Krátce po Únoru 1948 byly státní hranice ještě alespoň částečně propustné, později však stát přitvrdil. Zátarasy z ostnatých drátů byly "vylepšeny" smrtícím elektrickým proudem, mezi roky 1953 - 57 dokonce doplněny minovými poli, odstraněnými teprve koncem padesátých let, o ozbrojených pohraničnících s cvičenými psy ani nemluvě. Někteří z nedobrovolných občanů socialistického Československa se rozhodli využít k úniku vodní toky.

Jedním z nich byl Karel Brabec (1918 – 1993), přezdívaný také Král Dunaje či Plaváček. Vyučený strojní zámečník, "Pražák křtěný Vltavou", se narodil 2. ledna 1918. Vodní živel coby člen 16. oddílu vodních skautů, k nimž přešel z Foglarovy slavné "Dvojky", miloval a dobře znal. Karel byl činorodým sportovcem, běhal za SK Viktorii Žižkov, a jako člen vinohradského lyžařského oddílu jezdíval do Pece v Krkonoších.

Vyučil se v pražské Waltrovce při výrobě leteckých motorů, a coby mechanik narukoval nakrátko k 6. leteckému pluku. Za okupace se zapojil do domácího odboje, za což byl vyznamenán generálem Ludvíkem Svobodou. Po roce 1945 stál u zrodu krkonošské Horské záchranné služby, lyžařského klubu i hasičského sboru.

Účastnil se automobilových i motocyklových závodů v bulharské Varně i v italském San Remu. V rámci propagace motocyklů Jawa se spolu s dalšími záchranáři zúčastnil na podzim 1948 náročné jízdy přes Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Na cestě dlouhé 9 500 kilometrů chtěli dokázat spolehlivost československé značky i schopnosti členů horské služby.

Od člunu ke skafandru

To vše vyneslo Karlu Brabcovi obdiv, ale i závist, a snad přispělo k tomu, že jej čekaly příbramské uranové doly. V lednu 1950 byl odsouzen na dva roky za pravděpodobně vykonstruovaný hospodářský delikt. Stejně byli potrestáni dva další funkcionáři krkonošské horské služby, kteří se zúčastnili zmíněného propagačního zájezdu.

Brabec ovšem nesložil ruce v klín a během dvou měsíců utekl. Ukrýval se na různých místech, aby v říjnu 1950 úspěšně překonal "železnou oponu". Jak? Přeplaval Dunaj mezi Bratislavou a Vídní, kde přijal nabídku americké zpravodajské služby a stal se agentem CIC.

V létě 1951 se vrátil pro svou ženu, kterou převedl spolu s dr. Horusickým, uprchlým z plzeňské věznice před doživotním trestem za "rozvracení republiky". Poté dostal za úkol přepravit přes řeku dalšího agenta v gumovém člunu. Přes úspěšné splnění považoval Brabec takový způsob převádění za příliš riskantní, a tak jej k následujícím přechodům vybavili lehkým gumovým skafandrem z výzbroje americké armády.

Plaváček si podvodní oblek sám speciálně upravil a vyzkoušel. Mohl v něm chodit po dně řeky bez ohledu na hloubku, občas se nechal unášet vodním proudem, hlavu zamaskovanou plechovkou či drnem trávy. Přes Dunaj tak přešel sedmkrát.

Údržbář vynálezce a skafandr v muzeu

Třicátého prosince 1951 byl Karel Brabec zadržen v Bratislavě, kde v ranních hodinách roznášel protirežimní letáky a pohlednice se Stalinovou karikaturou. Měl kontaktovat odbojovou skupinu, kterou ovšem StB odhalila. Namísto původně navrhovaného nejvyššího trestu dostal Král Dunaje v červnu 1952 "pouhých" sedmnáct let odnětí svobody.

Několikrát se pokusil o útěk, jednou se mu zdařilo prchnout na železničním přejezdu ze sanitky, která ho po úrazu převážela, po dvou dnech se však vzdal. Propuštěn byl na velkou amnestii v květnu 1960, a pracoval jako údržbář pražského veřejného osvětlení. Do Rakouska se Agent Plavec dostal až po r. 1989.

Během svého života se Brabec zarputile snažil o rehabilitaci svou i dalších několika podobně postižených přátel. Požadoval i náhradu za zabavený majetek (zařízení dílny, dva motocykly i automobil) - kuriózně i za navrácení kůže na jezdecké kalhoty, které prý padly na výrobu desek pro podpisové archy k oslavě Stalinových narozenin.

Ve své maringotce vymýšlel nejrůznější zlepšováky a vynálezy, třeba "loď světla a hudby" (něco jako později vytvořili bratři Formanové). Plavil se na katamaránu, který vozil za karavanem upraveným z bývalého pohřebního auta. Příběh Karla Brabce natočili studenti FAMU v roce 1992. A jeho skafandr? Dodnes práchniví v depozitáři policejního muzea, kde mu kdysi věnovali celou jednu vitrínu.

Ne každý měl to štěstí...

Ne všichni "plaváčci" však byli tak úspěšní. Duchovní Josef Škop (1921 – 1957) byl jedním z těch, kteří svůj pokus opustit nesvobodný svět zaplatili životem. Mladý kaplan se rozhodl využít méně riskantní trasu na hranicích s NDR (tehdy ještě nestála berlínská zeď). Na cestu po labském dnu si svépomocí vyrobil potápěčský oblek z pogumovaného plátna a hliníkového hrnce. Švy oblepil izolační páskou, na kuklu z hrnce s odstraněným dnem upevnil příklop. Dýchání zajišťovaly dvě hadice s připevněnými plováky.

Kněz vstoupil do Labe v severočeském Hřensku kolem půlnoci 11. listopadu 1957. Jeho neživé tělo nalezl druhého dne časně ráno strážný v blízkém německém přístavu Schmilka. Páteru Josefu Škopovi se zřejmě podomácku vyrobený skafandr protrhl, a kvůli tlaku vody se nedokázal vynořit. Zahynul na dně řeky.

O něco dříve se rozhodla vodním tokem na Západ přejít dvojice mužů Bedřich Bartoněk a Oldřich Lopata. I oni si vyrobili podvodní obleky za pomoci gumového plátna z nemocnice, staré německé plynové masky, hadic a korkových plováků. 27. června 1954 dorazili oba muži do Jemnice a odtud k osadě Janov. Zde dodnes nejasným způsobem prošli řekou (jeden skafandr se nalezl na břehu na české straně), aby se vynořili kdesi u Písečné nad Dyjí.

22. července 1954 oznámila rozhlasová stanice Hlas Ameriky přechod Oldřicha Lopaty. O Bedřichu Bartoňkovi však žádné zprávy nebyly. Teprve později získala SNB informace, podle kterých pracoval v Rakousku pro americkou zpravodajskou službu.

Rok po zmizení obou přátel, 29. června 1955, objevila říční hlídka u bratislavského přístavu mrtvolu muže, oblečenou ve skafandru s kyslíkovými lahvemi a doklady na jméno Karel Skypala. Při srovnání fotografie z nalezeného průkazu a pohřešovaného Bedřicha Bartoňka policie usoudila, že se jedná o jednoho a téhož člověka, což později podpořila i pitva. Paní Bartoňková se o mužově smrti dozvěděla teprve dalšího roku, když 9. října 1956 Pražský večerník otiskl zprávu o smrti jistého agenta Bartoňka.

Při pokusu o přechod vodní hranice se prokazatelně utopilo jedenáct osob, kolem padesátky dalších bylo nalezeno utonulých za nejasných okolností v pohraničních řekách.