ČSSD dostala loni ve volbách 7,3 procenta, francouzští socialisté o desetinku víc, nizozemská Strana práce (PvdA) 5,7 a německá SPD 20,5 procenta, což byl ale její nejhorší poválečný výsledek. Řeckému Pasoku v roce 2015 voliči nadělili pouhých 6,3 procenta, španělské PSOE o rok později sice 22,6 procenta, pravidelnému střídání u moci s konzervativními lidovci (PP) je ale zřejmě konec.

V Itálii se přitom ještě před čtyřmi lety upínaly naděje právě k sociálnímu demokratovi. Matteo Renzi tehdy jako čerstvý šéf PD převzal premiérskou funkci po Enricu Lettovi. V roce 2013 dala sociálním demokratům hlas dobrá čtvrtina voličů. Teď ale strana o čtvrtinu těchto voličů přišla a s 18,7 procenty hlasů se zařadila po bok dalších neúspěšných evropských sociálnědemokratických partají.

Co stojí za neúspěchem sociálních demokratů v Evropě?

Čím to je? V každé zemi jsou samozřejmě důvody jiné. Konkrétně italská PD vznikla v roce 2007 spojením někdejších křesťanských demokratů, levicových liberálů a bývalých komunistů. Tyto různé proudy vedly k vnitřním mocenským bojům a pnutím, které ve finále straně uškodily.

Pád se ovšem dá vysvětlit i vývojem, který v celé Evropě oslabil vliv a význam stran levého středu, včetně těch nejstarších a nejúspěšnějších, jako je například německá SPD. Ta ještě před deseti lety dostala 40 procent hlasů, loni to bylo už jen 20 a podle posledních průzkumů klesla dokonce na 16.

Tradiční levý střed přestává být v Evropě podle všeho jednou z hlavních hybných sil, ale byl leckde degradován do role poskoka, který je tu hlavně od toho, aby vítězné straně případně zajistil potřebnou většinu.

Digitalizace a globalizace způsobily, že v podstatě těmto stranám ubyli někdejší kmenoví voliči, především pak mezi dělníky. Sílící vliv nových konkurentů z řad pravicových i levicových populistů přitom nijak nenakopl sociální demokraty k tomu, aby si našli novou identitu a nový profil, který by dokázal přesvědčit další skupiny voličů.

Posun konzervativních stran doleva navíc vystavil strany levého středu tlaku a rozmělnil jejich vlastní profil. A sociální demokraté tomu nijak nepomohli tím, že se místy posunuli doprava – především v ekonomických otázkách. U řady témat dnes již od sebe skoro nelze levici a pravici odlišit.

Dílo zkázy pak dokonala uprchlická krize, na niž sociální demokraté nedokázali z pohledu voličů najít patřičnou odpověď. To se projevilo především v Rakousku, kde SPÖ s 26,9 procenta získaných hlasů vypadla z vlády velké koalice. S výjimkou let 2000 až 2007 přitom od roku 1970 stál v čele Rakouska až do loňských voleb sociálnědemokratický kancléř a v 70. letech to dokonce strana dotáhla až na 50 procent voličských hlasů. V posledních volbách přitom nedokázala voličům vysvětlit, kdo vlastně stojí. Jednou byla na straně manažerů, podruhé stranila obyčejným lidem, jindy zase nevylučovala spolupráci s krajní pravicí.

Někde značně oslabili, jinde se skoro vytratili

Ve Francii a v Nizozemsku sociální demokraté v podstatě zmizeli, v Rakousku je u moci vystřídali pravicoví nacionalisté. Ve Španělsku je po úspěchu protestních a regionálních stran možná už jen menšinová vláda nalomených mocenských bloků, které proti sobě jako opozice stály celá desetiletí. A s problémy se potýká i kdysi tak stabilní Německo.

Mnozí sociální demokraté podobně jako německá SPD hledali a prosadili nové finančně-politické recepty, které měly za následek liberalizaci a úsporné programy. Za tuto politiku museli tvrdě zaplatit, protože to jejich voliči leckdy pochopili jako zradu. Konkrétně Renzi liberalizoval pracovní právo, španělské PSOE se stal osudným tvrdý úsporný program, sporné sociální reformy uškodily německé SPD i nizozemské PvdA, která se ze strany se ziskem téměř 25 procent hlasů (v roce 2012) stala po loňských volbách marginální stranou s necelými šesti procenty.

Prakticky ve všech evropských zemích dala sociálním demokratům zabrat i konkurence nových politických stran. Ty totiž na svou stranu získávají spoustu levicových voličů, protože jim nakukaly, že údajně nejsou součástí politického establishmentu.

A nejde přitom pouze o pravicové populisty, jako je Geert Wilders, Marine Le Penová nebo německá AfD. K pádu řeckého sociálnědemokratického Pasoku například přispěla levicově populistická strana Syriza a ve Francii to socialisté schytali rovnou od trojí konkurence: Zprava od Le Penové, zprostředka od Macronovy centristické Republiky v pohybu a zleva od Jeana-Luca Mélenchona a jeho hnutí Nepoddajná Francie. A taky podle toho dopadli: Ze 30 procent v parlamentních volbách před pěti lety klesli na loňských 7,4 procenta.

Ale abychom byli spravedliví: Nejde pouze o problém sociálních demokratů. Voliči nekompromisně trestají všechny etablované strany, tradiční stranický systém se drolí a v některých zemích se dokonce přímo hroutí. A pokud někdo potřeboval další důkaz, poskytly mu jej právě italské parlamentní volby, jejichž největším a jediným vítězem jsou antisystémové strany. Oba dosavadní mocenské bloky (PD a Berlusconiho Vzhůru, Itálie) to ale dohromady dotáhly alespoň na 33 procent, zatímco ve Francii z někdejšího pravolevého schématu zbyla v podstatě jen jednotná fronta pod prezidentem Macronem. Mimochodem i Renzi, který krátce po volbách oznámil svou rezignaci, by rád založil vlastní stranu podle Macronova vzoru. S křížkem po funuse, dalo by se říct.

Pokud politické elity starého kontinentu nepochopí, že obvyklé recepty už nefungují, pak možná italské volby vejdou do dějin jako poslední varování, které předznamenalo jejich konec. Pak už jim pomůže snad jen vyměnit voliče. Anebo zatnout zuby, pokusit se přežít a tiše doufat, že se k nim snad jednou vrátí.