Spolek Milion chvilek představil v Praze na Letné novou výzvu, pod kterou je možné se podepsat. Jejím cílem není nic jiného než povzbudit občany k tomu, aby o naši demokracii dlouhodobě pečovali, věnovali jí svůj čas a energii a podíleli se na ní drobnou každodenní prací.

Podle spolku u nás 30 let po sametové revoluci demokracie nevzkvétá a občané by měli jasně formulovat, co chtějí, a také se o to zasadit. Poté, co se představitelé Milionu chvilek soustředili především na demisi premiéra Andreje Babiše či ministryně spravedlnosti Marie Benešové, přicházejí s něčím pozitivním, k čemuž je leckdo vybízel.

Výzva, ke které se občané mohou přidat, obsahuje tři body: "1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů. 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti. 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád."

Pokud je šance, že nějaké prohlášení podepíše milion občanů, jak o to Milion chvilek usiloval (a stále usiluje) se svou peticí za odstoupení Babiše z postu předsedy vlády, je to právě tahle výzva. Nese v sobě natolik základní a všeobecné sdělení, že by se na něm měl shodnout úplně každý. Jsou to slova, kterým se nedá skoro nic vytknout a která by měla být široce přijatelná.

Malá chvilka pro člověka, velká chvíle pro demokracii

Na druhou stranu dost možná hrozí, že velká část z těch, kteří se podpisové akce zúčastní a připojí pod ni svůj podpis, velmi rychle zapomene na to, pod co se vlastně podepsali, a ve výsledku z toho pro ně samotné mnoho nevyplyne.

Čím vyšší, vznešenější a robustnější cíl někdo má, tím je bohužel větší pravděpodobnost, že se před ním zarazí, odloží ho na neurčito a pro jeho dosažení nakonec neudělá vůbec nic. Přestože obsah výzvy Milionu chvilek je bezmála banální a ve své obecnosti jasný a zřetelný, zároveň se před námi tyčí a vystupuje z mlžného oparu jako těžko realizovatelný vzdušný zámek.

Ze stejného ranku je další věta ve výzvě obsažená: "Záleží mi na demokracii, najdu si pro ni chvilku a v případě potřeby ji budu bránit." Najít si chvilku je zdánlivě strašně jednoduché. Každý si může najít chvilku. Není na tom nic těžkého. Je to snadné a pro každého dostupné.

Ovšem najít si chvilku každý den? Den po dni – týden, měsíc, rok, třeba i třicet let? Nebojovat za svobodu a demokracii jen jednou ročně, ale nacházet si pro ni každý den "malou chvilku", jak k tomu občany vyzývají organizátoři protibabišovských demonstrací? To je heroický výkon, ke kterému se člověk sice může zavázat, kdo ho však splní? Jeden signatář z tisíce? Nebo ani to ne?

Obviňovat členy spolku z naivity asi nemá valný smysl. Oni sami dost možná vědí, že u drtivé většiny lidí, kteří odkývají to, že jsou ochotní a odhodlaní si najít chvilku po demokracii, stejně půjde o chvilku nárazovou, která je mnoho nestojí a která s největší pravděpodobností skončí účastí na nějaké té demonstraci či debatou o politice a demokracii s kamarády a známými.

Pravidelná chvilka demokracie v každodenním shonu

Samozřejmě, najdou se i občané, kteří budou aktivnější. Někteří se možná o společenské dění a demokratické instituce budou zajímat více také díky činnosti Milionu chvilek, do které patří i zmiňovaná výzva. Byť samotný její podpis zásluhou nekonkrétnosti toho, co se v ní uvádí, je spíše nepříliš důležitou jednotlivostí.

Někteří občané se třeba zapojí do konkrétních aktivit a projektů na komunální úrovni, anebo dokonce začnou uvažovat o vstupu do některé z politických stran. Když ale odmyslíme tu aktivnější část společnosti, která by to dělala stejně nezávisle na Mikulášovi Minářovi a spol., o žádnou lavinu aktivity zřejmě nepůjde.

Kromě toho, že je iluzí představa, že si statisíce občanů budou pod vlivem nějakého spolku každý den nacházet chvilku pro demokracii, a tím změní českou politiku a potažmo Českou republiku jako takovou, je docela velká otázka, co znamená ono 'najít si chvilku pro demokracii'. Co sem patří, a co už ne? A kdo to stanoví?

Co například taková účast na akcích Extinction Rebellion? Nebo blokování rektorátu Univerzity Karlovy? A co třeba chození na mítinky Václava Klause mladšího nebo členství v jeho politickém hnutí Trikolóra? Anebo působení v hnutí ANO? Nejsou i v něm stále ještě někteří lidé, kterým na demokracii u nás záleží a kteří pro ni něco dělají? Jsou všichni ti, kteří se veřejně angažují jako členové KSČM, bez ohledu na to, jak konkrétně si počínají, automaticky někým, kdo si chvilku pro demokracii nenachází?

Nikdo z výše uvedených ale sám o sobě neříká, že by chtěl naši demokracii rozvrátit a pohřbít. Všichni se tváří, že jim jde o to demokracii posilovat. Přestože někdo jiný je vnímá právě opačně a považuje je za její ohrožení.

Padesát odstínů chvilek pro demokracii

Co když je ve skutečnosti skoro nemožné načrtnout přesnou hranici toho, jaká aktivita je onou 'chvilkou pro demokracii', a jaká už ne? Někdo může tvrdit, že protibabišovské demonstrace demokracii škodí, protože paradoxně hnutí ANO a Trikolóru posilují.

Někteří komunální politici za hnutí ANO mohou na jedné straně zvyšovat důvěru lidí v politiku a napravovat její obraz, ovšem pokud tak dělají pod značkou Babišova uskupení, lze je současně vinit z toho, že akceptují a legitimizují jeho střet zájmů a pracují v jeho prospěch, a tím demokracii škodí.

Totéž platí u tradičních stran. V očích mnoha občanů to byly právě ony, kdo demokracii v České republice nejvíce uškodil. V posledku tak stejně záleží na posouzení konkrétní aktivity konkrétního člověka, a to nejlépe s delším časovým odstupem. A příliš zevšeobecňující soudy, které házejí značné množství lidí do hodně velkého pytle a nezkoumají podrobnosti, mohou být kontraproduktivní.

Když se vrátíme k nové výzvě Milionu chvilek, vágní věty, které zde spolek formuluje, umožňují, aby se pod ně podepsali lidé, kteří se jinak zásadně rozcházejí a toho druhého považují za někoho, kdo naší demokracii rozhodně neprospívá. Daná slova však podepsat mohou, protože si pod nimi každý představuje něco jiného.

Reálně ale tato situace nenastane z prostého důvodu, že ti, kteří se spolkem Mikuláše Mináře, Benjamina Rolla a dalších nesympatizují nebo mají pocit, že se Milion chvilek nechce smířit s výsledky svobodných voleb, si jednoduše nevezmou za svou výzvu, která je z dílny tohoto spolku.

Představitelé Milionu chvilek by rádi svou výzvou aktivizovali veřejnost a přivedli ji k tomu, aby se za demokracii brala každý den. I kdyby se jim to povedlo jen zčásti, mohou si říkat, že něco je lepší než nic a že naděje umírá poslední.

Nedá se jim upřít idealismus, zápal pro věc a velká vytrvalost a oddanost demokratickým ideálům. Ale pokud to myslí vážně, musí si hledat cestu a nacházet společnou řeč i s těmi, kteří o demokracii mají jinou představu a pro které i sousloví 'najít si pro ni chvilku' má jiný obsah.