Jen pro upřesnění – další Akce K neboli Kulak namířená proti selskému stavu byla spuštěna až o rok později. Cílem této byla likvidace klášterů a mužských řeholních řádů v Československu. Pro řeholní sestry byla připravena následující Akce Ř.

A proč? Komunistický režim potřeboval eliminovat církev coby jednu z posledních nezávislých institucí, zlikvidovat její morální kredit i kontakty do zahraničí. Tlak se stupňoval už od roku 1949. Součástí paralelně probíhající diskreditační kampaně měl být i proces s farářem Josefem Toufarem v souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem. K němu ovšem vzhledem ke smrti způsobené knězovým utýráním v únoru 1950 nakonec nedošlo.

Zato se ve dnech 31. března až 5. dubna téhož roku rozběhl monstrproces s deseti nejvýznamnějšími vrcholnými představiteli řeholních řádů (tzv. Machalka a spol.), kteří obdrželi mnohaleté tresty za vykonstruované zločiny (premonstrátští opati Machalka 25 let, Tajovský 30 let atd.). Dalším "úkolem dne" se staly kláštery. O půlnoci z 13. na 14. dubna 1950 je spuštěna Akce K.

Plán "Návrhu na konečnou reorganizaci řádů", jak zněl oficiální název cíleně likvidační akce, měla na starosti StB spolu se Státním úřadem pro věci církevní, zřízeným speciálním zákonem z roku 1949.  Logistické centrum Státní bezpečnosti naplánovalo pečlivě každý jednotlivý krok – co se stane s jednotlivými řeholníky, majetkem a klášterními budovami, kdo bude pověřen jejich novou správou apod.

Vstávat a spakovat se!

A průběh zásahu? V podstatě všude stejný - kláštery sedmi nejpočetnějších mužských řeholí byly obklíčeny příslušníky StB, SNB a Lidových milicí, vchody obsazeny, nikdo nesměl ven ani dovnitř. Zajištěny byly rovněž všechny zvony, to aby bratři nemohli zvonit o pomoc. "Po příjezdu do kláštera zajistí zmocněnec a orgán bezpečnosti telefon, uzavře vchod a nedovolí řeholníkům opouštět klášter ani osobám mimo klášter vcházet...," zněly pokyny.

Nasazeno bylo 75 autobusů a 129 osobních aut, 270 příslušníků StB a 946 členů Veřejné bezpečnosti. Dovnitř vtrhli o půlnoci. Bouchání na dveře, křik: Vstávat, spakovat se, shromáždit v jídelně, vzpomíná jeden z kněží. Řeholníci vyhnaní z postelí se řadili s nejnutnějším oblečením a svršky.

„Kolem druhé hodiny v noci 13. dubna 1950 se náhle rozsvítilo v naší ložnici světlo. Dovedete si představit reakce pětadvaceti náhle probuzených hochů, když spatřili tři muže v kožených pláštích se samopaly v rukou? Když se ubezpečili, že v místnosti nejsou žádní dospělí, prohlásili, že přišli jen na kontrolu. Zůstali ovšem stát přede dveřmi, aby nás hlídali,“ popsal biskup Petr Esterka

Osobní věci byly soustředěny do jedné místnosti a prohledány, přičemž nejedna z cenností nenávratně zmizela. Mniši byli překontrolováni dle jmenného seznamu a podrobeni ponižující tělesné prohlídce. Ta domovní pak proběhne v celém klášteře.

Internace i výslechy v Bartolomějské

„V noci potom budou představení, kteří se postavili na odpor, odvezeni orgány bezpečnosti k vyšetření, případně přímo do internačního tábora v Želivi." Některé tedy čekal výslech v nechvalně známé Bartolomějské, další byli ještě téže noci rozvezeni do internačních táborů.

Rodiny zajištěných řeholníků dlouho nevěděly, kam se jejich příbuzní poděli. „Teprve po několika týdnech nám dovolili domů napsat korespondenční lístky. Nikdo z blízkých nevěděl, kam jsme zmizeli. Nevěděli, co s námi, tak nás nechali stavět prasečák,“ vzpomíná kněz Ludvík Ambruster.

Za místa internace bylo zvoleno vysídlené pohraničí a odlehlé oblasti. V Čechách především Želiv, Bohosudov, Osek, Hejnice, Broumov a Králíky, rovněž Česká Kamenice s „přeškolovacím střediskem“. Na Slovensku Pezinok, Podolínec, Jasov, Hlohovec, Malacky, Močenok, Pruské a Beňadik.

Tak jako každá z akcí StB, obdržela i Akce K své hodnocení. Kupodivu nebylo z nejlepších. Utajenost a rychlost provedení měly zakrýt pokrytectví komunistického tvrzení o svobodě vyznání (některé informace sice přes statut nejvyššího utajení unikly ještě před zahájením, pro svou neuvěřitelnost však byly považovány za provokaci), a vyloučit případné nepokoje. Obavy nevzbuzovali ani tak samotní řeholníci, jako spíše okolní obyvatelstvo. A problémy skutečně nastaly, především na Slovensku.

Lidé za kněze bojovali

Z Pezinku museli být mniši kvůli nepokojům přesunuti jinam, v Hlohovci a v obci Pruské rozehnala demonstraci lidí z okolí armáda. Rovněž v Podolínci byl pokus místních o osvobození internovaných řeholníků odražen za použití zbraní. Zhruba dvěma stovkám lidí z okolních vesnic se podařilo 14. dubna dostat přímo ke klášteru. Vyzbrojeni kamením a holemi se s pokřikem „Osvobodíme naše faráře!“ dostali sice až na nádvoří, příchod vojáků však učinil vysvobozování rázný konec.

Během Akce K bylo v Československu přepadeno a zlikvidováno 219 řádových domů a internováno 2376 řeholníků. Byli převezeni do centralizačních klášterů, někteří z nich pak do klášterů internačních se zvláště tvrdým režimem.

Mnozí z nich byli přiděleni k Černým baronům (PTP) či do uranových dolů, v lepším případě „jen“ přesunuti do civilního života a nejrůznějších dělnických profesí. Další byli obviněni, odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a na léta uvězněni.

Konec řeholní tradice trvající stovky let

Zničeny byly životy jednotlivců i celé řeholní řády, působící kromě duchovní také ve sféře zdravotnické či pedagogické. Zabaven byl movitý a nemovitý majetek, hotovost i cennosti. A samozřejmě veškeré budovy.

Cenné rukopisy či zařízení povětšinou přebrala muzea či knihovny, přesto bylo mnoho z nich zničeno a rozkradeno. Do architektonicky cenných staveb - nebyly-li rovnou cíleně likvidovány - se nastěhovala armáda a státní statky, proměňující postupně starobylé budovy v ruiny.

Kvůli Akci K přestaly mužské řeholní řády (ty ženské čekala Akci Ř o několik týdnů později) v Československu existovat. Jen pro zajímavost - již od desátého století působili v našich zemích benediktini, od dvanáctého premonstráti, cisterciáci a maltézští rytíři, křižovníky s červenou hvězdou založila jako jediný český řád sv. Anežka ve století třináctém. A tak bychom mohli pokračovat až k salesiánům do století dvacátého.

Komunistickému režimu se podařilo přerušit mnohasetletou klášterní tradici během jediné noci. Řeholníci oficiálně skončili. Nadále bylo jejich fungování možné pouze pod hrozbou trestu a v utajení.

Jelikož pro Akci K neexistovala v oné době žádná zákonná norma, šlo i podle tehdejšího práva prostě a jednoduše o loupež. Kde však není žalobce, viník neexistuje. Za provedení Akce K nebyl ani po roce 1989 nikdo trestně stíhán.