Křesťanští demokraté si 25. ledna v Praze zvolí nového předsedu. Kromě někdejšího ministra zemědělství a bývalého 1. místopředsedy Mariana Jurečky se o post šéfa strany uchází také předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jan Bartošek a europoslanec Tomáš Zdechovský. Vyhlídky lidovecké partaje nejsou příznivé.

KDU-ČSL by potřebovala, aby s ní někdo pořádně zatřásl a vnesl do její činnosti větší náboj a energii, přičemž ani jeden z uvedených kandidátů nevypadá, že by dokázal lidovce probudit a nasměrovat je k lepším volebním výsledkům.

V posledních volbách do dolní komory lidovci získali 5,8 procenta hlasů, ale v těch nadcházejících v roce 2021 na tom mohou být ještě hůře. O konzervativního voliče bude usilovat rovněž hnutí Trikolóra Václava Klause mladšího a s rozdělením voličských hlasů může zamávat i starosta Prahy 7, lídr Prahy Sobě a poslanec zvolený za KDU-ČSL Jan Čižinský. Ten v prosinci oznámil, že chce dát dohromady 3000 statečných, se kterými vytvoří politickou sílu, získá podporu občanů, a tu pak nabídne "demokratickému táboru".

Není jasné, co z toho vzejde. Pokud se však Čižinskému bude dařit a zopakuje na celostátní úrovni to, co předvedl s Prahou Sobě v hlavním městě, mohlo by jeho 3000 statečných partaj či partaje, se kterými se domluví, výrazně oživit, před sněmovními volbami je povzbudit a posléze přispět k tomu, že se znatelně zlepší i jejich volební výsledky.

Vzhledem k tomu, že Čižinský se původně dostal do Poslanecké sněmovny za křesťanské demokraty, byl jejich členem od roku 2013 do roku 2018, kdy své členství přerušil (byl dokonce dlouholetým poslaneckým asistentem Cyrila Svobody a později Mariana Jurečky) a stále patří do lidoveckého poslaneckého klubu, bylo by logické, aby se KDU-ČSL takového projektu případně účastnila a těžila z něj. Otázka je, jestli lidovci dovedou této příležitosti využít.

Dvě varianty předvolební spolupráce a nejhorší možnost

Ve hře je ovšem více variant a záleží na tom, kterou křesťanští demokraté upřednostní. Pokud by nechtěli jít cestou, kdy své politiky a političky umístí na kandidátní listinu jiné strany – a to je zřejmě to poslední, o čem by uvažovali – zbývají jim v podstatě dvě možnosti: Ta první je dohodnout se s ODS, vytvořit s ní koalici a kandidovat společně.

V takovém případě, aby usedli do poslaneckých lavic, museli by překročit desetiprocentní práh, což by ale neměl být problém. Samotní občanští demokraté ve volebních průzkumech stabilně mívají přes 10 procent hlasů. Potíž by nastala, kdyby oběma stranám před volbami preference propadly a překonání této hranice by najednou začalo být nejisté.

Druhá varianta je kandidovat samostatně, ale pojistit si svou přítomnost v dolní komoře tím, že se přednostně domluví s Čižinským a nabídnou jeho statečným místa na své kandidátní listině. Další alternativy jsou už celkem komplikované a hrozilo by, že z nich lidovci stejně nakonec vycouvají. Například pokud by měla vzniknout koalice dvou (kromě té s ODS), tří nebo dokonce čtyř opozičních stran - ať už s Čižinským a jeho politickou silou, či bez ní.

Totéž platí pro variantu, kdy by na kandidátní listině jedné z opozičních partají kandidovali uchazeči ostatních a rovněž Čižinského stateční. V souvislosti s tím, jak složitá je domluva mezi uskupeními, jako jsou TOP 09, KDU-ČSL, hnutí STAN a ODS, a že v minulosti selhala i koalice hnutí STAN a lidovců, není moc vysoká pravděpodobnost, že by se podobný složitější projekt podařilo dohodnout a udržet tak, aby se ještě před volbami v roce 2021 nerozpadl. Navíc křesťanští demokraté by do toho nešli, jestliže by to nebyla právě jejich kandidátka, ke které by se přidávali jejich spojenci.

Nejhorší, co by se lidovcům v nadcházejících volbách do sněmovny mohlo stát, je, že by v této situaci zůstali na ocet (ať už z vlastního rozhodnutí či neschopnosti se s někým dalším domluvit) a kandidovali by sami za sebe bez podpory a kandidátů jiných subjektů. To hlavní, co příští předseda KDU-ČSL své straně může přinést, je, že tomuto scénáři zabrání. Potíž je, že členská základna křesťanských demokratů bude spíše inklinovat k samostatné kandidatuře a pro nově zvoleného šéfa partaje nebude jednoduché manévr šířeji pojaté kandidátní listiny zvládnout.

Kromě toho se docela snadno může stát, že pokud se Čižinskému podaří vyvolat dostatečně velké haló, přitáhnout k sobě dost dobrovolníků a pozornosti a sesbírat množství podpisů od lidí, kteří ho napříč republikou podporují, může být o jeho 3000 statečných mezi partajemi celkem zájem. A lidovci z toho pak vyjdou naprázdno, protože nebudou ochotní jít do složitějšího konglomerátu, na němž by se podílel větší počet stran.

Jurečkova zdrženlivost a Bartoškova radost

Z vyjádření Mariana Jurečky, které učinil na tiskové konferenci v dolní komoře, když oznamoval svoji kandidaturu do čela strany, je zjevné, že on sám, bude-li do čela KDU-ČSL zvolen, ji do žádných koalic tlačit nebude. Vychází i ze své zkušenosti před volbami v roce 2017, když řešil koalici s hnutím STAN.

Prvním důležitým předpokladem pro koaliční spolupráci je totiž podle Jurečky změna volebního zákona: legislativní cestou nebo rozhodnutím Ústavního soudu. Ani s jedním však nelze příliš počítat. Vůle měnit volební zákon tak, aby nepenalizoval snahu vytvářet koalice (koalice dvou stran pro vstup do sněmovny potřebuje 10 procent hlasů, tří stran 15 procent, čtyř stran 20 procent), v parlamentu není.

A ústavní soudci, byť mají příslušnou ústavní stížnost už dva roky na stole, do volebního zákona, podle kterého již mnoho let fungujeme, zřejmě moc šťourat nechtějí. Jurečka se ovšem domnívá, že bez toho je skoro nereálné koaliční spolupráci vytvořit.

Jeho protikandidát Bartošek je k případným koalicím naladěn vstřícněji a asi by byl nakloněn i té s ODS. V prosinci tak například na svém facebookovém profilu napsal: "Dnešní večer trávím na krajském výboru KDU-ČSL Ústeckého kraje v Teplicích… K mé velké radosti se také probírala i rýsující se spolupráce v rámci krajských voleb s ODS. V tomto směru mají členové dobře našlápnuto a mám z toho velkou radost."

Ačkoli tím Bartošek dal explicitně najevo, že se raduje z toho, že na krajské úrovni lidovci začínají testovat spolupráci s ODS, pro úroveň celostátních voleb to mnoho neznamená, poněvadž negativní zkušenost z roku 2017 je silná a nedůvěra ke koaličním projektům pro sněmovní volby je ve straně značná.

Zvýšená konkurence a přehnané ambice

Samostatná kandidatura KDU-ČSL by samozřejmě nebyla tak riziková, kdyby nově zvolený předseda byl výraznou osobností a přesvědčivým nositelem konkrétních témat, která hýbají či potenciálně mohou hýbat českou společností. To ale není případ ani Mariana Jurečky, ani Jana Bartoška, kteří jsou favority nadcházející volby lidoveckého předsedy.

Další problém souvisí s tím, co už bylo zmíněno: vzhledem k tomu, že je relativně dost politických uskupení, která se budou pohybovat kolem pěti procent a která na sebe mohou nabalit část voličů KDU-ČSL, křesťanští demokraté budou čelit nemalé konkurenci a pravděpodobnost jejich neúspěchu se zvyšuje. A přispět k němu může i Čižinský a jeho parta, pokud se s ním nespojí.

Jestliže bývalý ministr zemědělství Jurečka by jako šéf lidovců chtěl primárně pracovat na tom, aby byli stranou, která je schopná získat výrazně vyšší důvěru občanů a nemusí se strachovat o pětiprocentní volební hranici, je to nanejvýš chvályhodné. A je pěkné, že si klade ambiciózní mety: "Můj cíl je zisk zhruba 580 tisíc hlasů, což byl výsledek KDU-ČSL v roce 1998," zdůraznil bývalý 1. místopředseda.

Zatím jsou však tyhle ambice naprosto odtržené od reality. V minulých sněmovních volbách měla tato partaj něco málo přes 293 tisíc hlasů, Jurečka by chtěl takřka dvakrát tolik. Bude strana pod jeho vedením předvádět rovněž dvojnásobné výkony a dvojnásobný tah na voliče?

A pak: volby se kvapem blíží a na zásadní změny, rozhýbání celé partaje a prokázání toho, že chce řešit problémy lidí a akcentovat potřeby dnešní společnosti, jak říká Jurečka, nezbývá moc času. Možná snaha dojednat nějakou tu předvolební spolupráci by nebyla úplně od věci.