Adolf Parlesák (1908 až 1981) se narodil 7. dubna 1908 v Brně do železničářské rodiny čítající šest dalších sourozenců. Cestovatelské tužby se u chlapce, odmalička vychovávaného k samostatnosti, projevily vcelku časně. Už od dětství hltal jeden cestopis za druhým, v deseti letech dokonce navštívil slavného Aloise Musila, od něhož se snažil vyzvědět co nejvíce zajímavostí z cest.

Ve čtrnácti neváhá a o letních prázdninách vyráží do světa, tedy prozatím do sousedních států. Na bicyklu, Parlesákově téměř výlučném dopravním prostředku, prozkoumá Rakousko, Maďarsko, Německo, Polsko i Rumunsko. O tři roky později následuje Itálie se San Marinem. V roce 1926 pak s přítelem a spolužákem Aloisem Polákem projede Balkán, Řecko a Turecko.

V devatenácti letech si mladý muž vyzkouší trochu jiné cestování – na italské lodi vyrazí coby námořnický nováček na Rhodos, do Sýrie, Egypta a Palestiny. Vydělá si sice na další výpravu, ale drsný život námořnický pro něj přece jen není. "Nebylo to nic příjemného – raději jsem se vrátil do Brna," vzpomíná.

Cesty za poznáním - nejlépe na kole a pěšky

A také k bicyklu. Za řídítky (a pěšky) nakonec poznává cizí země nejlépe, ostatně dražší dopravní prostředek si jako student dovolit nemůže. Ano, studia. To je tak trochu problém – musí je stihnout tak nějak mezi cestami. Nakonec zvládne střední školu, strojní inženýrství a elektrotechniku na brněnské technice i Vysokou obchodní školu v Praze.

V letech 1928 – 1930 následuje pátá, delší výprava. Opět s přítelem Polákem, opět na bicyklech. Za účelem propagace obdrží mladíci od rakovnické firmy kola značky Stadion a vyrážejí přes Budapešť do tureckého Istanbulu. Čeká je Blízký a Střední východ, Damašek a Jeruzalém, Egypt a Sinajský poloostrov. Jen tak tak, že nezahynou žízní v Núbijské poušti. Projedou Súdán, Eritreu i Etiopii neboli Habeš. Kola dostávají pořádně zabrat, mladíci musí téměř denně opravovat vzniklé defekty a značně improvizovat. Jejich jména vyrytá do skal u Nilu mimoděk nalezne egyptologická expedice profesora Žáby v šedesátých letech.

Zrak kamarádovi zachránil páchnoucí lektvar od domorodců

Alois Polák onemocní bolestivou oční chorobou, lékař je ovšem několik set kilometrů daleko. Po informaci o existenci zázračné vodičky, kterou prý vlastní nebezpeční domorodci z Danakilské nížiny, vyrazí Parlesák přes varování místních (v oblasti několik cestovatelů zahynulo) získat důležitý lék. Na koni a bez doprovodu. Skutečně je divochy zajat, avšak po účasti na zdejší pohřební slavnosti je vzat na milost a s léčivou vodou dopraven bezpečně zpět. Polákovi páchnoucí tekutina zachrání zrak.

Na malé plachetnici sambúk doplují přátelé do Hodejdy. "Hodejda, jediný přístav tajuplného jihoarabského království Jemenu, země, jež se tak úzkostlivě uzavírá vůči ostatnímu světu, že bývá nazývána arabským Tibetem, země, jejíž obyvatelé zaspali dobu a žijí dodnes jako v raném středověku," píše Parlesák. V Jemenu si povšimne unikátních staveb - domorodých hliněných "mrakodrapů". Jeho článek v Českém slovu o dnes proslulém "Manhattanu pouště" však bohužel tehdy větší pozornost nevzbudí.

Roky 1933 a 1934 náležejí asijskému kontinentu. Na bicyklu prozkoumá československý světoběžník Japonsko, Cejlon i Malajsko, navštíví čínské přístavy (tvrzení, že je hledaný uprchlý trestanec, mu otevře vstup do jinak nepřístupné pirátské čtvrti) a z Kantonu se vrací zpět domů.

Svoje cesty Parlesák sice dokumentuje, a to i fotograficky, na knižní zpracování mu však nezbývá čas. Kromě Habešské odysey - cestopisu a válečného deníku zároveň.

Inženýr z Československa rovnal etiopské vojáky do latě

Jeho sedmá cesta vede totiž opět do Habeše/Etiopie. Nyní již inženýr Adolf Parlesák však tentokrát nepřijíždí poznávat její krásy. V zemi se schyluje k vojenskému konfliktu. Habešský císař jej coby vojenského poradce vysílá do Gondaru, kde Parlesáka v říjnu 1935 zastihne počátek etiopsko-italské války. Vypomáhá veliteli Rásu Kassovi na severní habešské frontě.

Italské vojsko má obrovskou technickou převahu. Parlesák si zaznamená: "Většina vojáků se nedovede ani pořádně ustrojit. S oblibou nosí pás s náboji pod vojenskou blůzou, pokud ji ovšem vůbec mají, a pušku přes rameno jako klacek…Trvalo dlouhé hodiny, než se mi podařilo do všeobecného zmatku na cvičišti vnést aspoň jakýs takýs pořádek a etiopské vojáky, zvyklé až dosud chodit, kudy se jim zachce, navyknout na pochodování v sevřených útvarech. Ale hned po prvních krocích mi velitel třetí čety utekl ze svého místa a uraženě odchází."

Přímo na frontě působí jako jeden ze čtyř zahraničních poradců a novinářů a osobně se účastní několika bitev. Hodí se jeho technické i jazykové znalosti (ovládá němčinu, italštinu, angličtinu a francouzštinu, domluví se arabsky a amharsky, částečně čínsky a japonsky). Císař Haile Selassie mu uděluje vyznamenání za odvahu. Je svědkem několika vítězství i nevyhnutelné porážky a masakru domorodců v průsmyku Aladži. A také císařova odjezdu z Džibuti do exilu v květnu 1936. Po dobytí Addis Abeby musí i Parlesák nastoupit do posledního vlaku a opustit zemi.

Po únoru '48 se už Parlesák do Etiopie už nepodívá

Pro zajímavost – císař Haile Selassie, odvozující svůj původ od biblického krále Šalamouna, považovaný hnutím rastafariánů za jakéhosi mesiáše, se objevil i v Československu – velkolepý pobyt v Karlových Varech vylíčil Bohumil Hrabal v knize Obsluhoval jsem anglického krále.

Při další návštěvě již socialistické republiky se císař zasadil o legální vystěhování rodiny Ferdinanda Veverky, jeho bývalého spolupracovníka a československého velvyslance v USA z dob první republiky. Ta v Etiopii žila až do převratu r. 1974. Dalším "habešským" Čechem byl císařův přítel a poradce Bohuslav Tobiška, který emigroval do Etiopie po komunistickém puči.

Ale zpět k Adolfu Parlesákovi. Ten se roku 1937 coby válečný dopisovatel ocitne ve španělské občanské válce. O rok později míří za polární kruh, cestu však nedokončí a kvůli mobilizaci se urychleně vrací. Po druhé světové válce pracuje ve Švýcarsku pro United Press. Plánuje další výpravu – tentokrát rovnou okolo světa. Kvůli tak zvanému Vítěznému únoru ji už neuskuteční, s novým režimem se totiž příliš nekamarádí. Odmítne i zařazení do stálé československé mise při OSN za podmínky vstupu do strany.

Později překládá, tlumočí a coby patentový inženýr pracuje v ČKD Dukla. V šedesátých letech by rád vyrazil s výpravou malých motocyklů do Egypta a na Sinajskou poušť, je však ke svému velkému zklamání z expedice vyřazen. Ani toužebné přání ještě jednou se podívat za přáteli do Etiopie se mu už nesplní. Ve třiasedmdesáti letech umírá 1. prosince 1981.

Co zbylo? Výborná kniha Habešská odysea a mnoho novinových článků. Spoluautorství dílka z r. 1964 Motorovým vozidlem do zahraniční. Hodinový dokument Čs. televize Zapomenutý cestovatel z let šedesátých, nověji pak pořad Císařův přítel z cyklu Zapomenuté výpravy (2005). A snad i vzpomínky etiopských přátel.