Budoucí závodnice Eliška Junková-Khásová (1900 - 1994), původním jménem Alžběta Pospíšilová, se narodila 16. listopadu roku 1900 v Olomouci jako dcera Kašpara Pospíšila, majitele zámečnické dílny a otce osmi dětí, z nichž dospělosti se dožily pouze čtyři.

Alžběta se už v dětství projevovala coby živé a samostatné děvče s dobrodružnou povahou. Kromě nejrůznějších sportů jako plavání, bruslení, jízda na kole či na lyžích se učila cizím jazykům, zajímala se o botaniku a její hru na klavír prý pochválil samotný Leoš Janáček.

Nepříliš dobrodružný počátek kariéry jakožto korespondentky olomoucké pobočky Pražské úvěrové banky, kam nastoupila v šestnácti letech, vyvážilo osudové setkání. Novým nadřízeným nebyl totiž nikdo jiný než její budoucí manžel.

Vincenc "Čeněk" Junek (1894-1928) pocházel z šesti dětí krejčovského mistra v Dolní Čermné ve východních Čechách. S podobně založenou Alžbětou si ihned porozuměl, a schopná dívka jej posléze následovala i na pobočku brněnskou a do Prahy. Vzájemný vztah se pomalu rozvíjel, Alžběta se ale zatím na trvalý svazek necítila.

Její dobrodružná duše touží po cestování. Olomoucká rodačka skládá státnici z angličtiny a pouští se do jazyka francouzského, aby se roku 1918 vydala do Antibes, kde si ho zdokonaluje při práci v zahradnické firmě.

Její dávná touha vycestovat do Indie a na Cejlon ovšem nevychází, přestože je ochotná nechat se zaměstnat v kuchyni britské lodi mířící právě tímto směrem. Vrací se zpět do Paříže, kde se setkává s Junkem, který mezitím zcela propadl kouzlu motoristického sportu. Z úspěšného finančníka se stal závodní jezdec. Automobily uchvátily i Alžbětu. Udělala si vůdčí list a následně se pustila spolu s manželem (vzali se na Staroměstské radnici roku 1922) do dobrodružného sportu. Z Alžběty Pospíšilové se stala Eliška Junková.

První ženská vítězka automobilového závodu

Svatební cestu využili novomanželé k přípravě na závod Karlovy Vary-Mariánské Lázně. Při havárii však Čeněk zničil svůj závodní Mercedes-Benz, bylo tedy nutno sehnat náhradní vůz. Tím se stal Bugatti T30, a právě s touto značkou má být jméno Elišky Junkové nadále spojováno.

Mimochodem traduje se, že když se Ettore Bugatti dozvěděl, že jeho stroj poputuje do nově vzniklého Československa, domníval se, že jde o jakousi asijskou zemi. Proslulý automobilový návrhář a konstruktér si československou dvojici oblíbil a zahrnul Junkovy nejen mezi své obchodní partnery, ale i mezi přátele. Legendární typ Bugatti 35B prý od něj získali o měsíce dříve než další nedočkaví zájemci. Ostatně bugatek si Junkovi postupně pořídili dokonce osm!

Manželé zprvu závodí společně. Handicap drobné postavy řeší Eliška pomocí polštářů a speciálně prodloužených pedálů. Tehdejší řízení je ovšem náročné i pro muže, neexistují posilovače a od dřevěného volantu bývají pořádně sedřené ruce. Na československých silnicích jezdí přes čtyři tisíce vozů. A jakou rychlostí? 41 km/h, ve městech jen 15 km/h.

Poprvé je Eliška Čeňkovou spolujezdkyní v bugatce "želva" v roce 1923. O rok později už jede sama, a v závodě Lochotín-Třemošná získává první místo v kategorii cestovních vozů. Senzací je závod do vrchu Zbraslav-Jíloviště, kde Eliška poráží jak svého manžela, tak ostatní mužské účastníky. Jako první žena vítězí v mezinárodně uznávaném automobilovém závodu.

Češka na žhavém sicilském okruhu

A přicházejí další úspěchy. V srpnu 1926 švýcarský Klausenpass s cílem ve výšce 2000 m n. m., Nürburgring - Velká cena Německa, o rok později pařížská Velká dámská cena. Nejslavnějším Eliščiným závodem se stává extrémně obtížný sicilský Targa Florio, který mnozí jezdci vůbec nedokončili. Založil ho roku 1906 Vincenzo Florio, obchodník s vínem a automobilový závodník. Délka okruhu 108 km, 1500 zatáček, převýšení přes 900 metrů. Pět okruhů, žhavé sicilské slunce, úzké prašné silničky horského terénu. Ve své době nejtěžší závod vůbec.

V roce 1927 musí kvůli technickým potížím odstoupit již po prvním kole. Nevzdává se a o rok později nastupuje ve žluté bugatce se startovním číslem 58 znovu. Nechává za sebou závodnická esa jako Nuvolari či Fagioli. Nakonec je v cíli až jako pátá, jen o pár minut později než vítěz. Přesto je Targa Florio 1928 považován za její nejlepší jízdu. Eliška Junková je první ženou, která závod dokončila, a to ve vynikajícím čase. Stává se z ní mezinárodní hvězda.

"Moc jsem si přála ještě jednou jet ten závod, kde jsem nechala kus svého srdce. Kde jsem měla tolik smůly, ale kde jsem jela s radostí, nadšením i vášní jako nikdy a nikde jinde," píše ve své knize 'Má vzpomínka je Bugatti'.

Tragédie na rozměklém asfaltu

Avšak už v červenci téhož roku dochází k tragédii. Na okruhu v Nürburgringu, kde Eliška o rok dřív excelovala, startuje Čeněk. Trochu riskuje, nastupuje totiž bez objednané bezpečnostní helmy, která nedorazila včas. Je nesnesitelné horko a Junkův vůz dostává smyk na rozměklém asfaltu. Řidič umírá na následky proražení lebky.

Další závod už Eliška Junková nikdy neabsolvuje. Svět automobilů přesto neopouští. Po čase odjíždí směr Cejlon, kde pro Ettore Bugattiho prozkoumává možnosti vývozu. Podílí se i na vzniku Masarykova okruhu v Brně, pro nějž získává mezinárodní závodnické hvězdy. Od roku 1933 pracuje u firmy Baťa ve vedení prodejního úseku pneumatik. Známý název Barum, vzniklý spojením jmen Baťa, Rubena a Mitas, je pravděpodobně jejím nápadem.

A osobní život? Ve válečných letech adoptuje pětiletého Vladimíra, syna svého zesnulého bratra. A ještě jednou se vdává - za novináře Ladislava Kháse, který jí později pomáhá s prací na autobiografické knize. Žádosti slavné závodnice o vycestování jsou za komunistického režimu trvale zamítány, až teprve roku 1966 dostává povolení zúčastnit se vzpomínkové jízdy na slavný Targa Florio.

Eliška Junková zůstává činorodou ženou až do konce. Ještě ve svých jednadevadesáti letech odlétá na Bugatti sraz do USA. Umírá počátkem roku 1994 ve věku 93 let. Hradčanský dům na Úvoze 13, dnes budova Švédského velvyslanectví, nese její pamětní desku s nápisem: "V tomto domě žila v letech 1930-1994 slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková".

Podkrovní byt navštěvoval i Jaroslav Seifert, redakční kolega jejího druhého muže, často obdivující zdejší nádherný výhled. Strahovský opat Jarolímek poskytl někdejší automobilové hvězdě klíče od Seminářské zahrady, kam pak chodívala na procházky se psem k údivu seminaristů.

Závěrem poslední slova paní Elišky, jak je v knize o své adoptivní matce zachytil Vladimír Junek: "Rozdávej radost a lidé ti pomohou. Život je krásný".