Angažovanost Růženy Vackové (1901 - 1982) ve veřejném životě ovlivnily velkou měrou zkušenosti z její rodiny. Budoucí "vězeňkyně svědomí" se narodila 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí. Otec Bohumil Vacek (1871 – 1965), ředitel Státního zdravotního ústavu, náležel do okruhu tzv. pátečníků okolo Karla Čapka a T. G. Masaryka, a patřil rovněž k zakladatelům Československého červeného kříže. Emancipovaná maminka byla místopředsedkyní Ženské rady.

Růžena absolvovala klasické gymnázium, aby po maturitě v Brně počala navštěvovat pražskou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium klasické archeologie, dějin umění, divadla, estetiky a filozofie zakončila promocí v roce 1925. O pět let později byla již docentkou klasické archeologie. Kromě odborné práce se po vzoru rodinném aktivně zapojovala do dění ve společnosti. Na soukromý život jí nezbývalo příliš času.

V roce 1939 odmítla účast na berlínském kongresu klasických archeologů s odůvodněním, že německá věda propadla nacismu. A začala se zabývat odbojovou činností. Podílela se na práci skupiny získávající informace o německých zbraních, ukrývala a přenášela vysílačku. Roku 1944 byl v Drážďanech popraven Růženin bratr Vladimír Vacek, primář nemocnice v Táboře, spolu se švagrem doc. Alexandrem Gjuričem. Následně zemřela Růženina matka a v únoru 1945 byla zatčena i sama Růžena. Popravu očekávala na pražské Pankráci, naštěstí k ní už nedošlo. Ven z cely smrti vyšla 5. května 1945.

Již v době války se hlouběji seznámila s vírou a později navázala přátelství s mnohými významnými osobnostmi katolických kruhů, např. s Josefem Zvěřinou či Otou Mádrem. Publikovala v křesťanském tisku, pracovala v katolických sdruženích. A vrátila se na univerzitu, kde byla jmenována profesorkou coby teprve druhá žena v Československé republice. V letech 1946 - 1948 zastávala ředitelský post Ústavu pro klasickou archeologii FF UK.

"Špionáž pro Vatikán a USA"

Za dveřmi byl ovšem Únor 1948. Když se studenti vydali na Pražský hrad vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, připojila se jako jediná z pedagogů i profesorka Vacková. Vystoupila rovněž proti následnému vylučování: "Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud."

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat - v podzimním semestru 1950/1951 už Růžena Vacková přednášet nesměla. A v monstrprocesu "Mádr a spol." byla v červnu roku 1952 brněnským Státním soudem odsouzena do vězení na 22 let. Důvod? "Špionáž ve prospěch Vatikánu a USA". Hlavním žalobcem byl soudní prokurátor Karel Čížek, nechvalně proslulý z dalších podobných procesů či z podílu na vyšetřování tzv. Čihošťského zázraku.

A tak se Růžena Vacková znovu ocitla za mřížemi. Tentokrát ne s trestem smrti, zato na podstatně delší dobu. Ve věznicích Pardubic, Ostrova nad Ohří, Nového Jičína, Ilavy, Opavy i Prahy stráví téměř šestnáct let. Brány vězení opustila mezi posledními z politických vězňů let padesátých. Byla totiž silně "nepřizpůsobivá". Navíc z přesvědčení odmítala žádat o amnestii, což by pro ni bylo přiznáním viny. Jestliže ji režim nespravedlivě odsoudil, měl ji propustit sám. "Dokud jsou tu jiní, nebudu se vůbec pokoušet dostat ven."

Vše pro hodnoty

"Ovšem, drahoušci mí, nechápete snad dobře jednu věc, že mi nejde ani nešlo o to, jít proti něčemu, jako pro něco," psala svým synovcům (sama děti ani manžela neměla), "nejsem tak silný zubr, abych se mohla živit a držet negací. Co jsem dělala a dělám, je pro hodnotu a pro hodnoty, o nichž vím, že jsou potřebné každému člověku na světě, i když o tom neví."

Své odlišné názory si nenechávala pro sebe, zúčastnila se i protestních hladovek, třeba té z května 1954, kterou drželo celkem čtyřiašedesát žen kvůli zlepšení podmínek v pardubické věznici.

"Bylo nás na jedné světnici 20 žen, takže na třech nás bylo celkem asi 65. Na našich světnicích byla lůžka nad sebou a místa tak málo, že se mezi lůžka nemohly dát ani židle. Mimoto byly na světnici dva kbelíky, které sloužily jako latrína, bez dezinfekce. Na nákup vložek a toaletního papíru nám nebyly uvolněny peníze, ač jsme o to nesčíslněkrát žádaly. Když jsme o to žádaly náčelníka Mikovce, bylo nám odpověděno, abychom ho požádaly, až na to bude mít lepší náladu. Do tohoto zamořeného ovzduší nám bylo neseno jídlo, při kterém jsme seděly na zemi," popsala jedna z nich, doživotně odsouzená Dagmar Skálová, bývalá skautská vedoucí a organizátorka škol lesní moudrosti.

Přednášky plné naděje

Ta také spolu s Dagmar Šimkovou, autorkou děsivé výpovědi o poměrech ve vězení padesátých let (Byly jsme tam taky), tajně zapisovala Růženiny semináře, vydané po sametové revoluci jako Vězeňské přednášky. Jak se zachovaly? Vysvětluje to redaktor "Přednášek" Zdeněk Poustka: "Linkovaný školní sešit formátu A4 pro snadnější úkryt zapsaných textů rozřízla Dagmar Skálová v polovině nožem, a tak vznikly sešity dva. Dagmar Skálová měla po úrazu páteře, ke kterému přišla během vazebního výslechu, povolený zpevňovací bederní pás. Ten se později ukázal jako vhodná skrýš pro 'přednáškový' sešit." Růžena Vacková přinášela svými hovory o Bohu a kráse umění naději v beznaději desítkám uvězněných žen.

Růžena Vacková na vězeňské fotografii ze spisu StB | zdroj: Paměť národa

Byla i mezi dvanácti vězeňkyněmi, které se odvážily napsat generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi za jeho návštěvy Československa v červnu 1956. Ženy si vzájemně přeložily texty do anglického, německého a francouzského jazyka, a poté vhodily dopisy do vězeňské poštovní schránky. Před jejich odvahou můžeme dnes jen tiše smeknout. Je nabíledni, že generální tajemník si v žádném z listů nepočetl…

Jak se dalo očekávat, ženy, které "chtěly hanobit Československou republiku v zahraničí" a vystoupily "ve svých dopisech provokativně proti československým zákonům, zejména proti výkonu trestu odnětí svobody", si vrchovatě užily výslechů, pobytů v izolaci a dalších trestů.

Růžena Vacková opustila vězení teprve 27. dubna 1967. Za dveřmi už bylo Pražské jaro.

Nezdolná až do konce

Paní profesorka ovšem nelenila. Dokončila rozdělanou knihu "Věda o slohu", vstoupila do Klubu bývalých politických vězňů (K 231), sdružujícího uvězněné komunistickým režimem od února 1948 do šedesátých let. Už v srpnu 1968 však přijely "spřátelené" sovětské tanky. A přišla normalizace.

Nezdolnou Růženu Vackovou nezlomila ani léta za mřížemi. Nyní organizovala bytové semináře, přednášela o křesťanství a milovaném umění. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77, zúčastnila se i pohřbu Jana Patočky. Známý sedmdesátiletý filozof zemřel na infarkt po výslechu na StB. I na Růženě Vackové se stálý tlak neblaze podepisoval. Po mozkové příhodě ztratila řeč a na následky mrtvice zemřela 14. prosince 1982.

O deset let později byla oceněna prezidentem Václavem Havlem udělením Řádu T. G. Masaryka in memoriam.