Kraje neúnavně hledají cestu, jak část žáků, kteří odcházejí studovat maturitní obory, odklonit do učňovského školství. Nejprve zkoušely prosadit cut-off score, tedy stanovení plošné bodové hranice pro přijetí na maturitní obory. Nyní hejtman Moravskoslezského kraje, poslanec a předseda školské komise Asociace krajů ČR Ivo Vondrák přišel se zavedením plošných testů v 5. a 9. ročníku základních škol, které by měly mít stejný efekt jako cut-off score.

Minulý týden v Hospodářských novinách tak Vondrák vysvětlil, v čem je problém: dlouhodobě se potýkáme s klesající úrovní školství, ředitelé středních škol se často snaží naplnit třídy, a proto žákům u přijímaček stačí odevzdat prázdný papír. Hejtman z toho vyvozuje, že na žáky základních škol se musí začít vyvíjet tlak, aby věděli, že na maturitní obor se nedostanou automaticky, ale musí prokázat, že něco umějí.

Právě to byl také hlavní cíl zavedení minimální bodové hranice pro úspěšné složení přijímací zkoušky na maturitní obory, jak o ní zástupci Asociace krajů ČR v minulosti hovořili a za kterou se tolik bili. Plošné testy v 5. a 9. třídách, které nyní Vondrák navrhuje, jsou pak jen jinou podobou téhož. Hejtman Moravskoslezského kraje je zdůvodňuje tím, že by "dokázaly komplexně hodnotit, co se daný uchazeč na základní škole naučil".

Celá debata o cut-off score či plošných testech je významná v tom, že se na ní více než na čemkoli jiném ukazují rozdílné představy o vzdělávání a přístupy k žákům a studentům. Vypadá to, že podle Vondráka a spol. v první řadě chybí bič na žáky, který by je donutil, aby se na základní škole něco naučili. Zřejmě si myslí, že ani sebelepší škola toho do nich příliš nenasouká, pokud by její žáci měli vidinu snadného přijetí na střední školu bez nutnosti překonat větší překážky.

To je docela zajímavý pohled na vzdělávání. Pokud na jeho konci není test, ve kterém se rozhodne o dalším osudu žáka, předchozí vzdělávání vyjde naprázdno, protože není zakončeno něčím, co by dotyčné motivovalo se snažit. Učitel bez karabáče, kterým by mohl žákům hrozit, je tak podle této představy dopředu odsouzen k tomu, že nikoho nic nenaučí.

Modernizace, transformace a uzavření některých, a otevření jiných oborů

Když Vondrák říká, že kdo nemá studijní předpoklady, neměl by nastoupit na střední školu s maturitou, ale na učňovský obor, a zároveň tvrdí, že bychom se měli dohodnout na tom, co je minimum znalostí, které by měl daný uchazeč splňovat, aby mohl maturitní obor studovat, hovoří o dvou odlišných věcech.

Znamená to, že by hejtman dovolil studovat maturitní obory jen těm, kteří mají potřebné studijní předpoklady, a navíc i stanovené minimum znalostí? Není to příliš? Nevylučuje takový přístup zbytečně ty, kteří studijními předpoklady disponují, vlivem různých okolností (měli například smůlu na učitele, základní školu či rodinné zázemí) však nesplňují požadovanou úroveň znalostí?

Je zjevné, že u nás chybí konsensus o tom, k čemu by jednotlivé typy škol (a ve výsledku i vzdělávání jako takové) měly být, a co by tedy s ohledem na to měly naplnit. Jednak je důležité zamyslet se nad tím, proč se žáci hlásí spíše na maturitní obory než na učební bez maturity, případně o jaké učební obory je zájem, a o jaké ne.

Další věc je, že samotná učiliště a jejich provozovatelé mohou jít žákům naproti, dávat o sobě vědět a poukazovat na to, že se jejich absolventi ve světě neztratí, pokud tomu tak skutečně je. Jestliže o kvalitě daných učilišť a učebních oborů a následném uplatnění a platovém ohodnocení jejich absolventů panují předsudky a mylné představy, stačí je prolomit a uvést věci na pravou míru.

V případě mnoha učilišť to však asi nepůjde bez jejich modernizace, transformace a uzavření některých a otevření jiných oborů. Samozřejmě je tato cesta i pro kraje, které část učilišť provozují, náročnější než cut-off score či plošné testování.

Předpoklad pro zvládání složitého a náročného života

Dále je velká otázka, u kterých učebních oborů si lze vystačit bez maturity, a kde je naopak maturitní zkouška vhodná a vítaná vlivem toho, že ti, kteří dané obory absolvují, nebudou do konce života u jednoho stroje, ale budou muset zvládat komunikaci s klienty, mluvit cizím jazykem, případně se přizpůsobovat novým systémům, měnícím se podmínkám a učit se stále nové věci.

Proto dává smysl, aby maturita, respektive znalosti a dovednosti jí odpovídající, byly něčím, co si osvojí co největší část populace. A to také z toho důvodu, že by mohly být předpokladem pro zvládání složitého a náročného života v dnešní společnosti a orientace v ní, ale opět jde o to nastavit maturitní zkoušku takovým způsobem, aby tento účel opravdu měla.

Je očividné, že se základní školou si v tomto ohledu vystačit nelze. Otázka je, do jaké míry má mít maturitní zkouška jednotnou podobu platnou pro všechny. Jinak řečeno, co vše by mělo být součástí základu, který by se měl dostat všem, a co by už mělo odpovídat danému typu školy.

Cesta k lepšímu vzdělání podle krajů: Měřit, testovat a regulovat

Místo toho, aby kraje po zavedení státní maturitní zkoušky skuhraly nad tím, jaké množství studentů u maturit propadne (a to ještě přijde zavedení povinné státní maturity z matematiky, ale i z cizího jazyka, o čemž se skoro vůbec nemluví), bylo by dobré spíš diskutovat o tom, zda je správně nastavená a zda je vhodné, aby byla jednotná pro všechny typy škol. A ne hledat způsob, jak zabránit tomu, aby část žáků na maturitní obory vůbec nastoupila, jak to činí většina krajů s výjimkou Plzeňského, který byl proti stanovení cut-off score.

Kraje by udělaly lépe, kdyby se spolu s ministerstvem školství zabývaly kvalitou samotných škol a pedagogů. Hledaly cestu, jak zlepšit přípravu budoucích učitelů, a tlačily na to, aby do školství nastupovali lidé, kteří budou opravdu dobrými kantory. To by mělo mnohem větší smysl než důraz na měření výstupů vzdělávání a snaha donutit žáky, aby podávali patřičné výkony.

Většina hejtmanů se však chce ubírat právě cestou plošného testování, a tím uplést bič na žáky, aby se dostali pod patřičný tlak a část z nich mu také podlehla a zvolila si učební obor bez maturity. Myslí si totiž, jak ostatně sám hejtman Moravskoslezského kraje přiznává, že část žáků na složení maturitní zkoušky prostě nemá.

Kdyby se plošné testování v 5. a 9. třídách nekonalo, a stejně tak se případně ustoupilo od státních maturit a jednotného systému přijímacích zkoušek na střední školy, nebylo by tak jednoduché měřit výstupy vzdělávání, a pomocí toho regulovat, kdo se kam půjde vzdělávat, což se tolik zamlouvá krajům.

Mnohem více péče by se muselo věnovat přípravě, podpoře a dalšímu vzdělávání pedagogů. A také sledování skutečných kvalit jednotlivých škol, učitelů a výuky namísto testování, jehož hlavní nevýhodou je, že se soustředí na to, co se dá jednoduše změřit. Přitom spousta důležitých aspektů výuky a to, co si z ní žáci mohou odnést, se moc dobře měřit nedá. Možná nakonec platí, že to pravé vzdělání se měří nejhůř.