Fráňa Šrámek: Neznámý známý bojovník i pacifista

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, Splav. Fráňa Šrámek jako synonymum romantiky. Trochu bychom však známému básníkovi křivdili, kdybychom jej považovali za rozervaného a emočně labilního poetu. Přes svůj až pacifistický postoj byl překvapivě i docela pěkným bouřlivákem.

Fráňa Šrámek na fotografii z roku 1926

Fráňa Šrámek na fotografii z roku 1926,zdroj: Wikimedia Commons

František "Fráňa" Šrámek (1877 - 1952) se narodil 19. ledna 1877 v malebném městečku Sobotka, vstupní to bráně do Českého ráje. V rodině berního úředníka byl druhým z pětice bratří. Kvůli otcovu zaměstnání se Šrámkovi často stěhovali, mimo jiné rovněž do jihočeského Písku, kde František strávil většinu svých gymnaziálních studií v podnájmu v domě U Koulí čp. 31 poblíž Putimské brány.

Zdejší profesorský sbor mladého studenta příliš nenadchnul, zato půvabné město ano. Z okna svého podnájemnického pokoje (pan Šrámek starší byl přeložen do Zbirohu) měl vyhlídku na Otavu s hučícím jezem a zalesněným Hradištěm v pozadí. Později do Písku umístil několik svých románů a dramat. Odmaturoval ovšem až v Roudnici nad Labem, dalším otcově působišti.

Následovalo studium práv, a v roce 1899 první vojenská služba, která citlivého mladíka rozhodně nepotěšila. To poezie se mu zamlouvala podstatně více. Pod pseudonymem publikoval v českobudějovické Stráži lidu, své vlastní jméno začal užívat až v Novém kultu ("Královrah", 1901), anarchistickém časopise pod vedením S. K. Neumanna, kam přispíval také třeba Gellner, Toman či Viktor Dyk.

"Fráňovi" se v kroužku anarchistických přátel zalíbilo, ostatně v Neumannově olšanské vile nakonec i bydlel. Proti otcově vůli zanechal svých právnických studií a byl rozhodnut věnovat se pouze literatuře. Plány to byly smělé, realita však poněkud tvrdší. I když se uchytil v několika časopisech, finančně se mu vedlo nevalně, a tak jeho próza Mistr v hladovění měla nejspíš docela autentické kořeny.

Zhyň, otroku, zhyň, pse!

Svými nepokrytě antimilitaristickými a levicovými postoji si bouřlivák Šrámek vysloužil pozornost státních úřadů. Když v květnu revolučně rozjitřeného roku 1905 rebelovali studenti v hostinci "U skalního vrabce", přivolal přihlížející policista posily, a mládež byla zpacifikována. "Fráňa" si za pokřik na policejního úředníka ("Zhyň, otroku, zhyň, pse!") odseděl šest dní. A přišla mu pozvánka na vojenské manévry. Tu Šrámek neprodleně zveřejnil v jím redigované Práci, přidal vlastní prohlášení zakončené slovy "Pryč s militarismem!", a vše doprovodil slavnou básní Píšou mi psaní.

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat…

Následoval měsíc pobytu ve vojenském vězení a Šrámkova degradace. Po návratu z arestu vydal nezdolný mladík "verše o vojáčcích", a posléze celou básnickou sbírku Modrý a rudý. Jeho básně se rychle šířily, až zlidověly v podobě písní.

Střet s první světovou válkou

Přesvědčeného antimilitaristu však neminula první světová válka. Střet s válečnou realitou byl děsivý. Šrámek narukoval už v srpnu 1914 na haličskou frontu, kde se v září téhož roku odehrála jatka. "Jsme v křížovém ohni dvou nepřátelských baterií, které střílejí z pravé i z levé strany. Těžké střely syčí vzduchem, praskají nám nad hlavami, a při každém výbuchu jsme rozprášeni ještě víc od sebe. Raněných přibývá. Vlečou se za námi po zemi a pohled to je hrůzostrašný. Nikdo z nás jim nemůže pomoci. Ranění střepinami šrapnelů jsou většinou smrtelná a bez okamžité pomoci následuje vykrvácení," zapsal si sedmadvacetiletý malíř z Vysočiny Jindřich Prucha. Spolu s básníkem Gellnerem byl mezi třemi sty tisíci rakousko-uherskými vojáky, kteří se z bojů o Halič nevrátili.

Šrámek měl štěstí - zachránil ho akutní revmatismus. Do válečné vřavy byl znovu odeslán v létě příštího roku. Bohudíky už nebyl v první linii, ale u technických praporů na italské frontě. Mnohahodinových vysilujících pochodů do hor s těžkými náklady munice se ovšem rád vzdal ve prospěch lazaretu v Soči, kam byl odeslán v září 1915.

Příliš ohleduplné chování vůči ruským zajatcům způsobily Šrámkův opětovný nástup do prvních řad, lékař si jej však naštěstí vyžádal zpátky. Básníka čekala rumunská fronta (do října 1917), znovu Itálie a závěr války ve vídeňské tiskové kanceláři.

Milovaný Písek

Tak jako mnoho dalších umělců se i Fráňa Šrámek snažil z válečných zážitků "vypsat" (Voják v poli, Cesta z Rombonu, Snad kdesi za Piavou, Cesta z bojiště, 30. září 1914 a další). Hrůzy vojny jej ještě více utvrdily v protiválečném přesvědčení. S anarchisty a přepjatými ideály se ovšem rozešel, žil i tvořil solitérně a nepřidal se k žádné umělecké skupině.

"Trápím, se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraději potkal." V roce 1916 vydal svou slavnou básnickou sbírku Splav, z roku 1922 pak pochází neméně proslulá divadelní hra Měsíc nad řekou, jakési smíření mladistvých tužeb s moudrou a střízlivou rezignací. Tak jako v předválečném Stříbrném větru (1910), prvním z trojice nejznámějších Šrámkových děl, i tady figuruje Písek, básníkovo zamilované město z dob studentských.

Šrámkův "Vítr" i "Měsíc" vešly v obecné povědomí po básníkově smrti ve filmové podobě, poněkud překvapivě realizované v padesátých letech díky režiséru Krškovi a plejádě známých herců v čele s Eduardem Cupákem. Dodnes vzbuzují rozporuplné emoce. Jedni velebí dokonale vystižené citové a duševní boje dospívající mysli, druzí nemohou "vydýchat" jistou patetičnost a nedostatek děje. A přece: "Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr."

Návrat do Sobotky

Druhou světovou válku strávil umělec na protest proti okupaci uzavřen ve svém bytě. Dožil se jejího konce a v roce 1946 ještě jmenování národním umělcem. Zemřel 1. července 1952 na plicní chorobu. Pohřben je na soboteckém hřbitově, kterému věnoval jednu ze svých básní.

Přeněžný stíne ztepilý, mohu jít s vámi, smím? Byť krásou vaší opilý, jsem také jenom stín… (Stíny)

V Sobotce dožila své dny i "Fráňova" celoživotní láska Milka. Vzdělaná a emancipovaná Miloslava Hrdličková (1884 – 1958) zakoupila po básníkově smrti dům na soboteckém náměstí, aby se zde pustila do sestavování jeho pozůstalosti. Právě ona dala popud k vytvoření jak Šrámkova muzea, tak dodnes fungujícího festivalu Šrámkova Sobotka. Svého partnera přežila o pouhých šest let.

Po sněhu půjdu čistém, bílém,

hru v srdci zvonkovou.

Vánoční země je mým cílem.

Až hvězdy vyplovou,

tu budu blízko již. A budu ještě blíž,

až noční půjdu tmou.

…..

Mír ovane mne, jak by z chléva,

v němž vůl a oslík klímají,

světélka stříknou zprava, leva,

noc modrá vzlykne šalmají,

tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,

snad pastýři mne poznají…

Tagy: Česko domácí umění a kultura české osobnosti dějiny a fakta české dějiny česká literatura

Zdroje: vlastní