Anna původně nebyla v postavení, které by jasně určilo, že usedne na královský trůn. Řada peripetií a neštěstí ji k tomu však dovedla. Narodila se 6. února 1665 jako neteř krále Karla II. a dcera vévody z Yorku, pozdějšího krále Jakuba II. a jeho ženy Anne Hydeové.

Byla čtvrtým dítětem v pořadí, a ačkoliv na svět přišlo sedm dalších sourozenců, dětství přežila jen ona a její starší sestra Marie.

Kvůli potížím s "uslzenýma" očima malou Annu poslali na léčbu do Francie, kde žila u svých příbuzných. Domů se vrátila v roce 1670, rodičů si však příliš neužila. Se sestrou byly vychovávány spíš odděleně a již na jaře 1671 zemřela jejich matka a krátce nato i dva mladší sourozenci - pětiletý Edgar a maličká Catherine.

V té době už bylo jasné, že král a jeho žena se žádných legitimních dětí nedočkají, Marie a Anna se tudíž staly dědičkami trůnu a péči o ně převzali plukovník Edward Villiers a jeho žena Frances. Dívky byly na příkaz krále vychovávány v protestantském duchu, náboženství mělo v domácnosti, kde vyrůstaly, významnou roli. Učily se francouzsky, kreslení, hudbě, tanci - a to bylo víceméně všechno.

Jejich otec se také znovu oženil s Marií Beatrice d'Este, dívkou jen o pár let starší, než jeho dcery. A také oddanou katoličkou, což bylo anglické protestantské společnosti trnem v oku. Tím spíš, že vévoda z Yorku nakonec též konvertoval ke katolictví, což se v budoucnu ukázalo jako velká potíž.

Počátkem 70. let se Anna seznámila s o pár let starší Sarah Jenningsovou. Přátelily se desítky let a Sarah hrála významnou úlohu v Annině životě a nakonec i v domácí politice.

Anna si byla dlouho blízká i se sestrou Marií. Tu v roce 1677 provdali za jejího bratrance, kalvinistu, Viléma III. Oranžského. Výběr málokoho překvapil, ale svatba byla smutná. Jakubovi se budoucí zeť příliš nelíbil, Marii se do Holandska nechtělo a Anna na svatbě vůbec nebyla, neboť onemocněla neštovicemi.

Anna však sestru navštívila už v následujícím roce. V létě 1679 pak odcestovala za svým otcem a nevlastní matkou do Bruselu, kam je poslal sám král kvůli protikatolické hysterii v důsledku takzvaného papeženeckého spiknutí. Rodina se vrátila ještě téhož roku, ovšem zatímco rodiče zůstali ve Skotsku, Anna a její malá sestra Isabella mohly pobývat v Londýně.

Ženich přijel z Dánska

Jak Anna dospívala, začala se řešit otázka jejího sňatku. Byla přitažlivá, byť ne klasicky krásná. Lehce baculatá princezna měla kudrnaté, hnědé vlasy a prý i obzvlášť hezký, melodický hlas, neboť v mládí ji v mluvě školila jedna ze soudobých slavných hereček.

Nejdříve se zdálo, že se o ni zajímá bratranec Jiří Hannoverský, který do Británie přijel na Vánoce 1680, ale Anna mu nakonec asi do oka nepadla. Odjel, aniž by zavedl na svatbu řeč, snad prý i kvůli tomu, že hannoverské dynastii nepřišla Anna, sice neteř krále, ale dcera ženy neurozeného původů, jako dost nóbl partie. Dívky se to dotklo.

John Sheffield, o 17 let starší hrabě a sukničkář naopak princezně nadbíhal, což u dvora způsobilo jistý skandál. Ač není jasné, zda vůbec k nějakému skutečnému románku došlo, hrozilo, že Anna utrpí na pověsti. A nápadník tak byl odlifrován do Afriky.

Anna se nakonec vdala v červenci 1683 za Jiřího Dánského, bratra krále Kristiána V. Anna prý byla svému muži, který za sebou měl skvělou vojenskou kariéru, ale jednalo se spíše o nevýraznou osobnost, hluboce oddána. Už v následujícím roce však pár zažil první z řady rodinných tragédií - Anna porodila mrtvé děvče.

Za svůj život byla těhotná minimálně sedmnáctkrát, dospělosti se však nedožilo ani jedno z dětí, které porodila. V roce 1682 dokonce v jednom týdnu zemřely dvě jejich malé dcerky - dvacetiměsíční Marie a osmiměsíční Anna Žofie.

Annina tragická anamnéza byla zvláštní i na poměry konce 17. století. Spekuluje se o řadě nemocí, kterými mohla trpět, včetně toho, že za nezdařené porody a četné potraty mohla například zděděná syfilida.

Přišel nový král - a brzy jeho pád

Vedle těchto hrůz pak Annu zřejmě trápily i těžkosti v rámci širší rodiny. V roce 1685 zemřel král Karel II. a na trůn nastoupil jeho bratr a otec obou princezen Jakub II. Stuart.

Nový král však podporoval katolické kruhy a snažil se posílit panovnickou moc, což v roce 1688 vyústilo ve Slavnou revoluci. Po apelu skupiny politiků, takzvané "nesmrtelné sedmičky", se Jakubův zeť Vilém III. Oranžský vylodil v Anglii.

Výsledkem bylo svržení Jakuba II., který se s manželkou a synem uchýlil do francouzského exilu, a nástup nového panovnického páru. Korunovace Viléma a Marie přitom byla v anglických dějinách unikát. Při společném obřadu byli totiž král a královna uvedeni do úřadu se stejným majestátem.

Marie nehodlala vládnout sama, a už v lednu 1689 tak parlament stanovil, že manželé budou vládnout společně, avšak výkonná moc bude ve Vilémových rukou.

Vztah, který ochladl

S návratem do Anglie ochladly kdysi srdečné vztahy mezi oběma sestrami. A podíl na tom měla i Sarah, nyní provdaná Churchillová. Spory se mimo jiné týkaly i toho, zda Anninu apanáž stanoví král, díky čemuž by na panovnickém páru byla švagrová víc závislá, nebo parlament - což se nakonec také stalo. A Anna také tvrdošíjně odolávala snaze příbuzných vystrnadit Sarah ze své blízkosti. Vztah Marie a Anny se už se nikdy pořádně nespravil.

V roce 1689 Anna porodila syna Viléma. Přežil kojenecký věk, obdržel titul vévoda z Gloucesteru a jako následníkovi trůnu mu byla věnována patřičná pozornost.

Na sklonku roku 1694 došlo k další smutné události. Královna onemocněla černými neštovicemi a nemoci ve svých 32 letech podlehla. Vilém III. odchod nesl těžce, později se však jistým způsobem uklidnily napjaté vztahy mezi ním a švagrovou - následnicí trůnu.

Když v roce 1700 zemřel i Annin jedenáctiletý syn Vilém, prakticky zmizela naděje na následníka z rodu Stuartovců. Syn sesazeného krále nepřipadal v úvahu. Bylo též nepravděpodobné, že princezna Anna ještě porodí, tudíž byl posléze schválen zákon o posloupnosti, který přiřkl trůn nejbližším protestantským příbuzným - potomkům Alžběty České - někdejší "zimní královny".

Nedlouho poté zemřel i sám Vilém III. Spadl z koně a jeho nemocemi příliš znavené tělo se nedokázalo poprat ani s lehčím zraněním.

Éra královny Anny

Anna roku 1702 nastoupila na trůn. Bylo jí 38 let, trápila ji bolestivá dna a také otylost. Nedostatečné vzdělání jí zřejmě činilo jistou potíž, nebyla však hloupá.

Hned v počátcích Anniny éry se země zapojila do války o španělské dědictví - jako součást protifrancouzské strany. Boje, které trvaly po téměř celou dobu její vlády, pro zemi znamenaly obrovskou finanční zátěž. Vrchním velitelem armády se stal právě John Churchill, neboli vévoda z Marlborough, královnin muž Jiří pak velel námořnictvu.

Ještě za Vilémovy vlády začala důležitá jednání se skotskými stavy. Skotsko stále zůstávalo jako nezávislý stát, s vlastním parlamentem, a zatímco zákon o posloupnosti trůnu byl aplikován na Anglii, Wales a Irsko, Skotové představovali problém. Žilo tam nemálo těch, kteří si na trůně přáli další exilové Stuartovce. Anna už ve svém prvním projevu prohlásila, že je nezbytné tuto věc vyřešit.

Jednání se táhla několik let, provázel je nátlak ze strany Skotů i sankce Angličanů, až nakonec v květnu 1707 vzniklo Království Velké Británie.

S dobou vládnutí královny Anny se pojí též rozvoj politického systému dvou stran - whigů a toryů. Anna před whigy preferovala torye spjaté s anglikánskou církví a venkovskou šlechtou. Zatímco zpočátku prosazovala do vysokých funkcí hlavně torye, poté, co John Churchill zvítězil v bitvě u Blenheimu, získali na důležitosti whigové.

Nejmocnější žena země

Na královském dvoře pak hrála zásadní roli manželka vévody, inteligentní a schopná Sarah. Vztah Sarah a Anny je vnímán jako "osudový". A vévodkyně z Marlborough se právě díky němu stala jednou z nejvlivnějších žen své éry.

Sarah, původně dvorní dáma Marie Beatrice, dostala po Annině smrti důležitou "oficiální" funkci princezniny společnice. Se svým manželem se těšili přízni krále Jakuba, byť v průběhu revoluce hrozilo, že je obviní ze zrady. Během vlády Viléma a Marie pak John Churchill na nějaký čas, zřejmě po falešném obvinění, skutečně skončil v Toweru.

Novopečená královna své přátele zbavila všech obvinění, vrátila jim veškeré výhody a Johna jmenovala vévodou z Marlborough. Nastaly pro ně dobré časy a vévoda se ve válce o španělské dědictví hodně proslavil.

A zatímco trávil dost času v bitvách, Sarah, která u dvora působila i jako nejvyšší hofmistryně, spravovala majetek a rozvíjela svůj vliv. S vazbami na whigy, kteří podporovali válku o španělské dědictví, samozřejmě.

Pozice Sarah byla jasná. Mnozí, kteří od královny něco chtěli, se obraceli přímo na tuto šlechtičnu. Jako jediná prý mluvila s Annou přímo a bez servítků a dlouho si nad ní měla držet jistou dominanci. Postupem času však přibývaly střety ohledně politiky. Anna whigům na chuť nepřišla a odmítla též vyjít Sarah vstříc ve jmenování jejího příbuzného do Královské rady, což znamenalo jeden ze zásadních rozkolů. Přidaly se i roztržky osobní povahy.

zdroj: YouTube

Na scéně se navíc objevila nová tvář - Abigail Hillová. Zatímco Sarah stále častěji pobývala mimo dvůr, její mladší příbuzná se sblížila s královnou a postupně přejala důležitou roli v životě panovnice.

Na rozdíl od Sarah prý Abigail neměla takové ambice královnu politicky ovlivňovat, což pro Annu zřejmě představovalo jistou úlevu. Právě vztah mezi Abigail, Sarah a Annou, byť se značnou dávkou autorské licence, tematizuje snímek Favoritka, který popisuje Annu jako bisexuálku.

To, zda jí byla i ve skutečnosti, však není jasné - o Anně a Abigail šly sice drby, že spolu mají více než jen profesně-přátelský vztah, ty však pomáhala šířit sama odvržená Sarah. A vroucné dopisy mezi přítelkyněmi, jež si Anna a Sarah po celá léta vyměňovaly, nebyly v té době nijak zvláštní.

Definitivní rozkol mezi Annou a Sarah přišel v roce 1711, tři roky po smrti Jiřího Dánského a rok nato, co padla vláda whigů. Kdysi nejvlivnější žena Anglie přestala být správkyní státní pokladny a ztratila i téměř všechny další funkce u dvora.

Ona i její manžel opustili zemi. Několik let cestovali po Evropě, což prý Sarah nesla s nelibostí, a do Británie se vrátili, až když už Anna nebyla naživu. Sarah svého někdejšího vlivu na politiku už nenabyla, zato se po manželově smrti stala jednou z nejbohatších žen Evropy a zemřela v úctyhodných 84 letech. Patří mezi předky Winstona Churchilla i princezny Diany.

Královna Anna zemřela v pouhých 49 letech. V létě 1714 ji zabila mozková mrtvice.

Memoáry zhrzené přítelkyně

Anna byla po dlouhou dobu prezentována jako nepříliš schopná, snadno ovlivnitelná královna, čemuž napomohly i velice nelichotivé memoáry, jež napsala právě zhrzená Sarah. Panovnici líčila například jako omezenou a ustrašenou.

Později ji však odborníci začali hodnotit příznivěji. Někteří upozorňují, že vedle nepěkného obrazu z memoárů uškodil popisu Anniny vlády i jistý šovinismus. Anna byla podle historiků tvrdohlavá a zasedání parlamentu navštěvovala dost často. Není tak pravda, že byla vůči politickým záležitostem ignorantská a netečná.

Sloučení Anglie a Skotska, které prosazovala, ostrovům ekonomicky prospělo. Zároveň je však pro její vládu příznačný pokles autority panovníka a naopak posílení vlivu ministrů.

Na trůn po její smrti usedl Jiří I. - onen bratranec, který o sňatek s Annou kdysi neměl zájem.