Akce K (pozor, neplést s dalšími Akcemi K – Kláštery, Kameny) proběhla ve dvou vlnách. Úvodní od listopadu 1951 do května 1952, následující pak od listopadu 1952 do ledna 1954.

Tajná říjnová Směrnice ministra národní bezpečnosti, ministra vnitra a ministra spravedlnosti o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů, která spustila první vlnu, nabyla platnosti 1. listopadu 1951. Přijetí uspíšily babické události - v červenci 1951 došlo ve škole v Babicích k dodnes neobjasněné vraždě tří komunistických funkcionářů s následnými procesy a popravami, mj. i tří katolických kněží. Její náplň? Přesídlení rodinných příslušníků odsouzených "kulaků" na "nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště". Organizaci deportací zajišťovaly národní výbory pod dohledem StB.

Vysídlení tisícovek rodin

Po přestěhování prvních osmapadesáti rodin následovala od května do října 1952 kratší pomlka, která však neznamenala konec represí. Zlikvidován byl demokratický Jednotný svaz českých zemědělců i Jednotný zväz slovenských roľníkov, zrušeny byly i družstevní záložny "kampeličky". A "vesnickým boháčům" navýšeny daně nejprve o deset, a zanedlouho o třicet procent oproti ostatním rolníkům.

K obnovení Akce K v plné síle došlo 1. listopadu 1952. Během prvních dvou měsíců bylo vysídleno 193 českých a slovenských rodin, do poloviny následujícího roku dalších tisíc, ve třetí čtvrtině roku pětistovka dalších. Konečné číslo násilných přesunů se vyhouplo na tři až čtyři tisíce postižených rodin.

Na síle ztratil "Kulak" v nejasné situaci po Stalinově a Gottwaldově smrti v březnu 1953. K pozastavení došlo na základě ústního rozkazu ministra Bacílka v létě 1953, nicméně přesídlování již rozhodnutých případů pokračovslo. Nakonec byla Akce K  formálně ukončena 18. ledna 1954, platnosti ovšem nepozbývala opatření spojená s přestěhováváním.

Kulak jako třídní nepřítel

A co vlastně znamená "kulak"? Cizí slovo v původním významu "pěst" k nám doputovalo ze Sovětského svazu, kde se užívalo pro venkovské lichváře. Spolu s "vesnickým boháčem", propagovaným Klementem Gottwaldem, nahradilo se svým pejorativním zabarvením výrazy jako statkář a sedlák. Nových termínů, které se postupně staly nedílnou součástí projevů, směrnic i rozsudků, se začalo plánovitě užívat od roku 1948. "Kulak" se stal ekvivalentem třídního nepřítele, zlovolného sedláka poškozujícího zájmy státu.

Původní "kulacké" vlastnictví více než dvaceti hektarů půdy se během doby zmenšilo na patnáct a méně. Tzv. kulacké seznamy sestavovali především místní komunističtí funkcionáři.

"Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým… Není důvodu, aby se trestné činy kulaka tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra, vyloženého nepřítele drobných a středních rolníků. Tato politická příprava je nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné provedení akce," nabádal tajný pokyn ministra vnitra z 8. května 1953. Doba seznamů formálně skončila v prosinci 1953, v praxi však pokračovala do druhé poloviny let padesátých.

"My jsme měli krávy vysoko březí, byl leden a oni přikazovali: dodávejte mlíko! Ale jak jsme měli dodávat, když se krávy měly co nejdřív otelit a mlíko by bylo až v červnu nebo v září? Jinak jsme měli dodávky splněné, ale to bylo jedno, oni psali ‚nedodávka vajec‘, i když to nebyla pravda... Okresní soud svolal schůzi do Leštiny a otec tam šel, tak ho hned na té schůzi odsoudili a sebrali, šel do kriminálu, dostal osmnáct měsíců... Dál jsme museli dobytek krmit, pak jednou přijeli a řekli, že v pondělí budeme nakládat, na naložení jsme dostali dvě hodiny a konec. Přitom na to neměli nárok, protože statek patřil několika majitelům. Jim to bylo jedno, ortel zněl vystěhovat z ledečského okresu, návrat nežádoucí. Tak jsme jeli do Luníkova ke Slanému," vzpomíná Bohuslav Rádl z Vlkánova v Příbězích 20. století.

Soudní líčení s kulaky, kteří "skrývali úrodu", nedodali nesplnitelné povinné dávky a nezaplatili nesplatitelné pokuty, se odehrávalo pokud možno v místě bydliště či poblíž (hostinec, kulturní sál). Zvláštní místo měly procesy politické za činnost vyprovokovanou StB, kde velcí rolníci figurovali coby agenti imperialismu či příslušníci protistátních skupin ve službách zlotřilého Západu.

Pouze to nejnutnější

Odsouzenému "kulakovi" mimo samotný trest propadl spolu se statkem veškerý majetek. Na nejlepších statcích s kvalitními hospodářskými zvířaty a zemědělskými stroji pak pod vedením stranou dosazených lidí hospodařili členové místního zemědělského družstva. Nakolik kvalitně, můžeme někde posoudit dodnes.

Rodinní příslušníci si směli ponechat pouze nejnutnější věci jako prádlo, několikadenní zásoby potravin, postele, skříň, stůl, židle, a byli odvezeni do rozpadlých hospodářství na druhé straně republiky se zákazem návratu do někdejšího domova (bizarně i v případech svatby, pohřbu či návštěvy hřbitova) pod hrozbou pokuty a vězení. "Když byl vystěhován Vilém Matoušek, zůstala tu jeho maminka, měla sto čtyřicet korun důchodu. Umřela, on jí šel na pohřeb, ale porušil tím zákaz vstupu. Tak ho zavřeli a dostal dva tisíce pokuty." (František Kopeček, Příběhy 20. století)

Pro rodinu legionáře Metoděje Hlobílka (1895 – 1975), jehož příbuzní se dočkali očištění otcova jména teprve v roce 2017, nastal "Den D" 21. dubna 1951: "Nic jsme netušili, bylo to naprosto nečekané. Přijeli členové StB, neměli ani žádné dokumenty a řekli nám, ať jdeme ven a vezmeme si, co se vejde na korbu auta. Co se nevešlo, to tam zůstalo. Vzali jsme si vlastně jen postele a nějaké základní věci. Můj bratr tam tehdy nebyl, byl ve škole, tak nám pro něj nedovolili vzít postel," vzpomíná dcera Eliška Kolečkářová, tehdy osmnáctiletá.

Hospodářská zvířata zůstala na místě, stejně jako její výbava. Rodinu na samotu v Jestřabicích na Kroměřížsku doprovodili pouze dva psi. "Byla to jen jedna místnost, kde nebyla ani podlaha, ani elektřina. Bydlelo nás tam devět a svítili jsme si petrolejovou lampou. Nebylo tam naprosto žádné vybavení. Holá místnost. Měli jsme jen postele, které jsme si přivezli. Pamatuji si, že si teta jednou vzala do postele termofor a on jí tam zmrzl."

"Bylo tu zlikvidováno šestnáct rodin, z toho šest lidí se dostalo do blázince, dva se pověsili, zbytek měl natrvalo zákaz pobytu v obci… Ten dům napravo, tak si pamatuju, jak majitel byl zavřenej, dostal padesát tisíc pokuty, pět let kriminálu a navždy zákaz pobytu v obci. Manželka tu s dvěma dětmi zůstala, krmila dobytek a přišel příkaz, že nikoli za týden, ale do hodiny se musí vystěhovat. Mohla si vzít jen to, co unesla." (František Kopeček, Příběhy 20. století)

"Zprávu, že je budou vystěhovávat, dostali jen několik hodin předtím, než přijel náklaďák. Dovolili jim naložit jen to, co se vešlo na auto a odstěhovali je. Byl to jeden z případů, kdy sedlák nepřežil, vypil pak v konírně nějaký jed a byl tedy bezprostřední oběť rozkulačení." (Zbyněk Hejda, Příběhy 20. století)

A odsouzení? V mnoha případech mnohaleté odnětí svobody, výjimkou nebyly dokonce tresty smrti, ostatně mnozí si na život sáhli sami. Stovky lidí skončily ve vězení a v pracovních táborech, dětem bylo znemožněno studovat, synové odcházeli k PTP. Neuvěřitelná setrvačnost režimu se občas ukázala ještě v osmdesátých letech (roku 1985 se syn bývalého sedláka ucházel o práci mistra v dílně, a byl v nesouhlasném posudku označen za potomka kulaků).

Zato aktéři celé akce se trestů nedočkali. Teprve v roce 2010 vynesl okresní soud v Olomouci průlomový rozsudek nad někdejším předsedou MNV Brníčko. Dvouletá podmínka za podíl na vystěhování selské rodiny v rámci Akce Kulak mu byla po odvolání zkrácena o půl roku.