"Vždycky jsem byla optimistkou a věřím, že smích je skvělá věc. Každý večer, když jdu spát, si říkám, že jsem prožila další nádherný den a zítra si ho zopakuji." Tak znějí slova ženy, která ztratila v pekle holocaustu manžela a většinu svých blízkých. Na její životní pouti jí hodně pomohla hudba. "Hudba má to kouzlo přivést nás na ostrov, kde je klid, příroda a láska," napsal kdysi její syn, slavný violoncellista Rafael Sommer.

Alice Herz-Sommerová (1903 – 2014) prožila s hudbou celý svůj dlouhý život. Narodila se 26. listopadu 1903 v Praze do židovské německy mluvící rodiny. Vzdělaná a muzikální maminka Sofie dala svému muži dva syny a tři dcery. Otec Friedrich, zakladatel pražské továrny na váhy, dopřál svým dětem vzdělání, které sám nemohl získat. Pocházel z chudé moravské rodiny a pracovat v obchodě musel už od svých dvanácti let. Přestože rodina byla německy mluvící, všechny děti navštěvovaly českou školu. A všechny byly muzikálně nadané.

Alice, která kromě hudby výborně zvládala jazyky (češtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu a hebrejštinu), se na stoličku od piana posadila ve svých pěti letech. První učitelkou jí byla o dvanáct let starší sestra Irma, klavírní hře se věnovala i maminka, která kdysi v Jihlavě hrávala po boku Gustava Mahlera. Alice se zamilovala do Beethovena, z české hudby pak zvláště do Dvořáka a Smetany. Pilná dívka cvičila denně několik hodin, což jí vydrželo po celý život. Výborná paměť se později hodila i v Terezíně, kde neměli dovoleno hrát z not, a všechny skladby museli umět zpaměti.

Obklopena umělci

Jako jedna z nejmladších žákyň absolvovala pražskou hudební akademii, a brzy se stala uznávanou pianistkou, na kterou psal nadšené recenze i Max Brod. Známý spisovatel patřil do okruhu přátel Herzovy rodiny, u nichž se scházela řada osobností tehdejšího uměleckého světa - Franz Werfel, novinář a filozof Felix Weltsch, budoucí manžel Aliciny sestry Irmy, a také Franz Kafka (1883 - 1924).

Nepraktický, nerozhodný a jinak nemluvný Kafka, který dával paní Sofii číst svoje texty, měl velmi rád děti a často Alici se sestrou brával na procházky do nedaleké Stromovky, kde je zásoboval fantastickými příběhy. "Už nevím přesně, o čem ty pohádky byly. Pamatuju si jenom, že v nich vystupovala zvířata a že měly dobrý konec. Ale pořád cítím tu jejich atmosféru." Přes svůj pesimismus měl Kafka velký smysl pro humor. "Často opakoval, že humor je spása, že bez něj se žít nedá." A to bylo i Alicino celoživotní krédo.

Roku 1931 se mladá dívka vdala. Jejím vyvoleným se stal houslista Leopold Sommer. Skutečně vyvoleným, neboť Alice po velmi krátké známosti sama nabídla Leopoldovi manželství. Stalo se tak po její velké ztrátě, smrti teprve jednadvacetileté přítelkyně Daisy. "Byl stejně starý jako my, ale psal jako stoletý člověk o životě a smrti. Hned jsem věděla, že ho chci poznat. Byl okouzlující, múzický, mluvil pěti jazyky." Po šesti letech se narodil syn Štěpán-Rafael (1937 – 2001), pozdější slavný violoncellista (jméno Rafael přijal až po emigraci do Izraele).

Hudba jako boj proti strachu

Nezadržitelně se blížila válečná doba. Otec už nebyl mezi živými, matka prodala dům, ale peníze nestačily na cestu pro všechny. Do Palestiny tak mohla odejít jen část rodiny, Alice zůstala a starala se o nemocnou maminku. Nacisté jim zabavili majetek, znemožnili koncertovat a vyučovat osoby nežidovského původu. V červenci 1942 čekal dvaasedmdesátiletou matku transport do Terezína a poté Osvětim.

V zoufalství jí pomáhala hudba. Aby přemohla strach a stesk, Alice hrála a hrála, učila se extrémně těžké Chopinovy etudy, kterými později potěšila ostatní vězně v Terezíně. Tam byla odsunuta za rok poté.

Rodinu Sommerovu zařadili do tzv. oddělení pro organizování volného času. Po pracovní době, kdy Alice "loupala slídu pro válečný průmysl", mohla ostatním dodávat naději svou hudbou. "Nevěděla jsem, co říct svému malému synovi, když se mě ptal, proč nemáme žádné jídlo. Ta hudba a vůbec celý ten kulturní svět v terezínském ghettu, to byla naděje, která nás odváděla do jiných světů." 

Ostatně hudebníků se zde sešlo nemálo, Alice sama odehrála přes stovku koncertů. Ke cvičení měli všichni dohromady jediný klavír, na němž se po půlhodinách střídají. Také malý Štěpán se zapojil - v dětské opeře Hanse Krásy Brundibár měl roli Vrabčáka. Z dětí, které si v hudebním kousku zahrály, přežily jen dvě. Jedním byl Štěpán Sommer. Otec Leopold takové štěstí neměl. Po zařazení do transportu jej čekala Osvětim a poté Dachau, kde zemřel pouhý měsíc před koncem války.

Odchod za hranice

Po osvobození Terezína v květnu 1945 se Alice spolu se synem vrátili do Prahy. Tady se dozvěděla o smrti manžela i matky. Doma ji nikdo nevítal, však už při odchodu do Terezína si bývalí sousedé rozdělili jejich majetek. Přesto začala nový život, zapsala synka do školy, hrála a učila na klavír.

Po komunistickém puči v roce 1948 se všechno změnilo. "Byl to stejný strach jako v Terezíně. Nic se nesmělo říct, zavírali lidi." A tak znovu pryč - tentokrát do Izraele za zbytkem své zachráněné rodiny. Tady Alice zůstala do roku 1986, kdy se přestěhovala za synem do Anglie. Na koncertě terezínské hudby si našla přítelkyně: "Začaly jsme se scházet, mluvily česky a mně se pojednou zdálo, že jsem zase docela mladá…"

Osud jí uchystal ještě jednu ránu, tu největší. Roku 2001 ji na věčnost předešel milovaný syn, který podlehl infarktu na izraelském turné. Alice to přesto nevzdala. Stále hrála na klavír, navštěvovala přednášky, zajímala se o politiku a dění ve světě, dokonce chodila plavat. Nezatrpkla. "Nenávist plodí jen nenávist," říkala. Jedna věc ji ale trápila, nepoučitelnost lidí.

"Pianistka z Terezína", jejíž život se stal inspirací několika filmových a literárních děl, zemřela 23. února 2014 ve svých sto deseti letech.

"Až když se na konci ohlédnete, zjistíte, že život je zázrak."