm let po úrazu postavit znovu na lyže.

Síly jej opustily teprve v roce 1939, kdy již nebyl schopen sám se o sebe postarat. Přestěhoval se do hotelu Pittner v Sankt Pöltenu, kde také 20. června 1940 zemřel. Pohřbili jej do hrobky na jeho horské usedlosti. Pamětní desku světově známého lyžařského průkopníka můžete od roku 2016 nalézt v jeho rodných Kožichovicích.