Chlapec se slabostí pro kosti

Jeffrey Dahmer se narodil v květnu 1960. Jeho dětství nebylo na první pohled nijak výjimečné. Jeho rodiče se sice často hádali, ale přesto dokázali působit dojmem normální americké rodinky.

V soukromí trávili více času hádkami než péči o potomky, a mladý Jeffrey tak vyrůstal v relativním osamění. Situace se značně vyostřila, když se jeho matka Joyce pokusila o sebevraždu předávkováním prášky proti bolesti, na nichž byla také závislá.

Matčiny psychické potíže měly na už beztak osamělé dítě dost neblahý vliv, a Dahmer tedy vyrůstal ve vlastním světě. Těžko říct, kdy se u něj poprvé objevila fascinace smrtí. Jistě víme pouze to, že ho už odmala zajímaly mrtvoly všeho druhu. Už v předškolním věku sbíral mrtvá těla rozličných brouků a doma je prozkoumával.

Postupem času jeho touha po interakci s mršinami jen rostla a notnou část svého volného času trávil toulkami po okolních cestách, kde sbíral mršiny přejetých zvířat, které následně pitval.

Ze všeho nejvíc jej ale fascinovaly kosti. Při jedné ze vzácných rodinných večeří se s tímto svým zájmem svěřil otci Lionelovi. Ten byl sice zpočátku poněkud znepokojen, veškeré jeho obavy ale rychle přebilo nadšení z faktu, že jeho jinak rezervovaný a tichý syn konečně o něco projevil zájem. Pomohl tedy chlapci získat základy bělení kostí a preparování. Sběratelství zvířecích kostí se stalo zálibou, která Dahmera provázela jeho formativními léty a adolescencí.

Dnes lze jen smutně konstatovat, že Dahmerovi rodiče nevěnovali synovu podivnému koníčku větší pozornost. Kdyby jej dali do rukou odborníků, kteří by mu s jeho vnitřními démony pomohli bojovat cestou terapie, možná by zachránili život nejen jemu, ale také sedmnácti dalším nevinným mladíkům.

Mládí v lihu

To, že rodiče mladému Dahmerovi věnovali žalostně málo pozornosti, dokazuje také jeho další zlozvyk – opilství. Jeho spolužáci ze střední školy na společně strávené roky pochopitelně jen neradi vzpomínají, nicméně jejich občasné výpovědi se na jednom faktu shodují: Ačkoli tomu může být těžké uvěřit, Dahmer strávil většinu školní docházky namol opilý. Do školy pašoval gin, jemuž láskyplně říkal 'medicína'.

Podivné návyky a uzavřená povaha Dahmerovi ve školním prostředí nezískaly mnoho přátel, přesto si ale rychle vydobyl pověst třídního klauna. Ve škole měl sotva průměrné výsledky, většinu pozornosti věnoval svým častým šprýmům a taškařicím do té míry, až jeho spolužáci začali podobné žerty označovat výrazem 'střihnout si Dahmera'.

Taškařice ale nebyly všechno, čemu se Jeffrey na střední věnoval. Uvědomil si totiž, že je gay. Ačkoli začal experimentovat s dalšími chlapci, rychle se zase začala ozývat nekrofilní stránka jeho osobnosti. Byl například fascinován běžcem, kterého často vídal ráno cestou do školy, a vyvinula se u něj touha vedle něj spát. Experti se shodují, že zde se Dahmer doopravdy stal nekrofilem a do spícího člověka si projektoval svou zvrhlou fascinaci mrtvým tělem.

Bylo to také poprvé, co se Dahmer rozhodl na základě svých fantazií jednat. Plánoval běžce omráčit a ukojit se na jeho omráčeném tělu. Ten den se ale muž neukázal, a nejspíše si tím zachránil život.

Dahmerovy násilné choutky se ale zanedlouho ozvaly znovu. Jeho rodiče se nedávno rozvedli a oba byli díky potížím mimo domov, čehož Dahmer náležitě využil. Nabídl nocleh mladému stopaři Stevu Hickinsovi, kterého opil a následně zavraždil. Poté se opakovaně ukájel na mrtvém těle oběti, následně ho rozporcoval a rozpustil v kyselině, kterou si připravil už týdny předem.

Důkazy svého zločinu Dahmer pohodil v lese, který byl součástí rodinného pozemku.

Peklo na zemi

Krátce po první vraždě nastoupil Dahmer na univerzitu v Ohiu, kde ale neměl mnoho úspěchů. Jeho potíže s pitím byly horší než kdy dřív a ve studiu totálně selhal.

Na otcovo naléhání vstoupil do armády, kde podstoupil výcvik na polního medika. To mu díky jeho fascinaci smrtí velmi vyhovovalo. V armádě strávil téměř rok, většinu z toho u americké posádky v Západním Německu. Jeho problémy s pitím ale nepřestávaly a nakonec byl kvůli nim propuštěn. Existuje navíc podezření, že drogami omámil a sexuálně zneužil několik vojáků.

Jeffrey Dahmer vstupuje do soudní síně | zdroj: Profimedia Po Dahmerově neslavném návratu do Ameriky jej otec poslal žít k silně věřící babičce a zpočátku se zdálo, že to byl dobrý krok.

Dahmer omezil pití, našel si práci a začal chodit do kostela. To ale nemělo dlouhého trvání. Po několika měsících byl propuštěn a začal se zase denně opíjet. Několikrát jej zadrželi a pokutovali za veřejné obscénnosti a další prohřešky.

Dahmer dosáhl nového dna – a znovu se v něm probudily vražedné choutky. Zdrogoval a znásilnil dalšího mladého muže, jehož mrtvé tělo následně propašoval do babiččina bytu, kde ho rozřezal na kousky. Ty postupně rozpustil v kyselině - kromě hlavy, kterou si preparoval a používal jako pomůcku při masturbaci.

Tím se spustila lavina, která už nešla zastavit, a Dahmer začal hledat nové oběti. Jeho babička rychle pojala podezření, že něco není v pořádku, a požádala jej, aby se od ní odstěhoval.

To Dahmer také udělal. Našel si práci v místní továrně na čokoládu a přestěhoval se do malého bytu ve Wisconsinu, kde poprvé žil zcela sám. Jeho bezuzdnému řádění už nic nestálo v cestě.

Dahmer si velmi rychle vytvořil svůj modus operandi. Často navštěvoval místní gay kluby, kde si vyhlížel oblíbený typ oběti: atletické mladíky, převážně Afroameričany, které následně nalákal do svého bytu, kde je zdrogoval a zavraždil. Na mrtvých tělech prováděl rozličné sexuální akty a experimenty. Stopy po svých činech vždy rozpustil v kyselině - kromě hlavy a genitálií svých obětí, které často preparoval.

Jeho choutky byly stále zvrácenější a intervaly mezi jednotlivými vraždami se zkracovaly. Dahmer se totiž pokoušel vytvořit něco, co sám popsal jako 'sexuální zombíky'. Svým obětem injekcí vstříkl do hlavy chemikálii, která je měla uvést do komatózního stavu, v němž by měly být dostatečně povolné, aby Dahmer mohl naplnit i ty nejodpornější představy. Žádný z těchto pokusů se nepovedl a všechny jeho oběti umíraly v ohromných bolestech.

Během více než ročního řádění padlo Dahmerovi za oběť dalších 15 lidí. Osudným se mu stal jistý Tracy Edwards, kterému se podařilo utéct a kontaktovat policii. Vyšetřovatelé, kteří prohledávali Dahmerův dům, jej později označili za peklo na zemi. Sklep byl totiž plný artefaktů vyrobených z těl jeho obětí. Byl tu i oltář, který Dahmer ještě nestihl dokončit, a stovky fotek lidských těl v různém stavu rozkladu.

Krvavá dohra

Dahmerův příběh měl ale ještě krvavou dohru. Poté, co byl za své odporné zločiny odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění, byl sám v roce 1994 zavražděn dalším spoluvězněm, Christopherem Carverem.

Dahmerova rodina, která s ním stále měla navzdory všemu neobyčejně dobrý vztah, byla velmi rozhořčena kvůli radosti, jakou nad vraždou projevila americká média. Reakce rodin Dahmerových obětí byla ovšem zcela opačná a Jeffrey Dahmer dodnes patří mezi nejvíce nenáviděná jména v americké historii.

Má-li Dahmerův příběh nějaké ponaučení, je to především v reakci amerických úřadů na jeho řádění. Hlavní důvod, proč se mu podařilo nahromadit tolik obětí, byl přístup, s jakým bigotní policisté ignorovali všechna obvinění jen proto, že oběti byly jiné barvy pleti a sexuální orientace. Nejtragičtějším příkladem tohoto přístupu byl čtrnáctiletý hispánský chlapec, kterému se z Dahmerových spárů podařilo uniknout a kontaktovat úřady. Přivolaná policejní hlídka se ale pouze na základě toho, že chlapec a jeho svědci byli příslušníky etnických menšin (Hispánec a Afroameričané), postavila na Dahmerovu stranu a nechala chlapce v rukou vraha, kde byl znásilněn a brutálně zavražděn. Policisté odmítali jednat i na opakované naléhání sousedů a mylně označovali to, co se v Dahmerově bytě odehrávalo, pouze za "hádky mezi teplými milenci".