A co že to vyhláška zemského prezidenta Kubáta ze 9. dubna 1931 zakazovala?

"Všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných, nebo veřejně přístupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení zejména:
společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných."

Noc ve stanu s děvčetem tak mohla neposlušného trampa stát docela slušné peníze. Trestem byla totiž peněžní pokuta od 10 do 5000 korun, nebo dokonce pobyt ve vězení v délce 12 hodin až 14 dnů.

Nehorázná vyhláška s následnými raziemi rozhořčila nejen trampy, ale i nemalou část veřejnosti, a paradoxně převedla nejednoho bývalého odpůrce do řad příznivců trampingu. Hned v květnu 1931 protestovalo několik tisíc trampů na Královských Vinohradech. Následující tvrdý policejní zákrok odsoudily téměř všechny pražské noviny.

Odpor se přenesl do parlamentu, kde se ozvali sociální demokraté a kupodivu komunisté. Byl prosazen zmírňující dodatek, nesmyslné nařízení bylo však definitivně zrušeno až roce 1935, tedy dávno po smrti zemského prezidenta Hugo Kubáta (1873 - 1932). On sám se ostatně o kontroverzní vyhlášku nijak zvlášť nezasazoval, překvapivě tak činili jiní, jako například zakladatel Sokola Svojsík, kterého jednání trampů dosti popuzovalo.

Hon na "Divoké skauty"

Na rozdíl od skautů či Sokola nebyl český a slovenský tramping nikdy organizován, a trampové (tramp, anglicky tulák, bezcílný cestovatel pěšky, Masarykův slovník naučný, 1933) zůstali apolitičtí až do okupace, kdy se řada z nich zapojila do domácího či zahraničního odboje. "Divocí skauti", jak se původně trampům přezdívalo, se často rekrutovali právě z řad bývalých skautů, kterým nevyhovovala pevná organizace. Patřili k nim studenti, dělnická mládež, zpočátku i navrátilci z první světové války. Romantika Divokého západu a touha po dobrodružství lákala první z nich do říčních údolí Vltavy, Berounky či Sázavy už okolo roku 1918.

Trampové se ovšem dostali do hledáčku úřadů dávno před Kubátovým nařízením. Až humorně znějí některé z dochovaných "sledovaček": "Charakteristické jest, že v jednom muži, který v lese u Líšnice s puškou po lese a se skautským kloboukem chodil a po zvěři slídil, byl zjištěn studující práv, který příštího roku má být prohlášen doktorem práv. Druhým pachatelem s nožem pak byl zubní technik." (Zbraslav, 1924)

Tramping nabíral na síle a jako houby po dešti začaly vyrůstat první trampské osady s šerify, vlajkami, domovenkami i písněmi, z nichž některé jako Ingrišova Niagara přežily dodnes. Oblíbená byla povodí Vltavy (Velká řeka), Sázavy (Zlatá řeka), Berounky (Stará řeka) či Kocáby (Hadí řeka), Brdy, Křivoklátsko, ale také třeba Ostravsko. Na slezinách se s chutí provozovala klasická i netradiční sportovní klání - hod krumpáčem, sekerou či kládou, Anička s Boženkou se změnily ve squaw Annie a Betsy, z Pepy se stal Bob a z Jardy Harry.

Inspirací byla díla Jacka Londona, J. F. Coopera, E. T. Setona či Breta Harta a filmy o Divokém západě (statečný honák krav Tom Mix). Kvalitu kovbojek napadali kritici i pedagogové, leč marně. V roce 1921 nabídla armáda k odprodeji přebytky zboží civilistům, a trampové se mohli vybavit pravou americkou tornou, ohřát si jídlo na italském polním vařiči, nasadit stetsony a za cenu deseti korun i nezbytné "kanady".

V řadách trampingu bychom nalezli malíře Zdeňka Buriana, světoběžníka Otakara Batličku, spisovatele Gézu Včeličku, ze Ztracenky, jedné z nejstarších osad založené roku 1919 v blízkosti Svatojánských proudů, pocházel zase skladatel Jarka Mottl. To slavný Bob Hurikán měl své domovské právo jak jinak než v osadě Hurikán.

Český Jack London

Dobrodruh, spisovatel, sportovec i trampský písničkář Bob Hurikán alias Bob Peters, vlastním jménem Josef Peterka (1907 – 1965) se narodil v Praze 21. dubna 1907. Vyučený nástrojář propadlý trampingu (první osadu na Sázavě založil už jako třináctiletý) vyměnil na přelomu dvacátých a třicátých let své dělnické zaměstnání za redaktorskou práci v časopisech Ahoj na neděli, Tramp aj. Trampskou klasikou se staly jeho Dějiny trampingu, kvůli nimž Hurikán procestoval stovky prvorepublikových osad. Druhý díl, dokončený v roce 1948, šel ovšem rovnou do stoupy.

"Český Jack London" byl mužem mnoha talentů - kromě článků psal knížky (cca třicet titulů různé úrovně), skládal písně, zpíval a hrál na kytaru. A cestoval. Nejen po vlastech českých, ale pěkně daleko za hranice, dokonce až za polární kruh do Laponska či mezi lety 1930 - 1931 do Orientu. "To takhle jednou mířím na stanici Posázavského pacifiku. Raneček přes rameno, kytaru jen tak v ruce - a chci na osadu," vzpomíná Hurikán na svou "orientální cestu".  "Anička už tam je… jenže na nádraží, koho tu nevidím? Stojí tady kamarád, a ten má namířeno někam docela jinam. A kam? Už to i vím a slovo dalo slovo, za pár týdnů ode mne Anka dostala pohlednici až z Bagdádu."

Nebohá Anka byla Bobova pozdější žena Anička Hůlová přezdívaná Bó (viz píseň Bó, děvče divočiny). Manželé založili pěvecké duo Hurikán, a vystupovali nejen na trampských osadách či v rozhlase, ale nahrávali i gramodesky. Slavné Bobovo Rikatádo ostatně čas od času zazní i u některého z dnešních táborových ohňů.

Nejvíce však Boba proslavily "romány do kapsy", tedy rodokapsy. Pobožný střelec, Ztracená stopa, Děs Wyomingu, Jezdci z Arizony, Zálesák od Zlaté řeky, Hoši divočiny. Za Plamen vzpoury získal Peterka v roce 1939 cenu "Rodokapsu". Mezi dílky dobrodružnými či detektivními bychom překvapivě nalezli i několik ženských románů (Princezna ze mlejna, Snítka rudého vřesu, Děvče z mezihoří  a jiné z knižnice Večery pod lampou).

"Hurikán už kazit mládež nebude"

Poněkud nejasná je pak míra Peterkova zapojení do domácího odboje, ač s jeho jménem je spojována činnost tzv. Trampské partyzánské zimní brigády. Před válkou nicméně zastával kontroverzní postoje a publikoval i v Poledním listu, založeném fašistou Jiřím Stříbrným. Někteří spekulují o jistém druhu krytí. Rádi bychom tomu věřili…

V dubnu 1945 je Bob Hurikán zatčen na čerčanském nádraží a uvězněn na Pankráci. Smrt naplánovaná na 9. května jej už bohudík nedostihla. A po válce? V nových časech se Divoký západ příliš nenosil, ostatně sám soudruh Lubomír Štrougal se nechal slyšet, že "Bob Hurikán nám naši mládež už kazit nebude". Peterka se vrátil k původní práci, nabízenou stranickou legitimaci odmítl. Pracoval na stavbě slapské přehrady, jezdil s partou studnařů a elektrifikoval železnici.

V pouhých osmapadesáti letech zemřela legenda českého trampingu Josef Peterka alias Bob Hurikán alias Bob Peters 2. června 1965 v benešovské nemocnici na mozkový nádor. Naposledy se s ním přišla rozloučit tisícovka lidí.

Závěrem malé připomenutí oné směsice romantiky, dobrodružství i naivity, jak jinak než z Pobožného střelce:

"Jen ho zastřelte, kojota!" křičel Lewis. "Rychle koně, běhouna, nebo bude všechno ztraceno!"

"Nikam nepůjdete!" Dickův hlas rozřízl ticho.
Lewis se pomalu otočil a jeho oči se přivřely.
"Kdo mně to zakáže?"
"Třebas já, Frede!"
"Neblázněte, mladíku!" vykřikl Ben a hnal se ke Gampardovi.
"Stůjte, nebo střelím!" ozval se ledový hlas Brandyho a Ben spatřil na sebe namířenou pistoli.

"Snad se můžeme dohodnout, ne?" pomalu řekl Lewis a v jeho obličeji se opět objevila barva.
"To se stane hned, jen co budou ostatní umoudřeni, Frede, ničemný náčelníku jeromských banditů!"