Spolek Milion chvilek dokázal velké věci. Na jeho červnovou demonstraci na Letné dorazilo více než čtvrt milionu lidí. Pod jeho peticí vyzývající předsedu vlády Andreje Babiše k rezignaci je aktuálně více než 430 tisíc podpisů. Přesto se zdá, že celá aktivita spolku uvízla na mělčině. A nejde jen o to, že státní zástupce Jaroslav Šaroch zastavil trestní stíhání premiéra Babiše v kauze Čapí hnízdo.

V textu zmiňované petice se mimo jiné uvádí: "My, níže podepsaní, pokládáme za nepřijatelné, aby 70 let po komunistickém puči a 29 let po sametové revoluci byl premiérem naší země trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB." Je tedy zjevné, že když Babiš trestně stíhaný nebude, spolek bude muset svoji dosavadní strategii přehodnotit.

Kromě toho ale Milion chvilek dlouhodobě naráží na to, že na jedné straně se profiluje jako spolek, kterému obecně záleží na demokracii v České republice, o kterou chce pečovat, a zároveň se soustředí výhradně na premiéra Babiše, jako by právě on byl alfou a omegou toho, jak si naše demokracie stojí, a jejím hlavním a nejvýznamnějším ohrožením.

Milion chvilek se dosud věnoval přípravě demonstrací a protestů, kterým přikládal největší váhu. Taková taktika má samozřejmě své opodstatnění. Potíž je, když vznikne dojem, že cílem všech těchto protestních akcí je jeden jediný člověk.

Největší démon ze všech démonů

Je jasné, že kapacity Milionu chvilek jsou omezené a nemohou pokrýt všechno. Pokud se však působení spolku takovýmto způsobem zúží na jednu konkrétní osobu, kdy možná nechtěně působí dojmem, že za všechno může Babiš a nikdo jiný a nic dalšího u nás demokracii neškodí a neohrožuje ji, pramení z toho celá řada problémů.

Jedním z nich je i pocit, že se předsedovi hnutí ANO přikládá až nepřiměřeně velký význam a dělá se z něj větší démon, než ve skutečnosti je, což mu naopak u některých lidí může pomoci: Když do něj všichni takhle šijí a tak moc se ho chtějí zbavit, to jim asi musel hodně zavařit a zkřížit plány.

Zároveň se pak nelze ubránit dalším otázkám. Proč se Milion chvilek tolik zaměřil právě na Babiše a rozhodl se jádrem své činnosti učinit protesty a demonstrace? Opravdu je to proto, že předseda vlády je pro naši demokracii tím největším nebezpečím? A demonstrace tím nejefektivnějším nástrojem, jak tomuto nebezpečí čelit? Anebo je to takhle nejjednodušší – zúžit si problémy na jeden, personifikovat ho a organizovat proti němu demonstrace?

Dává to smysl i z pohledu marketingu. Problém Babiš je jasný a uchopitelný. Po protibabišovských protestech je zkrátka poptávka, premiér má dostatečně velké množství odpůrců a lidé na demonstrace proti němu prostě chodí. U části občanů to ale může vyvolávat nedůvěru a pocit, že demonstrující Babišovi křivdí a jsou vůči němu nespravedliví, protože je tady přece spousta jiných gaunerů, proti kterým se neprotestuje.

V každém případě se Babišova pozice zdá být v tuto chvíli pevná a zřejmě s ní neotřesou ani sebevětší demonstrace, které by se v následujících měsících konaly. A to dost možná nejen v tomto volebním období, ale ani v tom nadcházejícím. Dokonce to vypadá, že předseda hnutí ANO nebude mít ani po následujících sněmovních volbách nouzi o koaliční partnery. A co víc, kdyby se rozhodl v příštích nebo přespříštích prezidentských volbách kandidovat a stát se hlavou státu, jeho šance by nebyly vůbec malé.

Drobná každodenní práce každého z nás

Andreje Babiše se proto jen tak nezbavíme. V tomto kontextu aktivity Milionu chvilek, jeho demonstrace a petice valný efekt neměly. Možná premiéra odradily od některých kroků, které můžeme považovat za škodlivé, a možná vedly k poklesu preferencí Babišova hnutí, ten se však ukázal jako dočasný. Na Babiše byl sice na čas vyvíjen značný tlak, tomu ale předseda vlády odolal a nic dalšího se nestalo.

Protibabišovské protesty zatím nepřešly v nic trvalého a jaksi nadbabišovského. Důležité je, že představitelé Milionu chvilek si to uvědomují. Na své facebookové stránce před pár dny v souvislosti s publikováním článku v týdeníku Respekt o vyhlídkách spolku zveřejnili několik bodů, ve kterých se zamýšlejí nad svou činností.

Vymezují se proti tomu, aby si z nich lidé dělali spasitele. Pokud přijdou "další útoky na demokratické instituce", postaví se na jejich obranu, ovšem druhým dechem dodávají: "Situaci však může dlouhodobě zlepšit jen vytrvalá aktivní práce občanské společnosti a politických stran. Pokud se má situace v naší zemi dlouhodobě zlepšit, musíme se o to zasadit my všichni. My se snažíme být v této věci inspirací a uvádět věci do pohybu. Konečný výsledek však neleží na jednom spolku – je to na nás všech."

Podle organizátorů demonstrací je potřeba porozumět tomu, že nestačí čelit problému, nýbrž je třeba řešit jeho příčiny. Poukazují na to, že výsledky voleb a jejich důsledky se nemohou změnit, pokud se aspoň trochu nezmění postoje části společnosti. O výsledku příštích voleb se tak rozhoduje právě teď, každý den.

A následně zdůrazňují: "Jen drobná každodenní práce každého z nás, vzdělávání se, mluvení s lidmi okolo, šíření informací a aktivní prosazování malé i velké společenské změny v zájmových skupinách a politických stranách, může přinést viditelnou změnu. Není to jednoduché. Je to těžká práce. Žádné snadné a rychlé řešení hlubokého a složitého problému však neexistuje."

To všechno je pravda, ovšem pes je zakopán v tom, že plody této snahy mohou přijít až za spoustu let a jsou spíše nejisté. Navíc to celé trochu zavání tím, že spolek a jeho příznivci jsou nespokojeni s tím, komu ve volbách část občanů dává svůj hlas, a chtějí, aby se změnili – respektive změnili své hodnoty a postoje – a volili někoho jiného.

Lidé se jen tak nezmění a spoléhat se na to, že skrz vzdělávání se, diskuzi apod. vyzrají a časem budou schopni dostát vysokým nárokům, které na ně život v demokratické společnosti klade, je možné, ale každopádně to potrvá dlouho a nedá se s jistotou tvrdit, že se toho vůbec někdy dočkáme. Mnohem lepší je vycházet z toho, jací lidé jsou, a pomocí vlastní energie, nasazení, náboje a společenské vize a dílčích nápadů se je pokusit získat pro to, co si myslíme, že je správné.

Po vzoru Rekonstrukce státu

Existuje několik cest, kterými se Milion chvilek může ubírat. Jedna z nich je pokusit se Babišovi přímo konkurovat a nadchnout občany pro vlastní politický program, za nímž by šli. Ta je svým způsobem velmi rychlá, efektivní a přímočará. Předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář a spol. se jí však vydat nechtějí.

Rádi by řešili příčiny problému, zatím se ovšem zabývali pouze problémem, který si zjednodušili a omezili na osobu premiéra Babiše. Pokud se chtějí soustředit na příčiny a také k tomu vyzývají své sympatizanty, je to obrat, který je žádoucí.

Otázka je, co přesně tím mají na mysli. Budou se tomu jako spolek věnovat systematicky a dlouhodobě? Jak? A hlavně - co konkrétně považují za ony příčiny problému? Chtějí opravdu usilovat o změnu postojů a hodnot lidí? Anebo chtějí řešit takové záležitosti, jako jsou exekuce, bytová situace v České republice, kvalita vzdělávání či problémy pohraničních regionů?

Pokud to druhé, pak jdou špatnou cestou a možná by bylo lepší založit politickou stranu nebo začít působit v různých tematicky zaměřených organizacích a spolcích. Jestli chtějí měnit postoje a hodnotové založení lidí, v pořádku. Ale proč by je lidé měli poslouchat? A čím je chtějí přesvědčit? Dobrým argumentem? To bohužel funguje jen výjimečně. Vítězí emoce a přesvědčení přesvědčených.

Milion chvilek chystá velkou demonstraci 16. listopadu na Letné. Představitelé spolku na ní pravděpodobně budou ještě více apelovat na to, abychom pečovali o naši demokracii a že demonstrovat nestačí, a snad představí i nějaké konkrétní návrhy, co dělat. Takový přístup lze jenom přivítat.

Má to jen malý zádrhel. I přes všechnu snahu aktivizovat občany a apelovat na to, aby se zajímali o veřejné dění, jen těžko zabráníme tomu, aby i v demokratické společnosti existovala obrovská pasivní masa lidí, která maximálně jednou za čas přijde k volbám a vedle toho si podrží své přesvědčení a náhled na věc.

Lze do nich leccos hustit, informovat je a debatovat s nimi, přesto si budou myslet svoje. A možná o to urputněji, pokud nabydou dojmu, že se jim někdo snaží něco nacpat. Co s tím? Pro Milion chvilek by bylo nejlepší soustředit se na věcnou kritiku politické reprezentace jako takové a popis toho, jak svoji moc a postavení případně zneužívá, a být maximálně nestranný a nikomu nenadržovat – a kromě Babiše se věnovat i dalším. Případně navrhovat systémové změny a opatření po vzoru Rekonstrukce státu.