Muž, bez kterého by Tomáš Baťa nevyrobil ani jednu cvičku

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Baťa, synonymum pro kvalitní obuv. Mezi slavnými jmény rodiny z moravského Zlína však nevyniká pouze Tomáš Baťa či "brazilský" Jan Antonín, od jehož narození letos uplynulo rovných sto dvacet let. Důležitou postavou a poněkud zapomenutým nestorem obuvnického rodu je rovněž jejich otec Antonín Baťa starší.

Tomáš Baťa, Antonínův syn, vybudoval světové impérium ve výrobě bot

Tomáš Baťa, Antonínův syn, vybudoval světové impérium ve výrobě bot,zdroj: Profimedia.cz

Budoucí zakladatel obuvnické dynastie Antonín Baťa starší, narozený 1. srpna (podle jiných zdrojů 13. srpna) roku 1844 ve Zlíně coby osmý a nejmladší potomek do ševcovské rodiny, byl dítkem s nemalou fantazií, výřečností a silnou vůlí, což se mu mělo v budoucnu více než hodit. "Rozený podnikatel. Lákalo ho všechno, co vyžadovalo odvahy," vzpomínal na otce Tomáš Baťa.

V tradici rodu bylo obuvnictví neboli ševcovina. A ta čekala i mladého Antonína. Vyučil se u svého otce a vydal se na zkušenou po moravských a rakouských městech, aby si po návratu do rodného Zlína založil svou vlastní obuvnickou živnost. Nezůstal ovšem jen při ševcovině, ale věnoval se navíc obchodu - se sušeným ovocem, s cukrovinkami i uhlím. Prostě žádný troškař.

Antonin-Bata-senior

Antonín Baťa staší,zdroj:Archiv

V šestadvaceti letech se oženil. Vzal si za ženu Annu, o tři roky starší vdovu po tragicky zesnulém ševci Bartošovi. S ní získal dobře řízenou ševcovskou dílnu, kterou spojil se svou, a rovněž vyženil nevlastní dceru Josefu. (Mimochodem právě vzpomínky z cest budoucího Josefčina manžela Huberta Klause, vrátného u firmy Baťa, na jeho cesty po Spojených státech, se později staly inspirací k americké cestě Tomáše Bati.) Antonín spolu s Annou prožili společných šestnáct let a přivedli na svět tři potomky: Annu, Antonína a Tomáše.

Po smrti Anny v roce 1886 opustil Antonín s celou svou rodinou město Zlín. Jeho cílem bylo Uherské Hradiště, centrum ovocnářství v hospodářsky silnější oblasti a s větším množstvím pracovních příležitostí. Toho hodlal čerstvý vdovec využít, pouštět se opět do obchodu s ovocem a přidat navíc výrobu a prodej sodové vody. A samozřejmě ševcovinu.

Obchod šel víc než dobře

Zprvu bydleli u ševce Miškéře ve Františkánské ulici, posléze se rodina usadila v Rybárnách, řemeslnickém předměstí se silnou obuvnickou komunitou. Zde se v domě č. p. 2 později narodil Jan Antonín Baťa, další ze synů baťovského "patriarchy". A nejen on. Antonín se totiž ještě téhož roku znovu oženil. Jeho vyvolenou se stala o mnoho let mladší Ludmila, opět vdova, tentokrát po tkalci Koláříkovi z Osvětiman. Z nového manželství vzešlo pět dalších potomků - Jan Antonín, Jindřich, Leopold, Bohuslav a Marie.

A Antonínova obuvnická dílna? Ta zatím pěkně prosperovala, až se rozrostla v několik domů se specializovanou výrobou. V č. p. 1 měli Baťovi byt a písárnu, zvláštní budovu měla štěpárna i střihárna, č. p. 2 byla dílna tovaryšů. Počet pracovníků vzrostl z původních čtyř na čtyřicet, kromě toho zaměstnával Antonín Baťa externě deset dalších ševců z Rybáren a okolí. Ti pro něj podle zakázek pracovali samostatně a pro výplatu si chodili k němu.

Zpočátku pokrývala dílna poptávku v samotném Hradišti, posléze expandovala do okolí na Uherskobrodsko a Bojkovicko. Rychlý rozvoj obuvnické manufaktury přivedl do Baťova závodu nejednoho návštěvníka – kromě "konkurence", které se Baťa příliš nebránil, často i představitele města. Jako dobrý obchodník totiž nezapomínal na reklamu, a každou svou novinku zašel osobně ukázat (a samozřejmě patřičně vychválit) na zdejší radnici, ostatně na nové výrobky upozorňoval pravidelně své stálé zákazníky.

Od valašských papučí po moderní střevíce

A co že to zlínský rodák vlastně vyráběl? Jak naznačuje pěkný název firmy Anton Bata, erste wallachische Hunya & Filzschuhe – Erzeugung, tedy "Antonín Baťa, první valašské huněné a plstěné boty – výroba", Antonín se věnoval výrobě valašských papučí a kožených bot pro sedláky. Později svůj sortiment rozšířil a pustil se do výroby kožené flokované obuvi, po proniknutí do větších měst pak začal i s tzv. mikády, tehdy módními otevřenými střevíci.

Již původní vybavení dílen bylo hodně nadstandardní, ke třem prošívacím strojům značky Ringschiefer přibylo později osm šlapacích "singrovek". Pracovní doba začínala v sedm ráno a končila osmou hodinou večerní. Pro pozvednutí nálady se v dílnách prý často zpívalo. "Přísný, ale spravedlivý" Baťa zde také vynalezl celoplechový držák k usnadnění přesunu polotovarů v dílnách a mezi dílnami, který si nechal patentovat.

Rodinný podnik se mohl pochlubit mimořádným rozvojem. Na provoz dílen dohlížel starší syn Antonín (1874 – 1908), mladší Tomáš (1876 - 1932) měl na starosti prodej. Synové vnášeli do firmy novátorské postupy, což občas končilo rozepřemi s otcem. Však také Tomáš podnik na nějakou dobu opustil a odjel do Vídně k sestře.

Ničivý požár a hádky v rodině

Velkou ránu zasadil zdárně vzkvétající firmě velký požár, který postihl Uherské Hradiště na jaře 1894. Oheň zničil dva domy, sklad a zásoby, což způsobilo, že Baťa nemohl splnit rozsáhlou dodávku pro budapešťského velkoobchodníka. S velkým úsilím se však firma postavila na nohy a v celkem krátké době dokonce dosáhla bývalé úrovně.

Z vedení však odešli synové Tomáš s Antonínem, kteří se s otcem rozešli v názorech a rovněž se chtěli osamostatnit. Antonín starší jim vyplatil osm stovek zlatých z dědictví po matce a na podzim roku 1894 tak bratři spolu se sestrou Annou založili vlastní obuvnickou dílnu na náměstí ve Zlíně. Přestože otec nebyl jejich odchodem příliš nadšen, vypomáhal jim při počátečních potížích.

O dva roky později přišla další rána. Roku 1896 vyhlásila ve Vídni bankrot dodavatelská firma Koditsch & Co., což znamenalo konec i pro hradišťský Baťův podnik. Zkušený obchodník si po mnohaletých korektních vztazích neověřil solventnost vídeňského podniku a důvěřivě podepsal jejich směnky. Firmu Koditsch tak zanedlouho následoval i on. Ze čtyř hradišťských domů zůstal pouze jeden, zbytek dluhu věřitelům doplatil teprve syn Tomáš.

Odhodlání a vůle čelit překážkám starého obchodníka sice neopustily, bývalé prosperity se mu však už dosáhnout nepodařilo. O rok později ohlásil živnost na výrobu sodovky, a v roce 1902 se znovu pustik do prodeje jižního ovoce a cukrovinek, jak vzpomíná syn Jan Antonín "zejména pro nejslavnější pouť na sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě". Vozil je prý ve velkém speciálním kufru, na němž Jan Antonín občas spával.

Rovněž ševcovskou činnost částečně udržel, a svoje boty tak Antonín Baťa vyráběl až do konce činorodého života, který nastal 5. září 1905. Po nějakou dobu pokračovala ve výrobě obuvi manželka Ludmila, za dva roky však skončila i ona. Štafetu nakonec zdárně převzli potomci Antonína Bati staršího, patriarchy obuvnického rodu.

Tagy: Česko domácí české osobnosti dějiny a fakta český průmysl české dějiny

Zdroje: vlastní