O tomto děsivém jevu už psal i Jan Neruda ve svých Povídkách malostranských, konkrétně v povídce Doktor Kazisvět. I když v jeho příběhu měl domnělý nebožtík štěstí. Při smutečním obřadu mu z rakve vypadla ruka, což kolemjdoucího lékaře Heriberta, později přezdívaného Kazisvět, přimělo k tomu, aby tělo ohledal a následně konstatoval hluboké bezvědomí. Doktor Heribert alias Kazisvět tak zachránil lidský život. Realita však byla často jiná.

Představa pohřbení zaživa je sama o sobě děsivá, ale skutečnost je nesrovnatelně horší. Nešťastník si vytrpěl neskutečná muka, čekala ho smrt udušením.

Odsouzenci doufali, že budou "jen" zasypáni hlínou. V případě, že by ještě předtím byli položeni do rakve, jejich konec by se oddálil. Zbývající prostor na dýchání by jim "život" prodloužil o několik hodin. Ty šťastnější vysvobodil od pomalu přicházející smrti infarkt nebo mrtvice coby následek šoku.

Pohřbívání zaživa jako trest

Trest pohřbívání zaživa je historikům známý, co svět světem stojí. Být hříšníkem nebo zločincem se nevyplatilo v žádné době. Staří Babylóňané znali tento krutý trest kvůli králi Chammurapimu, který jej popisoval ve stejnojmenném zákoníku. K pohřbu zaživa byli odsouzeni stavitelé, jejichž vinou spadl vyprojektovaný dům.

Ve starém Římě byly zase zaznamenány případy úmrtí vestálek, dívek zasvěcených kultu bohyně rodinného krbu Vesty. Onen krb mohly strážit jen panny a jejich hlavní úkolem bylo udržování věčného ohně. Pokud svou povinnost nedodržely nebo se nechaly svést muži, čekalo je pohřbení pod zem.

Trest se hojně používal i ve středověku až po vrcholný novověk, kdy jej soudci ukládali cizoložným ženám a také matkám, které zabily své dítě. Nevyhnul se ani zlodějkám.

I české země znají takový případ. V 18. století v době vlády Marie Terezie byla k pohřbení zaživa odsouzena kramářka z Tábora, která u sebe přechovávala kradené věci, s nimiž následně obchodovala, přičemž si byla vědoma, že šlo o kradené zboží.

Omylná diagnostika byla pravou příčinou smrti

Panický strach z pohřbení zaživa se nazývá tafefobie a zejména v 18. a 19. století byly takové obavy na místě. Moderní medicína byla stále v plenkách a lékař tak za mrtvého označil i člověka, který upadl do hlubokého kómatu nebo jevil jiné známky úmrtí (nepřítomnost tepu a zdánlivě i dechu).

Omylem byla zřejmě pohřbená i hraběnka Isabela Zinsendorfová, jejíž mumie leží v kryptě kapucínského kláštera v Brně. Alespoň to naznačuje poloha jejího těla. Na rozdíl od ostatních mumií, které mají zkřížené ruce na hrudi nebo pod ní, má hraběnka paže podél boků a hlavu na stranu.

Z toho lze usuzovat, že se v rakvi probudila, nemohla ven a udusila se. A proč se do rakve vůbec dostala? Stejně jako tehdejší obyvatele se i ona na počátku 18. století nakazila černým morem. Lékař ji po několika dnech boje mylně považoval za mrtvou, protože na první  pohled nejevila žádné známky života.

Vznik márnic 

I ve zbytku světa byly objeveny mrtvoly lidí ve zkroucených pozicích či se nalezly poškrábaná víka rakví. To vedlo k zavedení preventivních opatřeních. Začaly se zřizovat do té doby neznámé márnice, ve které měl být nebožtík uložen po dobu alespoň 48 hodin po zdánlivé smrti.

Movitější si zase nechali sestavit tzv. bezpečnostní rakve, které byly opatřeny lany se zvonečkem, dýchacím potrubím nebo skleněnou poklicí pro pozorování. Výjimkou nebyly ani rakve s rozbitným víkem. A díky zájmu lidí se je truhláři vyráběli až do roku 1934.

Větší pozor si začali dávat i lékaři. K jemnějším metodám patřilo například přiložení stébla trávy do nosní dírky a pozorování, zda se stéblo pohne. Pokud ano, dotyčný byl živý, neboť projevil známky dýchání. K těm drastickým pak patřilo například pálení rekta mrtvého rozžhavenou jehlou.

A že budování márnic a výroba bezpečnostních rakví bylo na místě zjistil i anglický reformátor William Tebbe, který v roce 1905 zveřejnil 219 případů lidí prohlášených ve Velké Británii za mrtvé, ačkoli někteří z nich procitli během příprav na pohřeb. Z tohoto celkového počtu celkem 149 lidí takové štěstí nemělo a procitlo příliš pozdě. Vědomí nabrali až v rakvi a byli tak skutečně pohřbeni zaživa. Studie dále prokázala pitvání deseti živých lidí a další dva lidé se vrátili zpět mezi živé během balzamování.

Tafefobie ovládla i slavné

Podobné případy se objevovaly po celém světě. Není divu, že strach z předčasného pohřbení pohltil i známé osobnosti, například ruského spisovatele Nikolaje Gogola či amerického prezidenta George Washingtona. Oba ve své závěti přesně popsali, kdy mají být pohřbeni. Gogol chtěl, aby jeho tělo bylo uloženo do rakve až v případě, že se začne rozkládat. Washington zase požadoval, aby mu pohřeb vystrojili nejdříve za dva dny.

Obavy z předčasného pohřbu se ale objevují dodnes, a to nejen v nejchudších zemích světa, kde chybí lékaři. Jsou známé také případy, kdy si takto vyřizuje účty mafie.