Františka Plamínková, podplukovník Josef Mašín, major Josef Jedlička, plukovník Josef Churavý a několik desítek dalších, většinou členů či spolupracovníků odbojové skupiny Obrana národa, bylo zastřeleno posledního červnového dne roku 1942 v pražských Kobylisích.

Nepřetržitý kolotoč poprav po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha probíhal denně (kupodivu s výjimkou nedělí) od soboty 30. května do pátku 3. července 1942. Exekuce se konaly v podvečerních hodinách, a obyvatelé nedalekých rodinných domků museli striktně dodržovat zákaz vycházení a otevírání oken od osmnácté večerní do šesté hodiny ranní. O následný "úklid" se postaralo pracovní komando SCHUPO (neboli "šupáci", jak členy Schutzpolizei nazývali občané okupovaného Československa).

Kromě pamětních desek pietního místa v Kobylisích nalezneme Řehákovo a Líkařovo jméno i na památníku, odhaleném před pěti lety na Bílé Hoře v Praze v parčíku mezi tramvajovou smyčkou a kostelem Panny Marie Vítězné.

Proč zrovna zde? Nedaleko odsud stál totiž (na dnešní adrese Karlovarská 327/45, Praha 6) domek rodiny Líkařů s pověstnou "cukrárnou". Tak se přezdívalo klempířské dílně Josefa Líkaře (1903 – 1942), v níž se za okupace vyráběly obávané odbojové "cukrovinky" – tedy výbušniny.

Josef Líkař | zdroj: tisková zpráva

A nejen to. Kromě častých konspiračních schůzek zde pomocí cyklostylu a psacího stroje přicházely na svět mnohé z ilegálních z tiskovin a letáků, například až do počátku roku 1942 část nákladu časopisu V boj!, kam přispíval také pplk. Josef Mašín, který prý své články psal rovnou u Líkařů na jejich psacím stroji. Kromě výroby "cukroví" sloužila klempírna také jako zbrojnice, skladiště ilegálně držených zbraní.

Bělohorského klempířského mistra seznámil s Josefem Mašínem z proslulých Tří králů poštmistr Jan Drobný nedlouho po osudné Mnichovské dohodě. Do odbojové činnosti se postupně zapojila celá rodina - kromě manželky Marie také její bratři Václav a František Řehákovi, rovněž Antonín Steiner, Líkařův přítel a úředník generálního konzulátu ČSR v Istanbulu ve výslužbě.

Pořádná sbírka zbraní

Ve snaze získat spolehlivé spolupracovníky navázal kontakt s Líkařovými také další z "Králů" Josef Balabán. Spolu s Mašínem se snažili využít dočasného legislativního zmatku, kdy němečtí úředníci neměli ještě přesně zaevidované množství zbraní československé armády. Pod Mašínovým velením tak za pomoci Líkaře a jeho švagra Václava "Fešáka" Řeháka (1911 – 1942) vyjelo z ruzyňských kasáren po nocích v polovině března 1939 hned několik nákladních aut, naplněných zbraněmi i náboji.

Václav Řehák | zdroj: tisková zpráva

"Krátce, než nás Němci obsadili 15. března roku 1939, pracovalo se na akci zbraní," vzpomínala později Marie Líkařová. "Manžel i bratr dováželi v noci zbraně z ruzyňských kasáren, které se uschovávaly ve sklepě, v dílnách, dovážely se na Radost, do Zličína i do Řep. Zakopávaly se ve velkých barelech. V Řepích bylo zakopáno u Talacků v zahradě 230 pušek a náboje. Celkem 5 aut zbraní s náboji se rozebralo z ruzyňských kasáren. Akci vedl a zbraně vydal podplukovník Josef Mašín. Později po našem obsazení jezdili do Prahy, odkud vyvezli ohrožené letecké kulomety. Zbraně u nás uschované byly nejvíce browningy, pušky, 2 strojní pušky s náboji. V mém skladišti na zboží byly uloženy zbraně. V dílnách pod podlahou byly pušky, náboje a třaskaviny. Též měli přivézt 70 bedniček ručních granátů. Měly být maskovány jako marmeláda."

V klempírně pak oba švagři vyráběli plechové obaly k bezpečnému uložení zbraní pro odboj, pouzdra i obaly na zápalné nálože. Trhaviny ve tvaru briket (dokonce obalované v mouru), přidávané do uhlí na tendrech lokomotiv, způsobily německým vojenským transportům nejednu těžkou chvíli.

Pekelné stroje jako cukroví

V "cukrárně" pravděpodobně vznikly i výbušné "pekelné stroje", použité přímo v srdci hitlerovské říše. Dva z nich, které explodovaly u budov policejního ředitelství a ministerstva letectví, dovezl v září 1939 do Berlína Mašínův švagr Ctibor Novák.

Nejznámější diverzní akcí byl ovšem výbuch v prostoru berlínského Anhaltského nádraží v prosinci následujícího roku, mající za cíl likvidaci říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera. To se ovšem nezdařilo, přestože kufřík s výbušninou značky "Viktoria", opatřený ukrytým časovacím zařízením, explodoval 30. 12. 1940 díky průvodčímu a spolupracovníkovi odboje Janu Karlovi správně.

Salónní vlak vrchního esesmana totiž na poslední chvíli neočekávaně odklonili kvůli poruše na Friedrichovo nádraží, a Heinrich Himmler tak vyvázl se zdravou kůží. Exploze zdemolovala kolejiště, kam se přistavovaly vlaky nacistických pohlavárů, a rovněž psychologický dopad byl nemalý – pokus o atentát na šéfa SS i výbuch v centru Berlína vyvolal velký rozruch, a také značně morálně posílil domácí odboj.

Osudná schůzka s agentem Thümmelem 

Osudným se pro oba švagry stalo jaro 1942. Zatčen byl Josef Líkař i Václav Řehák. Ten sloužil v odboji také jako spojka (např. s generálem Aloisem Eliášem), ale především coby pobočník Václava Morávka ze Tří králů. Jistil jej při mnohých akcích, a jako jeden z mála se scházel s agentem A-54 Paulem Thümmelem, vysoce postaveným příslušníkem německého Abwehru, s nímž jinak udržoval kontakt skoro výhradně Václav Morávek. Některé schůzky se konaly přímo na Novém Městě v tzv. Pečkárně, tedy Petschkově paláci, sídle pražského gestapa i německé rozvědky, kde se vydával za Thümmelova informátora a spolupracovníka.

Právě na plánovanou schůzku s agentem Thümmelem poblíž pražského Prašného mostu se vydali Řehák s Morávkem osudného podvečera 21. března 1942. Řehák ve snaze zkontrolovat okolí šel napřed a padl do nastražené pasti. Na místě již čekali příslušníci gestapa a zajistili ho natolik rychle, že nestačil ani vytáhnout svou zbraň. Václav Morávek, který vše zdálky viděl, běžel příteli na pomoc. V následné přestřelce jej čekala smrt.

Po několikaměsíčním věznění byli jednatřicetiletý Václav Řehák i devětatřicetiletý Josef Líkař zastřeleni dne 30. června 1942 na Kobyliské střelnici spolu s podplukovníkem Josefem Mašínem a další sedmdesátkou osob.

Mezi jmény toho dne popravených najdeme i průvodčího Jana Karla (ano, toho, který pokládal nálož z "cukrárny" na berlínském nádraží) a bývalého legionáře "Černého Turka" Jiřího Zemana, opět průvodčího mezinárodních lůžkových vozů, pomáhajícího se svým rovněž popraveným zeťem Břetislavem Schweizarem s přepravou ilegálního materiálu, a zajišťujícím na trase Praha – Bělehrad – Istanbul kurýrní spojení pro Tři krále. Žádné z těch jmen by nemělo být zapomenuto.