"Cože? Vy, kteří umíte nazpaměť všechny písničky hvízdavého Dana zpívané u táboráku, kteří znáte činy všech Billů, Jacků a jiných slavných střelců z Far Westu, vy, kteří jste slyšeli hvizd kulek kdejakého šerifa stíhajícího šlechetné psance, vy že jste dosud neslyšeli o SIDOVI, zdaleka nejproslulejším českém trampu, jaký kdy křižoval prérie, hory a města starého Západu?"

Kolik čtenářů asi podlehlo lákání nakladatelství Toužimský a Moravec k zakoupení knih Zdeňka Matěje Kuděje (1881 – 1955), spisovatele a svérázného bohéma, přítele Jaroslava Haška a prvního překladatele Tarzana. A trampa. Kuděj alias Sid Goodday byl jedním z prvních z Čechů, jenž si vyzkoušel život amerických trampů ještě před první světovou válkou, a podal o tom písemné svědectví.

Zdeněk Marian Kuděj se narodil 24. listopadu 1881 v Hořicích v Podkrkonoší. Otec byl stavebním inženýrem na železnici, a rodina se tak musela často stěhovat, z Hořic jen půl roku po chlapcově narození. Snad i tato skutečnost přispěla k pozdější Kudějově tulácké nátuře. A kde se vzal "Matěj"? "Když Tonda je dnes Quido Maria, tak já budu místo Mariana zase Matěj," pravil prý po zjištění, že spolužák a budoucí spisovatel vyměnil svého Antonína Ludvíka za Quido Maria Vyskočila.

Simulace duševní choroby a hurá do Ameriky

Namísto dokončení studií na příbramském gymnáziu začal pracovat coby lékárnický praktikant. Než stihl složit farmaceutické zkoušky, dorazil povolávací rozkaz. Kuděj, jako později ještě několikrát, předstíral úspěšně duševní chorobu, a roku 1903 byl z vojny uvolněn. Svobodu využil k cestě do Hamburku, kde v kartách vyhrál lodní lístek do Ameriky. Tedy vzhůru za dobrodružstvím!

Po rychlém vyčerpání finanční rezervy hledal práci, kde se dalo. Sidney neboli Sid Goodday, jak si v USA pro foneticky podobné znění svého jména říkal, procestoval pěkný kus Spojených států a Kanady. Umýval nádobí, nádeničil u dřevařů i na jatkách, byl dělníkem i kovbojem, plavčíkem, farmářem, zlatokopem a redaktorem, v Armádě spásy vařil speciality a vykládal historky.

To vše zúročí ve svých povídkách, v nichž poutavě zachycuje život rodilých Američanů, Indiánů i přistěhovalců. "Tak tedy je skutečně uvidí - pravé, nefalšované rudé bojovníky s nádhernou pérovou výzdobou hlavy, ověšené zbraněmi a skalpy pobitých nepřátel, vznešeně mlčících a odfukujících vážně dým z kalumetů. Jsou to asi přátelští Indiáni, poněvadž přijíždějí na návštěvu. Tím lépe. Bude si je moci zevrubně prohlédnouti bez nebezpečí života. Vrhnul se do pokoje jako velká voda. Ale v samých dveřích zůstal státi jako socha a jeho oči v rozpacích bloudily po přítomných. Kde že byli ti Indiáni? Snad ne ti dva mladíci, kteří tu seděli? Je pravda - jsou rudí v obličejích, ale což je to možné, aby byli takhle vystrojeni? Kdo pak jakživ slyšel, že by Indiáni nosili dlouhé šosaté kabáty, tvrdé klobouky a - lakýrky. A tohle všechno ještě nic není. Vždyť ten jeden má na nose skřipec a ten druhý - opravdu, ten druhý má na krku kolárek a vypadá jako nějaký velebný pán… Co pak pro oči nevidíš? Tohle jsou oni. Zde tento pán se jmenuje Theobald Vraní Péro a je studujícím bohosloví a tohle je pan Vincenc Bílá Liška, oba čistokrevní Čirokové.'“ (Dobrodružství Jendy Smolíka v Americe)

Po šestiletém putování pomýšlí na návrat. Domů se vrací na dobytčí lodi.

Povídky ze Států, u báťušky cara a toulky po vlasti

I tady se živil rozličně. Coby zednický přidavač poslal jednu ze svých mnoha historek do novin. A měl úspěch. Zanedlouho vycházely Kudějovy povídky v Národních listech, Zlaté Praze i ve Světozoru, později v knižní podobě. Majitel zlatých polí a jiné povídky, Mezi dvěma oceány, Z nového světa. Prvotině Bídné dny a jiné povídky (1913) byla dokonce udělena Cena Julia Zeyera.

Na podzim 1912 se opět vydal na cesty. Zamýšlel prozkoumat "matičku Rus" podobně jako předtím Spojené státy. Ovšem to se přepočítal. Po pár dnech je dík podobnosti s taškentským atentátníkem uvězněn v Kyjevě. Propuštěn a zároveň vyhoštěn byl o sedm měsíců později.

"Nechci zde vzpomínat všech těch ohavných scén, jichž jsem byl svědkem, těch nekonečných hádek a rvanic, strašlivého vpádu vězeňských dozorců, po jakémsi pokusu o vzpouru … nechci vzpomínat strašné vraždy jednoho z 'obchodníků' s vodkou, který byl v noci podřezán neznámým pachatelem; jen to vím, že to byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života, kdy jsem se ocitl venku." Zážitky vtělil do knih Hostem u báťušky cara a Zlá svoboda, zdravotní problémy z ruského arestu mu však zůstaly po celý život.

Následující léto strávil touláním se svým přítelem Jaroslavem Haškem po vlastech českých. "Stalo se totiž, že jsme stejného dne podivnou shodou osudu brali s Haškem po třiceti korunách honoráře. To bylo jmění nezměrné na tehdejší dobu, a podle našeho názoru stačilo na cestu kolem světa." Zvláště okolí Lipnice bylo lákavé. Kuděj později zakotvil v Ledči nad Sázavou, a spojení Hašek a Lipnice je pojmem dodnes. Z toulek vznikly Ve dvou se to lépe táhne, Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře a Když táhne silná čtyřka. A v roce 1928 němý film. Haška ztvárnil Jára Kohout a Kuděje Ferenc Futurista.

Další šílenství a Pán opic

Blížily se válečné časy, a s nimi nástup na vojnu. Předvolání zastihl Kuděje během těžkého revmatického záchvatu (ano, ruské vězení), takže byl do pohořeleckých kasáren odvezen na ručním vozíku. Podobně nechal později Hašek dopravit k odvodu Švejka. Odvodová komise mu udělila zdravotní dovolenou "na neurčito", a administrativní chyba zapříčinila, že byl Kuděj považován za mrtvého.

Ve snaze nebýt nápadný měnil často bydliště, leč časem došlo i na něj, a následoval eskort do severočeského Rumburku. Tady sloužil coby vojenský písař. Po incidentu s nadřízeným ve Vídni, kde sepisoval úmrtní listy pro polního biskupa, opět úspěšně předstíral šílenství. A počátkem léta 1918 byl zproštěn vojenské služby.

Po válce přišel - Tarzan. Vlna nadšení z filmového "Pána opic" zasáhla i Československo a Kuděj byl vyzván k překladu filmové předlohy. Úkolu se zhostil na výbornou, a v roce 1926 napsal dokonce své vlastní parodické pokračování pod názvem Tarzanova babička. Kromě Tarzana překládal klasiky jako Waltera Scotta, Stevensona, Dumase ml. či Charlese Dickense.

Z veselého tuláka starým mrzoutem

A oženil se. "Paní Frýdlová se o mne starala mateřsky a sestersky zároveň, až jsem si na to zvykl. A když mně jednou svěřila, že má se svou rodinou kvůli mně nějaké nepříjemnosti, řekl jsem jí, abych ji ukonejšil, že si ji vezmu." Manželství vydrželo pouhá čtyři léta. "Já vím, že to se mnou měla těžké, já jsem se zkrátka do manželství nehodil." S Boženkou se přesto nikdy nerozvedl.

Po smrti jediného dítěte se Kuděj odstěhoval do chatky na Vysočině. Žil samotářským životem, sbíral na Podkarpatské Rusi materiály o huculském povstání (Horalská republika), zabýval se historií sklářství (Mariánská huť). Za války byl v nemilosti pro své přátelství s Janem Masarykem, po roce 1948 kvůli nepřátelství se Zdeňkem Nejedlým. Pověstná je historka z jejich setkání v Litomyšli, kam Nejedlý cestoval honosným automobilem na jakousi slavnost. Když uviděl opěšalého Kuděje, nabídl mu odvoz. "Děkuji, pane ministře. Já půjdu s lidem. Já ano!" pravil Kuděj. A bylo to.

Veselý tulák se postupně měnil na mrzutého staršího pána. Z boudy v Ledči se přestěhoval do malého bytu v Litomyšli. Zdravotně ani finančně na tom nebyl nejlépe. V červenci 1955 předčasně prchl z nemocnice po operaci kýly. Po dvou dnech byl zpět s oboustranným zápalem plic, na který zemřel 8. srpna 1955. Na pohřeb nepřišel ze spisovatelské obce nikdo.

"Šťastný greenhorn" a celoživotní milovník dobrého moku (a rovněž povidlových buchet) by byl jistě potěšen jistou útulnou olomouckou hospůdkou. Čepují zde ta nejlepší piva a v knihovničce mají díla slavného trampa. Jmenuje se - U Kuděje.