Vrátí se éra tradičních stran? To spíš vstanou noví bojovníci

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Tradiční strany hledají pevnou půdu pod nohama. Jejich krize neskončila, i když se může zdát, že některé z nich mají nejhorší za sebou. Může jim pomoci, když se zaměří na věkem ohraničenou skupinu voličů? Nakolik je perspektivní sázka na střední generaci a jaké limity tahle strategie má?

Jan Hamáček a Ivan Bartoš

Jan Hamáček a Ivan Bartoš,zdroj: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

O krizi tradičních stran se u nás mluví často. Stav, v němž se nacházejí, je dlouhodobě špatný. A už je jedno, zda mezi ně budeme počítat sociální demokraty, KSČM, lidovce a občanské demokraty nebo také ty méně tradiční, jako jsou TOP 09 a hnutí STAN. Svědčí o tom jejich výkony ve sněmovně (v případě ČSSD ve vládě), respektive jejich neviditelnost v dolní komoře, a stejně tak aktuální preference ve volebních průzkumech.

Tradiční strany jsou na tom bídně a je otázka, zda na tom budou někdy lépe. Leckdo si může namlouvat, že až voliče omrzí Babišovo hnutí ANO či Pirátská strana, hlasy se jim opět vrátí. Ale proč by tomu tak mělo být?

Nestane se spíš to, že budou vznikat další a další politické subjekty - ať už zcela na zelené louce, nebo zčásti odštěpením od stávajících uskupení? A že se voliči budou různě přeskupovat a čas od času hledat nové alternativy, které by je uspokojily? A že se vždycky najde někdo, kdo nějaký ten nový subjekt založí, případně nakopne stranu či hnutí, které už fungovaly, ale větší šanci ještě nedostaly, a žádanou alternativu jim nabídne?

Tradiční strany jsou tak nucené hledat novou strategii, jak oslovit voliče. A co víc, jak samy sebe pojmout a uchopit takovým způsobem, aby se pro ně nebo alespoň pro určitý jejich výsek, který si nějak ohraničí, znovu staly někým, koho stojí za to volit a dát mu ve volbách svůj hlas. O jednu takovou strategii se ve svém textu na Info.cz pokusil Martin Schmarcz, který v minulosti působil jako poradce a speechwriter premiérů Mirka Topolánka a Jana Fischera nebo vicepremiéra Pavla Bělobrádka.

Tradiční strany a střední generace

Je pozoruhodné, jakým způsobem Schmarcz spojuje osud tradičních stran a střední generace (tedy čtyřicátníků a padesátníků), kdy se staré partaje podle něj dostávají na vedlejší kolej a "stranou dění" se s nimi ocitá i střední generace.

Schmarcz píše, že Piráti a hnutí ANO vítězí u nejmladších a nejstarších voličů, zatímco tradiční strany u střední generace. A zároveň se podle jeho názoru děje to, že spolu se střední generací tradiční strany přicházejí i o vliv a "drive", zatímco Babišovo uskupení a Pirátská strana jsou "nahoře".

Existuje však spojnice mezi střední generací a tradičními stranami? Podle průzkumu Trendy Česka agentury Kantar pro Českou televizi to celé působí trochu složitěji. Je pravda, že ODS si vede nejlépe u lidí ve věku 45-59 let a velmi dobře je na tom i v kategorii 30-44 let, ale sociální demokraté jsou nejúspěšnější u voličů nad 60 let, a stejně tak KSČM. Hnutí STAN a TOP 09 pak mají svoji podporu rozloženou relativně rovnoměrně mezi všemi věkovými skupinami, kromě té nad 60 let. Lidovci sklízejí největší úspěch u voličů od 30 do 44 let.

Platí sice, že hnutí ANO dokáže oslovit velkou část lidí nad 60 a Piráti zase hodně voličů pod 30 let, ovšem stejně tak obě uskupení mají nemálo příznivců i v jiných věkových kategoriích. Pirátská strana si vůbec nevede špatně ve skupině 30-44 let a Babišovo hnutí si pro změnu stojí velmi dobře u lidí ve věku 45-59 let. Zajímavé je, že rovněž Okamurova Svoboda a přímá demokracie je na tom nejlépe ve skupině 30-44 let, tedy nikoli u těch nejmladších či naopak nejstarších. A také v kategorii 45-59 let si vede lépe než v té pod 30 nebo nad 60 let.

Kromě toho se docela dobře může stát, že se v následujících letech objeví (anebo už možná vzniká) strana, která tradiční nebude, a přitom její úspěch bude založen hlavně na tom, že k sobě přitáhne voliče ze střední generace. Nakonec Trikolóra Václava Klause mladšího může být jednou z nich.

Pozitivní nátěr a záruka stability

Tradiční strany, ať už mezi ně zahrneme kohokoli (a můžeme vést nekonečné spory o to, které subjekty a podle jakých kritérií sem patří), rozhodně nemají čtyřicátníky a padesátníky jisté a žádná přirozená vazba mezi nimi neexistuje.

Zatím je, zdá se, zachraňuje to, že potenciál hnutí ANO a Pirátů zachytit voliče střední generace má určité meze. Ale stačí, aby se objevila strana, která bude cílit přímo na ně a využije generační konflikt, na který dnes v různých podobách můžeme narazit, a vše se může změnit.

Vše záleží na tom, zda si tradiční strany své voliče dovedou udržet i za situace, kdy budou mít mnohem větší a výrazněji vyprofilovanou konkurenci, než mají nyní. Klíčové bude, jaké výkony v následujících měsících a letech předvedou.

Stavět to tak, že střední generace je spolu s tradičními stranami zárukou stability, umírněnosti, prosperity a všech ostatních veskrze pozitivních věcí, kdežto nejstarší a nejmladší generace a nové strany podléhají extrémům, populismu a demagogii, sice tradičním stranám vrací pevnou půdu pod nohama a dává jim to znovu ztracený smysl a perspektivu, ovšem je to spíš přání a pozitivní nátěr, který jim má vytvořit novou, kladnou image, než že by šlo o přesný popis reality.

Přimknout se ke střední generaci

Pokud se tradiční strany chtějí v politice udržet, musí v první řadě pracovat na tom, aby byly skutečnou alternativou Babišova hnutí, Pirátů, případně dalších nově vzniklých uskupení. Přimknout se ke střední generaci a snažit se k sobě přilákat ty její příslušníky, kteří tradiční strany přestali volit, pro ně nemusí být vůbec špatná cesta. Aby to však k něčemu bylo, musely by pro to udělat mnohem víc. Pouze se tím ohánět, a zlepšovat si tak svůj obraz navenek, je málo.

Důležité je pochopit, že nástup hnutí ANO a Pirátů není náhoda. Tradiční strany zčásti selhaly, zčásti zklamaly, zčásti své příznivce omrzely a přežily se. Svoji šanci promarnily a voliči se rozhodli zkusit to s novými subjekty. Pokud chtějí chytit druhý dech a přečkat i nástup konkurence, která jim dříve či později jejich pozici ještě o něco ztíží, musí opravdu zabrat.

Předností tradičních stran sice je, že většinou mají propracovaný program, za dobu, co existují, nabraly jisté zkušenosti a know-how a ve světlejších momentech vedou hodnotově zakotvenou politiku - nebo se tak alespoň tváří. To vše je ovšem zároveň jejich nevýhodou. Jsou příliš zajeté v zaběhaných přístupech, sahají spíše po ověřených receptech než po nových neozkoušených řešeních a moc se jim nedaří přizpůsobit se změněné situaci.

Je pravda, že hnutí ANO a Piráti mají minimálně zčásti společné to, že stojí v opozici vůči tradičním stranám a politiku se snaží provozovat trochu jiným způsobem. To však neznamená, že jde o dvě podoby téhož a že lze tvrdit, že "Piráti jsou takové ANO pro mladé". Jediné, co je spojuje, je, že nepatří mezi klasicky fungující partaje a jejich historie a způsob práce a prezentace je jiný. Z toho ale neplyne, že důvod jejich vzniku, principy fungování i hodnoty jsou totožné.

Dokud není zjevné a do očí bijící, že tradiční strany mají stále co nabídnout, nepomůžou jim ani báchorky o tom, že jejich ústup ze scény je spojený s marginalizací celé střední generace, která na tom zdaleka není tak zle, jak Schmarcz líčí. Jestli se nic nezmění, členové střední generace časem nebudou volit ani Piráty či hnutí ANO, ale počkají si na někoho jiného nebo k volebním urnám nebudou chodit vůbec, což ostatně část z nich praktikuje už teď.

Tagy: ODS Česko populismus TOP 09 domácí KSČM KDU-ČSL Parlamentní volby Česká pirátská strana hnutí Ano česká politika Poslanecká sněmovna ČR Starostové a nezávislí STAN

Zdroje: Vlastní