Čech, který uchoval zaniklý svět: U nás ho přitom téměř nikdo nezná

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Pokud vám snad loňského podzimu unikl dokument České televize s názvem Muž z obrazu, rozhodně si ho z archivu České televize pusťte. Seznámíte se tak s fotografem, filmařem a etnografem Vladimírem Kozákem, jehož unikátní etnografické sbírky a materiály ze života jihoamerických indiánů mohly být dnes chloubou českých a moravských muzeí. Bohužel, nestalo se tak.

Vladimír Kozák

Vladimír Kozák,zdroj: Česká televize

Braide pemegare neboli dobrý běloch, jak kdysi Vladimíra Kozáka (1897 až 1979) pojmenovali indiáni z kmene Bororo, se narodil 19. dubna roku 1897 v Bystřici pod Hostýnem, malebném moravském městě na úpatí Hostýnských vrchů.

Na vzdělání pro nadaného syna sice v rodině zámečníka příliš finančních prostředků nezbylo, nicméně Vladimír nakonec přesto úspěšně vystudoval. Ovšem až po první světové válce, kdy se po svém narukování podíval v řadách válečného letectva až do Itálie a Bulharska.

V letech poválečných jej očekává brněnská polytechnika. Nelákají ho ale jen technické obory, navštěvuje také hodiny sochařství a malířství, dokonce zpívá v pěveckém sboru. A učí se jazyky – angličtinu a portugalštinu. Studium zakončuje roku 1923 a vzápětí získává místo, a to pořádně vzdálené od rodné Bystřice. Nejprve pracuje pro Electric Bond and Share Company ve státě Espírito Santo až ve vzdálené Brazílii, později nastupuje jako inženýr městské elektrárny v Curitibě v Paraná.

Uchvácen exotikou

Exotické prostředí, zvláště brazilská příroda, oslovuje výtvarnou stránku mladíkovy osobnosti. A což teprve domorodé indiánské obyvatelstvo! Vladimír Kozák zaznamenává jejich pomalu zanikající svět. Na magnetofonové pásky nahrává indiánská vyprávění a pověsti, do svého deníku si podrobně (v češtině, což dnešním brazilským badatelům činí nemalé potíže) zapisuje události, kreslí jednoduché skici, podle nichž pak maluje obrazy a modeluje plastiky. Do deníků mu kreslí jednoduché náčrtky i jeho indiánští přátelé.

Především však fotografuje a filmuje. Ačkoliv původně amatér, vede později katedru dokumentárního filmu na univerzitě v Paraná. První kameru získává už roku 1926. Za svého života pořídí desítky tisíc fotografických snímků a kilometry filmového pásu.

Osmdesát hodin unikátních filmových záběrů dnes vydává poslední svědectví o způsobu života původních brazilských obyvatel. Mimochodem pohybovat se s filmovou a fotografickou výbavou brazilským pralesem nebyla žádná legrace, vážila totiž téměř sto kilogramů.

Poslední návrat domů

Roku 1935 se vrací domů, aniž tuší, že je to naposledy. Přemlouvá sestru, aby spolu s ním vyrazila za exotikou Jižní Ameriky. Karla Kozáková nakonec neodolá a o tři roky později odjíždí za bratrem, kde se stává Vladimírovou nepostradatelnou spolupracovnicí a pravou rukou.

Také ona je nadšena brazilskou přírodou a samozřejmě indiánským obyvatelstvem. I Karla je výtvarně nadaná, ostatně kolekci jejích akvarelových orchidejí mohou spatřit návštěvníci curitibského muzea i dnes.

Sourozenci pořádají výpravy do brazilských pralesů, navazují kontakty s indiánským obyvatelstvem, učí se domorodým jazykům. Často se musejí hodně uskrovnit, všechno si totiž platí "z vlastní kapsy" - náklady na cesty, fotografický i filmový materiál. Úspěšně se zapojují se do expedice pátrající po dnes již zaniklém indiánském kmeni Héta/Xetá.

Unikátem se stane zdokumentování výroby jejich kamenné sekery, k čemuž si Kozák po několikaměsíčním přemlouvání vyprosí od indiánů svolení. Roku 1958 získává jeho film o životě kmene Héta zlatou medaili brazilské antropologické společnosti.

Ve světě ceněný, v Česku neznámý

Kozákova práce má ostatně ve vědeckém světě nemalou prestiž. V předním vědeckém časopise Natural History uveřejňuje svou studii o pohřebních rituálech kmene Bororo, v Anthropological Papers vychází velmi oceňovaná práce "Héta: Fish in a Dry Pond". Kozákovo jméno uvádí všechny amerikanistické bibliografie. V Čechách – nic.

Vladimír nicméně na svou vlast nezapomíná, přestože jeho životní příběh se již po léta odehrává na jihoamerickém kontinentu. Dopisuje si s několika bystřickými přáteli, zvláště napjatě pak sleduje události v Československu roku 1968. Jak dopadly, bohužel všichni víme.

Přesto své neskutečně rozsáhlé celoživotní dílo, unikátní sbírky fotografií, filmového materiálu i nejrůznějších etnografických předmětů, shromažďované po léta v curitibském domku, nabídne své rodné zemi. Odpověď socialistického Československa zní: Přivezte to na hranice a my si to pak přebereme. Inu, není divu, že tyto výjimečné sbírky dnes schraňují muzea v USA, Kanadě a Francii. A samozřejmě v Brazílii.

Do světa jihoamerických pralesů vyráží vitální český rodák až do svých osmdesáti let, po zhoršení zdravotního stavu se věnuje alespoň filmování motýlů a promítání svých filmových snímků přátelům.

Známý obraz z radnice v Bystřici

Karla Kozáková zemřela bohužel již v roce 1960, svého bratra tedy předešla o téměř dvacet let. Vladimír se se ztrátou nenahraditelné sestry vyrovnával velmi těžce, a ve snaze nějakým způsobem zvěčnit její památku poprosil obdivovaného Zdeňka Buriana, s nímž si již po několik let dopisoval, o namalování jejího obrazu. Malíř souhlasil. Dílo dokončil roku 1976 a sám jej donesl na radnici v Bystřici pod Hostýnem, kde jej příchozí může spatřit dodnes.

Bělovlasá Karla Kozáková sedí uprostřed indiánů kmene Kamayurá, k nimž se sourozenci vypravili již v padesátých letech. Ani její bratr nechybí, ačkoliv původně na obraze být nechtěl a neměl. Zvěčněn je coby bělovlasý muž sedící vlevo a pozorující celou scénu. Originál, který zaplatil a věnoval rodnému městu, už ovšem Kozák nespatřil, jen sadu fotografií zasílaných mu Burianem postupně, tak jak práce na malbě pokračovala.

Kozákův život se pomalu chýlil ke konci. Na podzim roku 1978 píše svému příteli Františku Faulhammerovi: "Až se po některém z Tvých dopisů vrátí jen mlčení, poznáš, že už jsem, jak říkají Indiáni v Severní Americe, ve věčných lovištích." Bezdětný a svobodný umírá 3. ledna roku 1979 v brazilské Curitibě.

Sourozence Kozákovy dnes v rodné Bystřici pod Hostýnem připomíná nejen zmíněný obraz, ale i nový pomník na zdejším hřbitově. Také jedna z ulic nese Kozákovo jméno, nutno ovšem dodat, že v brazilské Curitibě mají Kozákovu ulici už notnou řádku let.

Nebýt nicméně Mnislava Zeleného-Atapany, obdobně nadšeného etnologa pro svět jihoamerických indiánů, který se svým žákem Pavlem Vaculíkem svého krajana nedávno znovuobjevil, nepřipomínal by se známý-neznámý Vladimír Kozák ve své rodné zemi možná ani takto.

"Neukrádej Pánu Bohu den a dělej něco pěkného", říkala prý Vladimírovi maminka. Jistě by měla radost, jak syn její doporučení naplnil.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní