Školské odbory se rozhodly jít do stávky kvůli nedostatečnému růstu platů učitelů, a především jejich tarifní složky. Postoj odborových předáků je pochopitelný. Jednak vycházejí z toho, co jim ministr školství Robert Plaga slíbil původně, jednak jsou otráveni z dlouhých jednání, která vedla jen k částečnému naplnění odborových požadavků, a jednak se soustředí na navýšení tarifní složky platů.

Přičemž mzdové prostředky pedagogických pracovníků, jak už vláda v pondělí schválila, se příští rok mají zvýšit o deset procent, ale do tarifů má jít jen osm procent, což se odborům nelíbí. Zbylá dvě procenta mají jít do odměn a příplatků.

"Může se Vám zdát, že jde o malichernost. Opak je pravdou. Pokud stále bude plat učitele a zejména jeho tarifní plat na nízké úrovni, bude jen velmi obtížné získat do škol mladé učitele a ty zkušené tam udržet," napsal předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství František Dobšík v dopise rodičům, ve kterém vysvětluje důvody vyhlášení jednodenní stávky.

Nejde jen o to, že důvody ke stávce mohou působit malicherně ve chvíli, kdy jádrem sporu je nějaké to nízké procento navýšení mzdových tarifů. Odborům se bohužel nepodařilo vysvětlit širší pozadí a kontext toho, o co usilují a jaké jsou jejich cíle a požadavky.

Jednoduché sdělení a komunikační ofenziva

Ve výsledku tak jejich stávka není příliš srozumitelná a přesvědčivá. Přitom v době, ve které žijeme, je naopak jednoduché a cílené sdělení zaměřené na ty, které chceme oslovit, tím klíčovým. Pokud odbory chtějí dosáhnout naplnění svých požadavků, nestačí vyvíjet jen tupý nátlak a myslet si, že si tím na vládě vyvzdorují, co si zamanou.

Musí mnohem více myslet na to, do jakých slov své požadavky zabalí, jak je vysvětlí a podají veřejnosti. A samozřejmě musí mít také drtivou podporu samotných učitelů – pokud by stávkovala jen polovina škol, nebo ani to ne, je to zkrátka málo. I když si to odbory možná neuvědomují, mít na své straně veřejné mínění je pro prosazení toho, co požadují, stěžejní.

Aby jejich nátlak na vládu fungoval, musí být v očích občanů viníkem stávky premiér Andrej Babiš a jeho ministři, nikoli rozmar odborářů, v jejichž stanoviscích a argumentech se člověk snadno ztratí a kteří si pořád stěžují, i když platy učitelů rostou.

Babiš ve svém pravidelném týdenním hlášení předvádí komunikační ofenzivu, na kterou odbory nejsou schopné reagovat: "Co vede hnutí ANO ministerstvo školství, nerostou nikomu platy tak rychle, jako učitelům. Nikomu. Žádná profese nemá tak skvělý výhled a takovou jistotu dalšího růstu, jako právě učitel. Průměrný plat v roce 2021 bude 45 342 korun a u nepedagogů 26 263 korun. O 50 procent víc než v roce 2017."

Pokud má být stávka něčím, co školským odborům pomůže prosadit jejich požadavky – a co jinak naopak neuškodí – musí na této stránce trochu zapracovat. Nestačí se pouze ohánět tím, že nesouhlasí s postupem a kroky ministra Plagy, který s nimi o výši tarifů údajně handloval jak na trhu.

Šlápnout na plyn a dohnat zanedbané

Dobšík má samozřejmě pravdu v tom, že pokud mají do škol přicházet mladí učitelé a ti zkušení odtamtud nemají odcházet, platy se musí nadále zvyšovat, a to ideálně ještě rychleji než doposud. Zároveň se ale nezdá, že by to byla zrovna tahle vláda, které by na učitele kašlala.

A pokud školské odbory mají dojem, že tomu tak je, měly by si dát trochu více práce s vysvětlením, proč to, co premiér Babiš prezentuje jako bezprecedentní zvyšování učitelských platů, v aktuálním kontextu zase takovým zvyšováním není.

Trochu to vypadá, jako by odbory zaspaly, dlouhodobě byly smířené s celkově nízkou úrovní mzdových tarifů a teď se najednou probraly a chtěly rychle dohnat to, co se dlouho neřešilo. Takže jejich hněv dopadá na vládu a ministra, kteří si to možná tak úplně nezaslouží.

Jistě, je možné i to, že odbory se z nějakého důvodu rozhodly šlápnout na plyn a dohánět zanedbávané zvyšování platů učitelů zrovna teď. Třeba i zásluhou toho, že u nich Babišova vláda a její programové prohlášení vyvolaly vysoká očekávání, která teď zůstávají nenaplněná. Takže odboráři jsou zklamaní, a proto se tak bouří a jdou do stávky.

V takovém případě je však nutné si dát o to větší práci s tím, aby se vše dobře vysvětlilo a odprezentovalo veřejnosti. A stejně z toho může zůstat jistá pachuť, kdy odbory ve výsledku nestávkují kvůli tomu, že by vláda učitele tak zanedbávala, ale protože si od ní odboráři slibovali více. Platí to zvlášť v situaci, kdy například Pedagogická komora nešetří na adresu ministra Plagy docela silnými výrazy a ve svém prohlášení píše o tom, že šéf rezortu školství oklamal premiéra i vládu.

Pedagogická komora zdůrazňuje: "S velkým očekáváním jsme vkládali naděje v současnou vládu, která jako jediná poprvé se ve svém programovém prohlášení přihlásila k prioritě školství. Letošní vyjednávání o platech ale skončilo jako ministrova hra s čísly na schovávanou. Toto není sociální dialog. Slíbit a pak, když mi to nevychází, říci, že odbory mají špatné údaje. Plaga podvedl nás, učitele, vládu i premiéra."

Nejlepší a nejhorší ministr školství

Skoro se chce zvolat: Plaga je nejhorší ministr školství, kterého jsme kdy měli, kam se na něj hrabe Josef Dobeš, Marcel Chládek, Dana Kuchtová, Ivan Pilip nebo Petr Piťha. Ale je to opravdu se současným ministrem tak zlé? S trochou škodolibosti by se dalo říct, že to nemusí trvat ani moc dlouho a odborářům se po současném ministrovi bude ještě stýskat.

Na druhé straně školské odbory a Pedagogická komora mají z velké části pravdu. Skutečnost, že jádrem sporu je právě to, nakolik se zvyšují mzdové tarify, dává smysl. A to, co se může jevit jako titěrné dohadování se o procenta, je pouhá snaha dosáhnout toho, aby peníze, které se učitelům přidají, se k nim také dostaly a neskončily někde jinde, jak se odbory obávají.

A stejně tak jde o to, aby učitelům rovněž zůstaly a při nejbližší ekonomické krizi nebo jiné příležitosti se jim zase nesebraly, což se u prostředků určených na nadtarifní složky platu docela dobře může stát. Riziko spojené se zvyšováním peněz na odměny a příplatky tedy spočívá v tom, že v případě potřeby je nejjednodušší tyhle prostředky učitelům opět sebrat.

Přitom řečeno s klasikem stále platí, že zdroje jsou, takže kdyby byla větší vůle, jistě by se více miliard na platy učitelů našlo (třeba na úkor slev na jízdné). Jenže tady proti sobě stojí jednotlivé skupiny voličů a vláda by se ráda zavděčila aspoň trochu všem.

Odboráři to mohou zkoušet silou a stávkami. Pokud však budou podceňovat komunikaci s veřejností a nezískají si ji na svou stranu, mnoho nezmůžou (a možná se ukáže, že mají problém mobilizovat a ke stávce přesvědčit i samotné učitele). Úkol to není snadný, každopádně je dobré na něj nezapomínat a nepočínat si jako slon v porcelánu.