Josef Jindřich Toufar (1902 - 1950) se narodil 14. července 1902 v Arnolci na Vysočině jako čtvrtý z pěti potomků Josefa a Marie Toufarových. Otec hospodařil, vlastnil hostinec a zastával starostenský post. Mladý Josef se musel plně věnovat hospodářství (s přestávkou osmnáctiměsíční vojenské služby), přitom však byl mladíkem společenským, rád se bavil a v kapele hrával na basu.

Když po smrti otce převzal statek jeho starší bratr, mohl Josef nastoupit na kněžskou dráhu, o které již dávno uvažoval. Samostudiem se připravil k přijímacím zkouškám a roku 1928 usedl do primánských lavic gymnázia v Německém Brodě. Příchod šestadvacetiletého mladíka mezi dvanáctileté se neobešel bez řady žertovných příhod a od nového studenta jistě vyžadoval slušnou porci odvahy.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1935 následovalo studium teologie v Hradci Králové. Dle spoluseminaristů "choval se vzorně, byl pilným a příkladným žákem, ale géniem zase nebyl". První bohoslužba čekala nového kněze na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července 1940.

Oblíbený i mezi nevěřícími

Josefovým působištěm se stala Zahrádka na Vysočině. Do dnešních dnů se z městečka dochoval pouze hřbitov a kostel, zbytek padl za oběť výstavbě želivské nádrže v sedmdesátých letech. Toufara si místní velmi oblíbili, farností pro něj byla celá obec, věřící i nevěřící.

"Pro zahrádecké obyvatele se stal skutečným zjevením. Kněz tu najednou nebyl jen slavnostním celebrantem, křtitelem a vyučujícím, ale autoritou a osobností, která přirozeně překračovala hranice církve, světa se nestranila a s lidmi (i jiných vyznání) spolupobývala v citlivém kontaktu." Za těžkých let okupace se Toufar o své farníky vzorně staral, v poválečných časech založil Svaz katolické mládeže, pořádal nejrůznější akce, z jeho popudu byla v Zahrádce založena měšťanka a v nedaleké Ledči nad Sázavou gymnázium.

Farářova obliba a angažovanost se ovšem silně nezamlouvala nastupující komunistické moci. Komunisté Toufarovi nezapomněli, že hlavně díky němu vyhráli v Zahrádce v roce 1946 volby do Národního shromáždění lidovci. Přes velký odpor místních farníků dosáhli vytrvalým nátlakem v dubnu 1948 jeho přeložení. Do Číhoště.

Ze strany na stranu

Právě tam došlo ke známému Číhošťskému zázraku. Co se tehdy vlastně stalo? Na třetí neděli adventní 11. prosince 1949 nastal při bohoslužbě ve zdejším kostele dodnes nevysvětlený jev. Když kněz při kázání s posunkem ruky směrem ke svatostánku pravil: "Uprostřed vás stojí ten, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel", půlmetrový kříž na oltáři se vychýlil ke straně. Podle jedné z přímých účastnic natolik, až se zdálo, že spadne.

Poté se navrátil do původní polohy, aby se vychýlil znovu, ale na opačnou stranu. Vše se opakovalo několikrát. Událost dosvědčilo dvacet svědků (čtyři muži, sedm žen a devět dětí a mladistvých). Sám Toufar si pohybu nevšiml a dozvěděl se o něm teprve od farníků. Když se 25. prosince na Hod Boží při vánoční při mši svaté pohnul kříž znovu, začaly se šířit zprávy o zázraku.

Navečer 28. ledna 1950 do Číhoště dorazili agenti StB. Vylákali Toufara před faru, kde už stálo nastartované auto, a odvezli ho do věznice ve Valdicích u Jičína. Tady byl farář nucen k přiznání, že pomocí táhel a pružin podvodně inscenoval pohyb křížku. Ve věci se angažoval i prezident Gottwald.

Když se ani po druhém týdnu nemohli vykázat uspokojivým výsledkem, bylo prý veliteli vyšetřovací skupiny sděleno, "že to trvá moc dlouho a soudruh prezident říkal, že se s tím nějak sereme". A v týdnu čtvrtém bylo přistoupeno "k ostřejšímu výslechu".

"Důkazy" na videu

Číhošťský farář je brutálně mučen bitím, elektrickým proudem, hladem a žízní. "Toufar byl v hrozném stavu," dosvědčuje další z estébáků Košař. "Celé jeho tělo bylo od chodidel až přes stehna, záda, ramena a ruce samá podlitina od bití, které dostal od soudruha Máchy." O Máchovi se také spekulovalo, že dal při vyšetřování Toufarovi vypít neznámou tekutinu, která mohla poškodit jeho zažívací trakt.

Po měsíci "vyšetřování" polomrtvý kněz podepisuje. V noci z 23. na 24. února tajně přivezli Toufara ve vážném zdravotním stavu do Číhoště. Musí jej podpírat, obléknout i vynést na kazatelnu, sám toho již není schopen. V jednu hodinu ráno měl v číhošťském kostele natočit "podvodný zázrak".

V propagandistickém krátkém filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení je nakonec použit pouhý krátký záběr. Na zpáteční cestě do Valdic praskl ztýranému knězi žaludeční vřed a 25. února byl v kritickém stavu odvezen do prominentního Státního sanatoria v pražské Legerově ulici, ale ani narychlo provedená operace žaludku mu už nepomohla.

Při zákroku asistuje lékař František Mauer: "Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!" Josef Toufar zemřel ve večerních hodinách 25. února 1950, na druhé výročí vítězného komunistického puče. Příbuzní se o jeho smrti dozvěděděli až za čtyři roky.

Toufarova smrt zmařila jeho plánované vystoupení v inscenovaném politickém procesu, čímž vedoucímu vyšetřovacího týmu vznikl nemalý problém. Celý případ však bylo lepší ututlat, a tak Ladislava Máchu čekala pouze stranická důtka. Až teprve v roce 1998 byl odsouzen na pět let do vězení nepodmíněně, odvolací soud následně trest zmírnil na dva roky. Do výkonu trestu nastoupil Mácha v lednu 2002, propuštěn byl již po jednom roce.

Kdesi v Ďáblicích...

A ostatky umučeného kněze? Tajně převezené na ďáblický hřbitov byly pod falešným jménem uloženy do hromadného hrobu. "O tom, že Toufara zahrabali někde na hřbitově v Ďáblicích, se vědělo. Ale přesné místo nikdo neznal. Polohová kniha mrtvých byla totiž v roce 1968 za záhadných okolností zničena," říká Miloš Doležal, autor knih o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012) a Krok do tmavé noci (2015).

Zahlazení stop se tak úplně nepovedlo. S podpáleným hřbitovním domkem byly sice zničeny seznamy mrtvých s místy jejich uložení, příslušník StB však nedlouho před požárem ofotografoval právě dvoustranu s šachtou XVI, v níž se mělo nacházet Toufarovo tělo. Fotografii přidal k farářovu spisu spolu se záznamem výpovědi hrobařů, kteří na hřbitově v padesátých letech pracovali. Vodítko poskytl i nákres dalšího člena StB, přítomného při ukládání těla.

Šachta XVI, Zoukal Josef, 28. 2. 1950, č. 19, tak zněl zápis na seznamu. Zoukal bylo fiktivní jméno, pod nímž byl číhošťský farář pohřben. Dokument hovořil o šachtě se čtyřmi patry, z nichž každé obsahovalo po deseti "rakvích". V některých byly solitérní kosterní pozůstatky, jinde zase popel třeba několika lidí najednou. Nebylo tedy jednoduché knězovy ostatky nalézt.

O osudu Toufarových pozůstatků se začalo jednat v roce 2013 po zahájení procesu jeho blahořečení. Úspěšně najít a vyzvednout z hromadného hrobu se je podařilo v listopadu následujícího roku.

Již první výsledky vyšetření ukazovaly na chirurgický zákrok v oblasti břicha nedlouho před smrtí. Profil DNA pak prozradil, že pozůstatky skutečně náležejí Josefu Toufarovi. V neděli 12. července 2015 pak byly ostatky číhošťského kněze slavnostně uloženy do hrobky chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. Josef Toufar se konečně vrátil mezi své.

Tzv. Číhošťský zázrak byl pouze jednou z událostí, která se komunistické moci hodila k mohutnému proticírkevnímu tažení. Po procesech s desítkami kněží odsouzených k mnohaletým trestům následovala likvidace celých řeholních řádů při tzv. Akci K.

A jak to bylo s pohybem křížku? Nevíme. Následná rekonstrukce filmového mechanismu prokázala jeho nefunkčnost, navíc by jej farníci nutně museli vidět. Neuspěly ani další verze. Jasné vysvětlení dodnes nikdo nepodal.