Jak uvádí švýcarská politoložka Silja Häusermannová, je třeba hledat příčiny především ve strukturálních ekonomických změnách a vyšším vzdělání širších vrstev obyvatelstva. Dělnická třída se zmenšuje a střední třída se naopak rozrůstá. To přináší nová politická témata, na která většina levicově orientovaných stran příliš nestačí, případně na to zareagovaly pozdě. "Být vlevo" zkrátka pro dnešní mladé lidi znamená něco jiného než pro starší generaci.

Z někdejšího švédského modelu zbyly jen trosky

Není to tak dávno, co třeba onen tak zvaný "švédský model" byl vzorem a mezinárodně uznávaným synonymem pro prosperitu a blahobyt. Z tohoto modelu, který byl především dílem švédských sociálních demokratů, už dnes nezbylo skoro nic.

Švédská sociální demokracie doma po více než sto letech přestala být dominantní silou. Poslední volby v roce 2018 sice ještě vyhrála, ale podle průzkumu z konce loňského roku už není mezi politickými stranami jedničkou. Přeskočila ji protiimigrační strana Švédští demokraté, kterou přitom ostatní partaje i mainstreamová média vytrvale stigmatizovaly.

Už od roku 2014 se sociální demokraté snaží zabránit Švédským demokratům v tom, aby získali jakýkoliv politický vliv. Tento postoj spolu s neschopností sociálních demokratů zajistit fungující stát, především pokud jde o boj se zločinností, vedl ve finále k tomu, že by dnes každý čtvrtý Švéd volil Švédské demokraty – navzdory masivní špinavé kampani, která se proti této krajně pravicové partaji vede.

Sociální demokraté navíc ztrácejí na věrohodnosti. Pomalu zjišťují, že jejich političtí konkurenti měli v lecčems pravdu, a místy už začínají napodobovat jejich protiimigrační rétoriku (ministr financí například loni migranty vyzval, aby místo do Švédska jezdili jinam), ale navzdory silným slovům nenásledují konkrétní činy. Strana není schopná analyzovat vývoj posledních let a přiznat si, že příčinou úpadku je především její vlastní politika. Švédský volič už má zkrátka plné zuby sociálnědemokratické propagandy, lží a neschopnosti vést zemi. Ekonomika jde ke dnu, nezaměstnanost stoupá, justice pořádně nefunguje a kriminalita rapidně roste. Jeremy Corbyn v karikatuře Mortena Morlanda | zdroj: Profimedia

Corbyn jako inspirace? Jen to ne!

Když si britští labouristé v září 2015 do svého čela zvolili - tehdy v podstatě nýmanda - Jeremyho Corbyna, evropské sociální demokraty to přímo fascinovalo a mnozí z nich v něm spatřovali inspiraci. Zvlášť když v červnu 2017 sice Corbyn prohrál volby, nicméně ani zdaleka pro něj neskončily očekávaným debaklem.

Ale on ten debakl nakonec přece jen přišel a v prosincových parlamentních volbách utrpěli labouristé nejhorší porážku od roku 1935. Reagovali podobně jako naši sociální demokraté. Netvrdili sice, že se odrazili ode dna, ale odmítají uznat realitu a se skutečnou analýzou příčin si nijak zvlášť hlavu nelámou. Hledají se především zástupné důvody: brexit (jako kdyby sám Corbyn nebyl stoupenec vystoupení Británie z EU) nebo britský většinový volební systém.

Je sice pravda, že konzervativci mají díky 43,6 procenta hlasů v Dolní sněmovně absolutní většinu a vypadá to na bůhvíjak drtivé vítězství, ale ve skutečnosti získali jen o 1,2 procentních bodů (a něco přes 300 tisíc hlasů) více než před dvěma lety.

Corbyn tedy nevidí důvod k tomu, aby nějak ustoupil ze svého programu. Za nejhorší výsledek za více než 80 let se sice tak nějak na půl huby omluvil, ale jedním dechem víceméně dodal, že v jeho partaji zůstane všechno při starém. Sice ohlásil, že letos jako předseda skončí, přísně levicový kurs své strany ale měnit nehodlá - a nelze to asi čekat ani od jeho nástupce či nástupkyně. Dodal, že pokrok nikdy nebyl přímočarý a že volební program a snaha o transformaci společnosti jednou přinesou historický úspěch.

Spousta labouristů trvá na tom, že by volby bývaly pro ně dopadly mnohem lépe, kdyby kampani tolik nedominoval premiér Boris Johnson a jeho brexitová agenda. Argumentují tím, že kdyby v poprasku kolem brexitu nezanikla jejich témata jako zestátnění železnice nebo bezplatné studium, bývaly by ve volbách dopadli lépe. Je možné, že řada tradičních labouristických voličů, kteří chtěli bezpodmínečně opustit EU, dala tentokrát výjimečně hlas konzervativcům a v příštích volbách zase budou volit levici. Ale vinit z neúspěchu pouze a jedině brexit je krátkozraké. Labouristé zkrátka nechtějí vidět, že právě osoba Corbyna, jeho radikální levicový kurs a námitky vůči jeho antisemitismu byly podle průzkumů důvodem, proč se od labouristů odvrátili i jejich kmenoví voliči.

Zaplní uvolněné pozice zelení?

Nejde přitom jen o Švédsko a Británii, velmi podobnou krizí z podobných příčin procházejí sociální demokraté v Německu, Rakousku i jinde. Strana, která chce vládnout, potažmo se u vlády udržet, se musí zkrátka posunout více do středu – a to bez ohledu na zemi a volební systém. Čím více se sociální demokraté odklánějí doleva, tím více to usnadňují svým konkurentům. A čím více hledají chyby všude možně, jen ne u sebe, tím více jdou na nervy těm, kdo by je snad ještě byli ochotni volit.

Z toho by se měla poučit celá Evropa, naši ČSSD nevyjímaje. Ta kráčí od porážky k porážce až po loňský květnový debakl v eurovolbách a změna kursu či předsedy v nedohlednu. Ale jak po komunálních a senátních volbách v říjnu 2018 prohlásil stranický předseda Jan Hamáček: Je to signál, že se ČSSD odrazila ode dna. Z tohoto pohledu to vypadá, že se zřejmě "ode dna odráží" celá tradiční evropská levice. Nastoupí na její uvolněné místo zelení? V Rakousku se jim to už povedlo a v Německu k tomu mají sakra našlápnuto, alespoň soudě podle průzkumů, podle nichž jsou jen pár procentních bodů od toho, aby byli dokonce nejsilnější partají. Neschopnost, bezradnost a chyby tamních sociálních demokratů jim k tomu umetají cestičku.