Alespoň malý dluh splatila naše společnost loňského roku vydáním publikace Jany Vrzalové "Zasnoubená se smrtí", vyprávějící příběh statečné dcery známého výtvarníka. Socialistický režim neměl zájem o oslavování nekomunistického odboje. Teprve roku 1998 ocenil odvahu a oběť mladé ženy Václav Havel in memoriam medailí Za hrdinství. V rámci cyklu Zapomenutí hrdinové pak o paní Ince natočila dokument režisérka Alena Hynková.

Irena "Inka" Bernášková (1904 až 1942) se narodila v Praze 7. února 1904 jako prostřední ze tří dcer známého českého grafika, malíře a ilustrátora Vojtěcha Preissiga. Dobu první světové války strávila ve Spojených státech, kam zakladatel české moderní grafiky odvezl svou rodinu již roku 1910.

Do školy v Bostonu

Po nelehkých amerických začátcích učil Preissig od roku 1914 na Kolumbijské univerzitě, poté se přestěhoval do Bostonu, kde Inka začala se školní docházkou. Přes jazykovou bariéru dosahovala nadprůměrných výsledků, psala vlastní povídky a sama je ilustrovala, naučila se hrát na citeru. Kromě emočního založení po otci si ovšem Inka libovala spíše v chlapeckých zábavách – lezla po stromech, navštěvovala skautský oddíl a zajímala se o automobily.

Preissigovi se během války živě zajímali o dění doma. Český výtvarník organizoval podporu dobrovolníkům, kreslil plakáty vyzývající ke vstupu do legií. Jejich dům, patřící k jednomu z center zahraničního odboje, navštěvovali Štefánik, Masaryk i Beneš. To vše přispělo k formování Irenina charakteru a budoucím vyhraněným postojům.

Roztržka s otcem

Z původně plánovaného brzkého návratu po válce do vlasti sešlo kvůli potížím se zaměstnáním, a tak se roku 1921 nejprve vrátila domů Preissigova tři děvčata. Rodiče je následovali až o několik let později. Inka se v Praze zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška, a přes silný odpor rodičů byla pevně rozhodnutá se za něj provdat. Rozhořčenému otci napíše: "Rozhodnuto. Dala jsem slovo." Preissig natolik nesouhlasil, že s dcerou přerušil styky na několik let.

Svatba se na pražské radnici konala v utajení, za svědka šel náhodný kolemjdoucí. Bohužel manželství šťastné nebylo. Kvůli tragickým následkům mimoděložního těhotenství nemohla mít Inka děti, a celkově si manželé příliš nerozuměli. Eduard, úředník ve Všeobecném penzijním ústavu, nechtěl nechat svou ženu chodit do zaměstnání, řídit auto, a ani Irenina snaha naučit se pilotovat letadlo nebyla úspěšná. Alespoň občas překládala z angličtiny. A znovu se sblížila s milovaným otcem, který se vrátil natrvalo domů.

Děsivý příchod nacistů

Preissig byl zděšen z měnících se poměrů a nástupu nacistů k moci, a znovu se i v pokročilém věku snažil přispět k obraně republiky. V létě 1938 navštěvoval spolu s dcerami pohraničí, dokonce plánoval v přestrojení za britského novináře získávat za hranicemi vojenské informace. Inka otci pomáhala s psaním varovných dopisů přátelům na Západě i do českých novin. V jednom z nich, otištěném v srpnu 1938 v britském listu Manchester Guardian, například kritizoval a zároveň velmi přesně analyzoval Hitlerovu politiku.

Vše marně. Za mobilizace nastoupila Inka coby dobrovolná sestra Červeného kříže, která nakonec místo raněných vojáků ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava pomáhala otci s výrobou letáků.

Preissig obnovil styky s bývalými přáteli a spolu s rodinou se podílel na vzniku slavného ilegálního časopisu V boj, vydávaného někdejšími legionáři sdruženými okolo Josefa Škaldy. Mezi spolupracovníky nejrozšířenějšího ilegálního periodika nekomunistického odboje patřili mimo jiné František Halas, Milena Jesenská či malířka Toyen. Preissig kreslil, překládal a byl v redakční radě. Inka přepisovala texty a pomáhala v ilegální tiskárně přímo při výrobě.

Již na podzim roku 1939 pozatýkali nacisté první garnituru vydavatelů. Inka unikla jen o vlásek, Škaldovu blízkému spolupracovníkovi však slíbila, že V boj bude vycházet dál. Výroba časopisu se tak přesunula do Inčina spořilovského bytu. Paní Irena se z pouhé spolupracovnice stala hlavním činitelem – vydavatelem, odpovědným redaktorem, tiskařem i kolportérem. Věděla si rady i po ztrátě tiskařského stroje – použila váleček na nudle! Po Praze pak chodila dosti nápadně s rukama celýma od barev. Pod jejím vedením vzniklo sedmatřicet čísel časopisu.

Nevyzradila nikoho

"Spořilovská" redakce však nebyla jedinou, paralelně s ní existovala i druhá, tzv. "holešovická" podle vydavatelské činnosti v bytě bankovního úředníka Ladislava Brázdy v holešovické ulici U průhonu. Jednání o zrušení "dvojkolejného" vydávání počátkem roku 1940 bylo nejprve neúspěšné, později došlo ke kompromisu, a jednotlivá čísla byla oběma stranami vydávána střídavě.

Inka věnovala ilegální činnosti všechen svůj čas i soukromý život. Kromě časopisu si nabrala další úkoly, fungovala coby spojka a převáděla přes hranice. Po pašeráckých chodníčcích svého oblíbeného Uherskohradištska vodila ohrožené lidi na slovenskou či maďarskou stranu, často kvůli maskování oblečená v kroji. Přes naléhání rodiny, aby zůstala v zahraničí, se stále vracela zpět: "Já teď ještě nemůžu, v Protektorátu čeká spousta lidí, kteří potřebují moji pomoc."

Od jara 1940 žila Irena Bernášková s falešnými doklady v ilegalitě. Nakonec byla kvůli udání dvou konfidentů 21. září 1940 zadržena v pražské ulici Na Poříčí. Tentýž den byli zatčeni i její otec a manžel.

Inka byla jakožto údajná Vlasta Nováková natolik přesvědčivá, že ji gestapo málem propustilo. Bohužel jen málem. Pokusila se neúspěšně o sebevraždu jedem ukrytým v oblečení. Při následných výsleších se snažila brát veškerou odpovědnost na sebe. Otec prý míchal barvy u ní v kuchyni a o výrobu časopisu se nezajímal.

"Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru," dozvěděli se vyšetřovatelé. S manželem se dala již dříve formálně rozvést. Nevyzradila nikoho, a svou statečností zachránila život mnoha dalším lidem.

Zásnuby se smrtí

Rodina ale stejně neunikla. Otec i manžel sice dostanou nižší tresty, následují však koncentrační tábory - otec zemřel roku 1944 v Dachau, manžel v Buchenwaldu. Matka za moták, poslaný dceři do vězení, obdržela dva roky káznice, zatčeni byli i další příbuzní.

A Inka, hrdě se hlásící ke svým odbojovým aktivitám? Považovaná za hlavu skupiny, putovala k berlínskému Lidovému soudu. Odmítla nařčení z protiněmeckého nacionalismu - pokud by její zemi obsadila Anglie, bojovala by proti Angličanům, napsala německému státnímu návladnímu.

V březnu 1942 dostala trest smrti. "Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto 'svatbu', která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze," snažila se o lehký tón v dopise rodině.

Coby první česká žena byla 26. srpna 1942 je popravena gilotinou v berlínské věznici Plötzensee.

Na domě s adresou Jihovýchodní VIII 944/11 v Praze-Záběhlicích, kde se v někdejším Preissigově bydlišti připravovala některá vydání časopisu V boj, visí od roku 2011 pamětní deska s nápisem VOJTĚCH PREISSIG A JEHO DCERA IRENA "PANÍ INKA". Jména otce a dcery, kteří obětovali své životy za životy jiných.