Pan řídící na cestě kolem světa

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Tituly dnes téměř neznámého cestovatele a pedagoga Josefa Kořenského bývaly ještě nedávno ozdobou knihovničky nejednoho z našich předků. Slavný rodák ze Sušna na Mladoboleslavsku procestoval celý svět, aby poutavou formou přiblížil nejvzdálenější místa planety Země mládeži i dospělým.

J. Kořenský a K. Řezníček na slonu při cestě z Džajpuru do Ámbéru

J. Kořenský a K. Řezníček na slonu při cestě z Džajpuru do Ámbéru,zdroj: Národní muzeum

Josef Kořenský (1847 – 1938), narozený 26. července 1847 coby druhý z pěti sourozenců, pocházel z nemajetné rolnické rodiny v Sušně u Nových Benátek. Kromě lásky k hudbě probudila škola v chlapci i zálibu v přírodních vědách, kterým malý Josef doslova propadl. Na mladoboleslavské reálce tak potěšil svými znalostmi nejen místní učitelský sbor, ale jeho sbírka zkamenělin natolik zaujala návštěvníky školy geologa Krejčího a paleontologa Friče, že si ji rovnou odvezli s sebou do Prahy.

Na Josefa ovšem čekala dráha pedagoga. Roku 1865 byl přijat na pražský učitelský ústav Budeč. Nemohl počítat s finanční výpomocí z domova, přivydělával si tedy překládáním z němčiny, a k velké radosti i asistencí u správce přírodovědných sbírek, výše zmíněného profesora Friče, v budoucím Národním muzeu.

Praha přinesla optimistickému a všeobecně oblíbenému studentovi nejeden přátelský vztah. V domě U Halánků poznal kromě slavných cestovatelů a Vojty Náprstka také Emila Holuba, jejichž přátelství přetrvá po celý život.

Po ukončení studií nastoupil Kořenský učitelskou dráhu. Z původních Radnic na Rokycansku se přestěhoval do Litomyšle a v roce 1874 zakotvil v dívčí měšťance v Praze na Smíchově, kde se posléze stal i ředitelem. Dle teorie, že pro výuku probírané látky je nejlepší osobní zkušenost, začal se "pan učitel" vydávat na cesty. Nejprve po Evropě, později po celém světě. A to doslova, jak ostatně napovídá název jednoho z jeho děl Cesta kolem světa. A jak si to mohl dovolit?

Hotelový cestovatel

Časově díky školním prázdninám, finančně za pomoci spolků i jednotlivců, školských úřadů a městské rady. Dokonce i vídeňské "ministerstvo kultu a vyučování" vědělo, že za své peníze získá výborný výsledek. Kořenský byl totiž spíše než dobrodruhem tak trochu prvním velkým turistou, však mu také přátelé Vráz a Frič žertem přezdívali "hotelový cestovatel". To ovšem nijak nesnižuje význam jeho výprav, vedených mimo sběrů pro muzea především snahou o rozšíření obzorů nejen svých žáků. Každou z cest pak bohatě zúročil následnou spisovatelskou a přednáškovou činností.

A na každou se pečlivě připravoval. Nejen jazykově (hovořl plynně anglicky, německy i francouzsky, překládal ovšem třeba také z norštiny), ale i podrobným itinerářem a veškerými dostupnými informacemi. Dochované záznamy a deníky z jeho cest jsou dodnes oceňovaným pramenem.

Do zahraničí se Kořenský poprvé dostal již roku 1874 u příležitosti světové výstavy v Paříži. Největšími a rovněž nejslavnějšími se staly dvě z jeho výprav. Cesta kolem světa a k protinožcům, tedy do Austrálie a Oceánie. Stejně se jmenují knižní díla z nich vzešlá.

Dotěrní niagárští kramáři

Na téměř roční, pečlivě naplánovanou cestu kolem světa, se Kořenský vydával v květnu 1893 společně s přítelem Karlem Řezníčkem (1845 – 1914), statkářem a nájemcem pivovaru v Hrubé Skále. Vlakem do Brém a pak rychlou parolodí Havola do New Yorku, kam dorazili na přelomu května a června. Přátelé byli uchváceni moderním velkoměstem, navštívili také Antonína Dvořáka, ředitelujícího zdejší Národní americké konzervatoři. Kořenského zaujal rozdíl mezi českým a americkým školstvím s výchovou k praktičnosti a samostatnosti: "Posíláme-li u nás dítě do školy, říkáme: 'Buď hodný a poslušný!' V Americe však spíše řeknou: 'Nedej si ubližovat!'"

Boston, Baltimore, Washington, Filadelfie, moravskými bratry založený pensylvánský Bethlehem. A slavné Niagarské vodopády. Jak poněkud znechuceně kvituje smíchovský pedagog, "v dotěravosti niagárských kramářů a jejich náhončích není město Niagara Falls překonáno žádným jiným". Cestování probíhalo převážně po železnici - coby zpravodaj českých novin získal Kořenský volnou jízdenku od ředitelství drah Philadelphia & Reading.

Chicagská světová výstava lákala a oba cestovatelé zůstali ve městě čtyři týdny. Obdivovali mrakodrapy i technické divy, navštívili početnou menšinu rodáků, nejvlivnější české zahraniční centrum. U Michiganského jezera prvně spatřili mandelinku bramborovou, v Algonquinu pro změnu kolibříka.

Kapitolou sama pro sebe je Yellowstone, pro přírodovědce skutečně fascinující destinace. Gejzíry s vulkány, flóra i fauna - ta obzvlášť: k hotelu si dvakrát denně chodil statný medvěd pro kuchyňské zbytky. Zlatokopecká Helena v Montaně, Salt Lake City se svými mormony. V San Francisku byl jejich hostitelem rakouský konzul Korbel, zaměstnávající na svých vinicích celou kolonii českých vinařů.

Uchvácení Žaponskem

A pak vzhůru do Asie, jak jinak než parolodí "Čína". Kořenský je jedním z prvních, kdo přiblíží Čechům "Žaponsko", kam přátelé dorazil koncem září 1893. Hlavní části souostroví byly propojeny železnicí, a tak ani zde nebylo cestování příliš obtížné. Kořenský byl zdejší společností i kulturou uchvácen, nejvíc však prý čajovnami a japonskými ženami. Nadšení "pana učitele" pro vše japonské později sdílel i jeho synovec, známý japanolog Joe Hloucha (1881 – 1957).

Následovala Čína s Hongkongem, Singapur, Jáva a Cejlon. V Indii, na kterou se Kořenský velmi těšil, jej zděsily davy domorodců: "Perou se o příchozího a jeho vaky. V příšerném povyku ozývá se zřejmě jenom jediné slovo, jež každý chápe: bakšiš… Kdo ve rvačce a hádce jest nejobratnější, vybojuje si pasažéra a jeho zavazadla. Nosič první upaluje s naším vakem do hostince A, nosič druhý do hostince B. Ale ať zvolíte ten neb onen, pochodíte vždycky špatně." 

Okouzlení se dostavilo později. Himálajské velehory, tajuplní Tibeťané, Váránasí s posvátnou Gangou, Ágra, Džajpur i jízda na slonovi. Pak už z Bombaje přes Rudé moře do Egypta a domů. Vojta Náprstek uspořádal na počest přítelova návratu slavnostní večírek, výtvarník Štapfer vymaluje Kořenského, kterak učí zpívat gejši "Kde domov můj".

Za protinožci

Výprava v letech 1900 – 1901 zavedla pedagoga k "protinožcům", do tehdy málo známé Austrálie a na Nový Zéland. I zde se setkal s českými rodáky, např. s výtvarníkem Bohumírem Lindauerem (1839 – 1926) původem z Plzně, oceňovaným portrétistou Maorů. Přátelský malíř věnoval krajanovi, od něhož po patnácti letech poprvé slyšel češtinu, maorský plášť a několik obrazů.

Za českými osadníky původem z Chotěšova si Kořenský zajel na sever Zélandu. Kuželka, Papež, Jedlička, Straka, Šedivý ještě uměli zpívat lidové písně a stále nosili kroje z okolí Plzně.

Oceánie, Indonésie a Siam, tedy Thajsko. Ještě jednou navštíví Kořenský milované "Žaponsko", kde v červnu 1901 napsal z Jokohamy: "Milý brachu, že nejste se mnou! Já se v tom Žaponsku samou radostí snad zfanfrním nebo dokonce zblázním. Připlaval jsem do Mikadovy říše v pravý čas. Vše se tu zelená. Temena horská jak brčál, vzduch nebeský éter a duše nevychází z nadšení… Zvláště snadno se domluvím se Žaponkami. Vím, jak se řekne po žaponsku hvězdička, sluníčko, květinka. A to poslouchají děvy v říši květin moc rády. Vy ovšem řeknete: 'Ten sakramentskej Kořenda, ten tam vyvádí pěkné kousky. Kdyby radši pamatoval na poslední vůli jako já…'"

Starý mládenec vlídné povahy a velký cestovatel Josef Kořenský zakončil své pozemské putování v 91 letech 8. října 1938.

Tagy: Česko domácí české osobnosti dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní