Třicáté výročí sametové revoluce je dobrá příležitost zamyslet se, jakým směrem se u nás demokracie za tu dobu vyvinula, jakými uzlovými body prošla a jaké jsou její hlavní problémy a slabá místa. Institut politologických studií FSV UK právě na toto téma před časem uspořádal konferenci s názvem '30 let vývoje české demokracie', která měla za cíl představit různé pohledy na formování a upevňování české demokracie mezi lety 1989-2019.

Pohled politologů bývá trochu zúžený a neúplný, přesto z něj můžeme vytáhnout několik důležitých momentů. Především lze uvažovat o tom, jak moc jsou problémy české politiky spojené se špatně nastavenými a ne zcela dobře fungujícími politickými institucemi, jak to souvisí s uzurpací moci a do jaké míry je řešením občanské vzdělávání a vůbec snaha o to, aby občané demokracii a demokratickým institucím co nejvíce rozuměli.

Politolog Michal Kubát ve svém příspěvku zdůraznil: "Český demokratický režim je z hlediska funkčnosti dlouhodobě v troskách. Od 90. let se potýkáme s jeho nestabilitou, neakceschopností a celkově špatným fungováním. To institucionální nastavení režimu vlastně neumožnilo jeho nějakou normální funkčnost. Máme politickou a kompetenční slabost vlády, politickou a kompetenční slabost premiéra ve vládě. Máme vládní v uvozovkách "většiny" 99, 100, 101 poslanců, naopak máme silnou Poslaneckou sněmovnu, silné individuální poslance, máme silné prezidenty a podobně."

To všechno podle Kubáta oslabovalo akceschopnost a fungování demokratického režimu a politici místo toho, aby problémy racionálně řešili, bezdůvodně zavedli přímou a všeobecnou volbu prezidenta, čímž dokonali dílo zkázy.

Nejlepší způsob vládnutí

Potíž je samozřejmě v tom, že politici nejednají odtrženě od společnosti a jejich primárním instinktem kromě vlastních zájmů je sledovat přání veřejnosti a voličů, případně reagovat na celkovou společenskou atmosféru. Pokud jednají v rámci jednoduchých politických pudů, zvažují jen takové institucionální změny, kterými si buď sami pomůžou, nebo kterými získají voličské body, anebo si aspoň zlepší svůj obraz u někoho, kdo je pro ně z nějakého důvodu významný.

Z hlediska fungování demokratických institucí si tedy ne vždy počínají racionálně, ale z jejich vlastního pohledu může jít o jednání, které je naprosto racionální, byť je třeba krátkozraké a je zaměřené pouze na okamžitý prospěch a podceňuje to, že z dlouhodobého pohledu si tím dost možná škodí.

Změnit to lze snad jen tím, že ti, kdo mohou, budou na politickou reprezentaci apelovat, aby se chovala odlišným způsobem, anebo zkrátka zvolíme jiné politiky. Jde to však bez toho, aby se změnili i občané a společnost? Právě proto politolog Tomáš Lebeda na zmiňované konferenci kladl důraz na demokratické přesvědčení občanů a v první řadě na to, jakou mají znalost demokratických politických institucí.

Podle Lebedy je pes zakopaný v tom, že jsme v podstatě konstruovali ideální systém pro společnost, která zná demokratické procedury, je přesvědčená o jejich správnosti a bude je dokonce aktivně bránit. Skutečnost je ale taková, že máme společnost, kde je obrovská míra politické negramotnosti, z čehož plyne výrazně slabší podpora demokracie a neochota ji v případě ohrožení bránit.

Vedoucí Katedry politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého říká, že to funguje následovně: "Když dobře známe demokratické procedury, tak jsme pak skutečně schopni si sami racionálně zdůvodnit, proč je demokracie nejlepším způsobem vlády. Ve chvíli, kdy přeskočíme tuhle fázi té znalosti a jenom nám někdo říká 'demokracie je nejlepší způsob vládnutí, nic lepšího jsme zatím nevymysleli', tak tomu nevěříme, protože tam chybí ta znalost."

Politolog tvrdí, že primární je znalost, z níž pak teprve vzejde demokratické přesvědčení. Závěr, ke kterému Lebeda dospěl, je však vysoce pesimistický: "Ten největší průšvih je, že dnes už je pozdě, my jsme zaspali tu příležitost systematicky vytvářet nějaký systém politické socializace společnosti."

Znalost demokratických institucí

Co si z toho vzít v době, kdy máme za dveřmi 30. výročí listopadové revoluce? Předně narážíme na řadu rozporů. Můžeme stokrát vědět, proč demokratické instituce fungují, jak fungují, a co by jejich chod zlepšilo, ale dokud tady nejsou politici ochotní to změnit a prosadit úpravy, které jdou třeba i proti aktuální náladě veřejnosti, nikam se nehneme.

Naopak děje se to, co se stalo u přímé volby prezidenta. Politici vyšli vstříc přání občanů, a to navzdory tomu, že řada z nich si uvědomovala nebo tušila, že to fungování demokratických institucí u nás zhorší. Onu znalost, jak vyzdvihuje Lebeda, tedy měli, a stejně to bylo k ničemu, protože se chtěli zavděčit občanům, kteří neměli tušení, jaké potíže to přinese.

Problém tak není jen v institucích a nízké úrovni znalostí, ale také v politicích, kteří se nechávají korumpovat veřejným míněním. A i kdyby měli možnost hrát roli někoho, kdo na rozdíl od voličů dohlédne dopady a důsledky určitého rozhodnutí, a může se tím pádem i navzdory veřejnosti zachovat prozíravě, raději tomu podlehnou, protože je to pro ně jednodušší a pohodlnější.

Další otázka je, jak chápat občanské vzdělávání. Z toho, co říká Lebeda, vyplývá, že i když k němu nebudeme přistupovat jako k indoktrinaci a propagandě, stejně v sobě systém politické socializace společnosti, občanské vzdělávání nebo vzdělávání k demokracii obsahuje to, že demokracie je ve výsledku skutečně tím nejlepším způsobem vlády. A funkce občanského vzdělávání spočívá v tom, že na to občané sami přijdou a pochopí, že tomu tak je - bez toho, že by jim to někdo do omrzení opakoval a vtloukal do hlavy.

Když to řekneme takhle, nezní to úplně nejlépe. Kdyby lidé demokratické instituce opravdu znali a chápali, jak fungují, možná by jim vskutku byli mnohem více nakloněni a nakonec by byli ochotni je i bránit. Ovšem stavět to tak, že my přátelé demokracie chceme, aby tento způsob vlády přežil a měl podporu veřejnosti, takže prosazujeme občanské vzdělávání, které by mělo pomoci tento cíl naplnit, může působit dojmem, že se zkrátka jen snažíme dostat občany tam, kde je chceme mít.

Vzdělanost a stádní chování

Skutečné vzdělání (pochopení, znalosti a poznání), a nejen to občanské, nýbrž v mnoha dalších oborech, je něčím, na čem můžeme stavět a na co je dobré se soustředit. Ve vztahu k demokracii a politickým institucím by se k němu však nemělo přistupovat účelově. Jeho význam je na nich nezávislý, a to zvlášť v kombinaci se samostatným myšlením a určitými morálními zásadami. Čím lépe na tom společnost a jednotliví občané v této oblasti budou, tím více se to odrazí i na politické reprezentaci a institucích, ať už budou jakékoliv.

I kdyby občané jednoho dne současnou podobu demokracie a její instituce odmítli, vždycky je lepší, když se tak stane na základě jejich poznání a přemýšlení než kvůli neznalosti a stádnímu chování. Vzdělávání a pochopení ale v každém případě není všespásné, k lidem patří také emoce a rozličné zájmy, které jsou často protichůdné. Od politiky, ani té demokratické, nejdou oddělit a těžko si představit, že se někdy stane věcnou a zcela racionální disciplínou.

Usilovat o to, aby úroveň poznání a vzdělání byla co nejvyšší, má smysl. Než do toho jít se záměrem posilovat status quo a současné demokratické instituce, je však možná lepší vycházet z toho, že poznávání a pochopení v širokém slova smyslu je něčím, co zvyšuje kvalitu života každého jednotlivce (a posléze i společnosti, ve které žije). Je proto v jeho vlastním zájmu, aby na svém všestranném vzdělání (a samozřejmě i na tom občanském) pracoval.

Každý by měl proto začít sám od sebe, a teprve následně by měl přispívat ke vzdělanosti druhých. Ať už tím, že bude nositelem a šiřitelem myšlenky, že vzdělání a poznání je klíčové pro kvalitu života společnosti a stejně tak politických institucí a elit, nebo tím, že bude vzdělávání a poznávání ostatních podporovat jiným způsobem.

Jistá skepse je ovšem namístě. Pokud nechceme klesnout na úroveň pouhých informací a poznatků osekaných od souvislostí (neřkuli jakési demokratické propagandy), nesmíme zapomínat na to, že opravdové poznání je spojené s myšlením a prací, což jeho nabývání zkrátka trochu omezuje. Zlepšovat kvalitu a dobré fungování demokratických institucí touto cestou je proto běh na hodně dlouhou trať.

Je určitě pravda, že jsme na tom mohli být lépe, kdybychom na to mysleli již před třiceti lety, ale s tím už mnoho nenaděláme. Nakonec jde stejně o to, jak moc občané přemýšlejí a jaké poznání si osvojí. Fungování politických institucí je sice možné zlepšovat i bez toho. Pokud to však nemá oporu ve společnosti, závisí to na nepříliš časté náhodě, že se ve vládě či Parlamentu vyskytne kritické množství politiků, kteří domyslí negativní či pozitivní důsledky toho či onoho a prosadí to, nebo tomu naopak zabrání v podobě, která není zmatlaná, a to třeba i v situaci, kdy to není ten pravý tahák pro voliče.