Obvyklým oděvem starých Římanů byla tunika. Dnes bychom ji s trochou nadsázky mohli nazvat tričko velikosti XXXXL. U mužů zpravidla sahala ke kolenům, u žen ke kotníkům.

Muži s římským občanským právem směli přes tuniku nosit ještě tógu, tedy až sedmimetrový pruh bílé vlněné látky, kterou si s bravurou sobě vlastní umně omotávali kolem těla. To samozřejmě byla pěkná fuška, která zabrala spoustu času, takže se tento nepohodlný těžký šat nosil zpravidla jen při slavnostních a oficiálních příležitostech.

Dámy, které na rozdíl od mužů nosily i spodní prádlo, si pánskou tógu navléct nemohly – byly by za prostitutky. Namísto toho nosily přes tuniku stolu, čili něco na způsob šatů s opaskem. Svobodné občanky měly právo si přes tuniku obléct pallu, která se tóze podobala.

Barbarské oblečení

V porovnání se složitým omotáváním těla několikametrovým pruhem látky byly kalhoty samozřejmě mnohem praktičtější. Ne že by je staří Římané neznali: Viděli je u Peršanů a u Germánů, kteří tento druh oděvu pravděpodobně odkoukali od středoasijských Skytů už někdy kolem roku 750 před Kristem. To musí být ostatně jasné každému malému dítěti, které někdy prolistovalo komiks s Asterixem. Zatímco neporazitelní Galové se tu promenádují v kalhotách, Římané se drží svého tradičního oblečení.

Záběr z filmu Asterix a Vikingové | zdroj: Profimedia Byť jde jen o kreslené postavičky, skrývá se ve slavných obrázkových příbězích vlastně i vysvětlení. Právě oblečení nepřátel Říma bylo totiž hlavním důvodem, proč Římané až do čtvrtého století po Kristu kalhoty nenosili. Nohavice totiž byly považovány za nekultivované a barbarské. Zkrátka nic pro pravého Římana, který se měl od barbarů jasně odlišovat. Kdyby se třeba takový senátor nechal tehdy na Foru Romanu spatřit v kalhotách, byl by to zřejmě konec jeho politické kariéry.

S postupem času ale byla římská ješitnost na praktické výhody kalhot krátká. Přednosti tohoto ošacení jako první začala využívat armáda. Legionáři si kaťata nemohli vynachválit: měli nohy pěkně v teple, a navíc byli částečně chráněni před drobným povrchovým zraněním.

Východořímský císař Arcadius (377-408) a jeho západořímský kolega Honorius (384-423) sice barbarské oblečení oficiálně zakázali, ale bylo to houby platné. Praktičnost nakonec zvítězila na celé čáře a od konce čtvrtého století už kalhoty začalo brát na milost i čím dál více římských civilistů.