Průšvihy sociálních demokratů

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Trochu hubatá, celkem vtipná, hodně od rány. Taková je nová předsedkyně německých sociálních demokratů (SPD) Andrea Nahlesová. Poprvé ve své 155leté historii si tahle partaj zvolila do svého čela ženu, výsledek nedělní volby ale byl všechno jiné, jen ne přesvědčivý. Na další průšvihy mají zřejmě sociální demokraté předem zaděláno a tolik nutná obnova strany je stále v nedohlednu.

Nová šéfka německé SPD Andrea Nahlesová

Nová šéfka německé SPD Andrea Nahlesová , zdroj: Profimedia.cz

Co kdysi mohlo vypadat jako revoluční změna, dnes už nepůsobí ani nově, ani revolučně. Volbou ženy se SPD možná snaží okopírovat úspěšný koncept křesťanských demokratů z CDU. Ti před 18 lety šoupli do svého čela Angelu Merkelovou, která se od roku 2005 nepustila křesla spolkové kancléřky a kroutí už své čtvrté funkční období.

Bývalý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder svým spolustraníkům kdysi opakoval, že musejí být zamilováni do úspěchu. SPD se ale zřejmě jaksi úchylně zhlédla v nezdaru a skoro to vypadá, že si v něm přímo libuje. Sedmačtyřicetiletá šéfka parlamentní frakce sociálních demokratů Nahlesová totiž dostala v neděli jen něco málo přes 66 procent hlasů delegátů sjezdu SPD ve Wiesbadenu, což je od války druhý nejhorší výsledek při volbě předsedy této strany (hůř dopadl s 62 procenty jen Oskar Lafontaine v listopadu 1995).

Trucvolba a mydlení schodů

O vítězství Nahlesové sice předem nikdo nepochyboval, její konkurentka Simone Langeová si ale navzdory porážce vedla nad očekávání dobře (27 procent hlasů). Co to znamená? Že ne všem ve straně se Nahlesová zamlouvá a že mnozí nejsou spokojeni se směrem, který reprezentuje – pokud se vůbec o nějakém směru dá mluvit.

Donedávna nepříliš známá starostka Flensburgu Langeová šla do volby jako odpůrkyně současného stranického establishmentu. Mohla zúročit své působení v komunální politice, ale namísto toho se snažila prosadit přísné levicovou agitací proti stávající agendě. A když několikrát zdůraznila, kolik chudých žije v současném bohatém Německu, hrabala se tím vědomě v otevřené ráně SPD. Přesto mnozí delegáti dali této nezkušené političce svůj hlas - zřejmě natruc.

SPD by přitom měla být ráda, že po loňském volebním debaklu vytáhla z rukávu v osobě Nahlesové novou předsedkyni, která se vlastně po celý svůj politický život na svou úlohu připravovala – ve straně je koneckonců od svých sedmnácti. Dokonce i podle mínění politiků z konzervativní unie CDU/CSU byla bývalá šéfka resortu práce a sociálních věcí (2013 až 2017) jednou z nejlepších ministryň ve třetí vládě Merkelové. Za svého působení prosadila plošné třeba zavedení minimální hodinové mzdy ve výši 8,5 eura, zákon o předčasném odchodu do penze nebo zvýšení invalidních důchodů.

SPD přesto své nové šéfce vlastně už rovnou od začátku mydlí schody. Strana se zkrátka z minulých chyb nepoučila a s neomylnou jistotou na to jde znovu špatně. Libovat si takovou měrou ve vlastním pádu do propasti – to se hned tak nevidí.

Špatná předsedkyně? Lepší není...

Je jasné, že se ne každému musí líbit styl Nahlesové a že ne každý musí sdílet její politické postoje. Ale nedá se nic dělat - nikoho lepšího pro předsednickou funkci SPD zatím nemá. I když je pravda, že předchůdce Nahlesové Martin Schulz nasadil laťku dost nízko.

Nová šéfka má tah na branku, (zdravé) mocenské ambice, energické vystupování, (poněkud hrubší a někdy i dětinský) smysl pro humor a je dobrá řečnice. Člověk jako ona by si na rozdíl od expředsedy Sigmara Gabriela rozhodně nenechal například ujít příležitost zasadit v letech 2015/2016 smrtící ránu kancléřce oslabené v důsledku uprchlické krize.

SPD svým šéfům už tradičně ztrpčuje život. Dvoutřetinová podpora Nahlesové je ale pořádná facka a v podstatě se rovná něčemu na způsob vyslovení nedůvěry. Výsledek volby zároveň znovu potvrzuje rozpolcenost SPD. Vždyť teprve v lednu se delegáti pouhými 56 procenty vyslovili pro zahájení koaličních rozhovorů s konzervativci CDU/CSU, a to poté, co právě Nahlesová dělala psí kusy pro to, aby sociální demokraté znovu šli do vlády velké koalice.

SPD je stále hluboce názorově rozdělená a v průzkumech dosahuje rekordně nízkých výsledků. V loňských parlamentních volbách obdržela 20,5 procenta hlasů, což bylo nejméně od druhé světové války. Rozpolcenost strany byla vidět i na sjezdu ve Wiesbadenu. Nekonal se tu ani náznak usmíření mezi pragmatiky a moralisty, mezi realisty a idealisty, mezi stoupenci a odpůrci velké koalice.

SPD ve slepé uličce

Poté, co po sobě Gerhard Schröder zanechal rozpolcenou a nejistou stranu, si u všech jeho nástupců v posledních deseti letech komentátoři kladli otázku, zda se jim podaří přinést do strany svěží vítr a oživit ji.

Může ale pád SPD zastavit žena s pouhou dvoutřetinovou podporou? Řada členů SPD si to zjevně nemyslí. Sjezd byl odrazem nejen nedůvěry vůči Nahlesové, ale krize uvnitř strany. Slogan o obnově SPD se na řečnickém pultíku sice krásně vyjímal, ale co je to platné, když strana tápe a chybí jí obsah, plán i strategie?

SPD totiž nemá jasno prakticky v ničem.

Zvolila si sice novou tvář, ale zase ne tak moc novou – Nahlesová je členkou SPD už 30 let. Strana by se tuze ráda jasně vymezila vůči koaličním partnerům z CDU/CSU, ale raději ne tak moc, aby to nakonec nevyústilo ve vzájemnou konfrontaci. S chutí by zadupala do země Merkelovou, ale raději ne příliš hluboko, protože pro ni je a bude nejdůležitějším partnerem.

Straně jde o zkrocení kapitalismu, ale ne tak moc, protože pak by se příliš nelišila od strany Levice (Die Linke). Jde jí i tak nějak o Evropu, ale zase spíš opatrně, aby náhodou nezískala punc strany, která cpe do Bruselu německé peníze. Jde jí samozřejmě i o mír, ale soudruzi by si v tom případě měli nejdřív ujasnit například svůj postoj k Vladimiru Putinovu, který má leckdy kolty proklatě nízko.

A jednotná není strana ani v názoru na Schröderovy sociální reformy a na účast ve velké koalici. Šest týdnů po vstupu do vlády přitom dává vývoj mnohým kritikům této staronové vládní spolupráce za pravdu. SPD se zřejmě znovu omezila jen na "dobré" a "solidní" vládnutí a slibovaný nový směr její politiky se opět nekoná.

Starého psa novým kouskům nenaučíš 

Co tedy můžeme od Nahlesové očekávat? Rozhodně to není krajně levicová, od reality odtržená vizionářka, jako kterou se ji leckdo snaží prezentovat. Postupuje realisticky a pragmaticky. Čeká ji obrovský úkol: personálně i programově obnovit sociální demokracii a především pro ni získat nazpět důvěru. Chce se soustředit mimo jiné na to, aby prosadila spravedlivé zdanění internetových gigantů nebo aby zajistila širší diplomatické kontakty s Ruskem.

Ale jak se má strana postavit zpátky na nohy, bylo stejně nejasné před sjezdem jako po něm. Nelze předpokládat, že z příštích voleb, ať už zemských či komunálních, vyjde SPD bůhvíjak silná. V sedmi spolkových zemích už přeskočila sociální demokraty i kontroverzní Alternativa pro Německo (AfD) a na záda jim dýchají Zelení.

Ať se bude partaj sebevíc snažit o obnovu, nová SPD z toho nevyleze. Pokud bude postupovat pod bojovým heslem "zpět ke kořenům", těžko se z toho může vyloupnout něco vyloženě "nového". Spíše hrozí, že se z ní stane okrajová strana, která se bude při každých dalších volbách třást strachy o to, aby to nebyly její poslední.

Ale možná není těch 66 procent pro Nahlesovou nakonec přece jen tak zlých. Její předchůdce Martin Schulz dostal před rokem 100 procent hlasů a SPD následně zažila strmý pád, protože řada členů podlehla iluzi, že teď je na dlouhou dobu vymalováno a že je čeká už jen cesta na výsluní. Něco takového se vlastně Nahlesové nemůže stát. Výsledek volby ukazuje, že na obnově strany se budou muset podílet všichni a že nelze spoléhat jen na (rádoby) silného předsedu.

Šance SPD je ale hlavně v tom, že se zatím vždycky dokázala z průšvihů nějak vyhrabat a oklepat. Jinak by přece nemohla existovat už více než půldruhého století. Dlouho byla partají reprezentující změnu - a teď se jí musí znovu stát.

Tagy: Německo zahraničí sociální demokracie německá politika SPD

Zdroje: vlastní,Die Welt,Der Spiegel