Budoucí zakladatel obuvnické dynastie Antonín Baťa starší, narozený 1. srpna (podle jiných zdrojů 13. srpna) roku 1844 ve Zlíně coby osmý a nejmladší potomek do ševcovské rodiny, byl dítkem s nemalou fantazií, výřečností a silnou vůlí, což se mu mělo v budoucnu více než hodit. "Rozený podnikatel. Lákalo ho všechno, co vyžadovalo odvahy," vzpomínal na otce Tomáš Baťa.

V tradici rodu bylo obuvnictví neboli ševcovina. A ta čekala i mladého Antonína. Vyučil se u svého otce a vydal se na zkušenou po moravských a rakouských městech, aby si po návratu do rodného Zlína založil svou vlastní obuvnickou živnost. Nezůstal ovšem jen při ševcovině, ale věnoval se navíc obchodu - se sušeným ovocem, s cukrovinkami i uhlím. Prostě žádný troškař.

Antonín Baťa staší | zdroj: tisková zpráva

V šestadvaceti letech se oženil. Vzal si za ženu Annu, o tři roky starší vdovu po tragicky zesnulém ševci Bartošovi. S ní získal dobře řízenou ševcovskou dílnu, kterou spojil se svou, a rovněž vyženil nevlastní dceru Josefu. (Mimochodem právě vzpomínky z cest budoucího Josefčina manžela Huberta Klause, vrátného u firmy Baťa, na jeho cesty po Spojených státech, se později staly inspirací k americké cestě Tomáše Bati.) Antonín spolu s Annou prožili společných šestnáct let a přivedli na svět tři potomky: Annu, Antonína a Tomáše.

Po smrti Anny v roce 1886 opustil Antonín s celou svou rodinou město Zlín. Jeho cílem bylo Uherské Hradiště, centrum ovocnářství v hospodářsky silnější oblasti a s větším množstvím pracovních příležitostí. Toho hodlal čerstvý vdovec využít, pouštět se opět do obchodu s ovocem a přidat navíc výrobu a prodej sodové vody. A samozřejmě ševcovinu.

Obchod šel víc než dobře

Zprvu bydleli u ševce Miškéře ve Františkánské ulici, posléze se rodina usadila v Rybárnách, řemeslnickém předměstí se silnou obuvnickou komunitou. Zde se v domě č. p. 2 později narodil Jan Antonín Baťa, další ze synů baťovského "patriarchy". A nejen on. Antonín se totiž ještě téhož roku znovu oženil. Jeho vyvolenou se stala o mnoho let mladší Ludmila, opět vdova, tentokrát po tkalci Koláříkovi z Osvětiman. Z nového manželství vzešlo pět dalších potomků - Jan Antonín, Jindřich, Leopold, Bohuslav a Marie.

A Antonínova obuvnická dílna? Ta zatím pěkně prosperovala, až se rozrostla v několik domů se specializovanou výrobou. V č. p. 1 měli Baťovi byt a písárnu, zvláštní budovu měla štěpárna i střihárna, č. p. 2 byla dílna tovaryšů. Počet pracovníků vzrostl z původních čtyř na čtyřicet, kromě toho zaměstnával Antonín Baťa externě deset dalších ševců z Rybáren a okolí. Ti pro něj podle zakázek pracovali samostatně a pro výplatu si chodili k němu.

Zpočátku pokrývala dílna poptávku v samotném Hradišti, posléze expandovala do okolí na Uherskobrodsko a Bojkovicko. Rychlý rozvoj obuvnické manufaktury přivedl do Baťova závodu nejednoho návštěvníka – kromě "konkurence", které se Baťa příliš nebránil, často i představitele města. Jako dobrý obchodník totiž nezapomínal na reklamu, a každou svou novinku zašel osobně ukázat (a samozřejmě patřičně vychválit) na zdejší radnici, ostatně na nové výrobky upozorňoval pravidelně své stálé zákazníky.

Od valašských papučí po moderní střevíce

A co že to zlínský rodák vlastně vyráběl? Jak naznačuje pěkný název firmy Anton Bata, erste wallachische Hunya & Filzschuhe – Erzeugung, tedy "Antonín Baťa, první valašské huněné a plstěné boty – výroba", Antonín se věnoval výrobě valašských papučí a kožených bot pro sedláky. Později svůj sortiment rozšířil a pustil se do výroby kožené flokované obuvi, po proniknutí do větších měst pak začal i s tzv. mikády, tehdy módními otevřenými střevíci.

Již původní vybavení dílen bylo hodně nadstandardní, ke třem prošívacím strojům značky Ringschiefer přibylo později osm šlapacích "singrovek". Pracovní doba začínala v sedm ráno a končila osmou hodinou večerní. Pro pozvednutí nálady se v dílnách prý často zpívalo. "Přísný, ale spravedlivý" Baťa zde také vynalezl celoplechový držák k usnadnění přesunu polotovarů v dílnách a mezi dílnami, který si nechal patentovat.

Rodinný podnik se mohl pochlubit mimořádným rozvojem. Na provoz dílen dohlížel starší syn Antonín (1874 – 1908), mladší Tomáš (1876 - 1932) měl na starosti prodej. Synové vnášeli do firmy novátorské postupy, což občas končilo rozepřemi s otcem. Však také Tomáš podnik na nějakou dobu opustil a odjel do Vídně k sestře.

Ničivý požár a hádky v rodině

Velkou ránu zasadil zdárně vzkvétající firmě velký požár, který postihl Uherské Hradiště na jaře 1894. Oheň zničil dva domy, sklad a zásoby, což způsobilo, že Baťa nemohl splnit rozsáhlou dodávku pro budapešťského velkoobchodníka. S velkým úsilím se však firma postavila na nohy a v celkem krátké době dokonce dosáhla bývalé úrovně.

Z vedení však odešli synové Tomáš s Antonínem, kteří se s otcem rozešli v názorech a rovněž se chtěli osamostatnit. Antonín starší jim vyplatil osm stovek zlatých z dědictví po matce a na podzim roku 1894 tak bratři spolu se sestrou Annou založili vlastní obuvnickou dílnu na náměstí ve Zlíně. Přestože otec nebyl jejich odchodem příliš nadšen, vypomáhal jim při počátečních potížích.

O dva roky později přišla další rána. Roku 1896 vyhlásila ve Vídni bankrot dodavatelská firma Koditsch & Co., což znamenalo konec i pro hradišťský Baťův podnik. Zkušený obchodník si po mnohaletých korektních vztazích neověřil solventnost vídeňského podniku a důvěřivě podepsal jejich směnky. Firmu Koditsch tak zanedlouho následoval i on. Ze čtyř hradišťských domů zůstal pouze jeden, zbytek dluhu věřitelům doplatil teprve syn Tomáš.

Odhodlání a vůle čelit překážkám starého obchodníka sice neopustily, bývalé prosperity se mu však už dosáhnout nepodařilo. O rok později ohlásil živnost na výrobu sodovky, a v roce 1902 se znovu pustik do prodeje jižního ovoce a cukrovinek, jak vzpomíná syn Jan Antonín "zejména pro nejslavnější pouť na sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě". Vozil je prý ve velkém speciálním kufru, na němž Jan Antonín občas spával.

Rovněž ševcovskou činnost částečně udržel, a svoje boty tak Antonín Baťa vyráběl až do konce činorodého života, který nastal 5. září 1905. Po nějakou dobu pokračovala ve výrobě obuvi manželka Ludmila, za dva roky však skončila i ona. Štafetu nakonec zdárně převzli potomci Antonína Bati staršího, patriarchy obuvnického rodu.