Byla jsem štěstím bez sebe. Ten den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, mám vrytý do paměti, jako by to bylo včera. Po skoro deseti letech snažení, nadějí a slz jsem najednou držela v ruce důkaz, že se to povedlo. Že zázraky existují.

Když jsem poprvé ucítila jeho pohyby, měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, že patříme k sobě. Že tohle pouto nic nezlomí.

Dnes... dnes se přistihnu, že bych byla možná klidnější, kdyby nikdy nepřišel na svět.

Měla jsem pocit, že se mi splnil životní sen

Jakuba jsem porodila ve čtyřiceti a moje štěstí bylo nepopsatelné. Měla jsem hlavu plnou představ, jak ho budu vychovávat, vést a chránit. S manželem jsme další dítě už neplánovali. Byli jsme vděční, že se nám vůbec jedno podařilo. Po těch letech neúspěšných pokusů, bezmoci a pocitu, že to možná nikdy nepřijde, byl Jakub náš malý zázrak.

Všechno vypadalo jako sen. Měli jsme dost peněz, takže jsme mu mohli dopřát úplně všechno. Luxusní dovolené, krásné věci, školy, o kterých jiní mohli jen snít. A možná právě tady se stala ta chyba. Tehdy jsem si to ale neuvědomovala. Dokud byl Jakub malý, všechno působilo idylicky. Dnes se na to dívám jinak.

Myslela jsem si, že syn má nezvladatelnou pubertu

První varovný signál přišel, když mu bylo patnáct. Rozhodl se prostě dva dny nepřijít domů. Trnula jsem hrůzou. Volala jsem policii, nemocnice, obvolávala všechny jeho kamarády. Když se konečně objevil, ani se neobtěžoval mi říct, kde byl. Jen suše pronesl: „Přestaň mě stíhat, proboha.“ V tu chvíli jsem si ještě myslela, že jde o běžnou pubertu.

Jenže jeho výstřelky se začaly stupňovat. Jednoho dne si sedl do kuchyně a bez ostychu si zapálil cigaretu. Když jsem na něj zvýšila hlas, podíval se na mě s naprostým klidem a řekl: „Jestli na mě budeš řvát, už mě neuvidíš.“ Začalo mě to ničit. Přestávala jsem mít sílu, reagovala podrážděně a bez rozmyslu. 

Celý můj život se mi rozpadl pod rukama

Manžel se vymlouval na práci a tvářil se, že jde jen o přechodné období. Nechtěl nic řešit. A pak jsem zjistila, že má milenku. Najednou jsem na všechno zůstala sama.

Jakub si chodil domů, kdy se mu zachtělo. Bral si peníze bez ptaní, mluvil se mnou povýšeně a s každým dnem byl hrubší. Jednoho večera jsem už nevydržela a zakázala mu úplně všechno. Vstal, podíval se mi do očí a vrazil mi facku. „Takhle se mnou nemluv. Jsi jen obyčejná žena.“

Zůstala jsem stát v šoku. Nedokázala jsem pochopit, co se to s mým synem děje.

Později jsem zjistila, že se přidal k nějakému duchovnímu směru, možná i k sektě. Už jsem pro něj nebyla matka, jen žena, která ho porodila. Všechno ostatní si chtěl v životě nastavit sám. Odmítal jakékoliv hranice nebo rady.

„Dodělej aspoň školu,“ prosila jsem ho. Jen se mi vysmál. Každý den jsem cítila, jak se mi pod rukama rozpadá svět, který jsem si tolik let budovala.

Rozhodla jsem se začít znovu, protože jiná možnost pro mě neexistovala

Roky rychle plynuly. Jakub dosáhl plnoletosti, dokončil školu a pak jako by zmizel. Téměř jsem ho neviděla. A když se náhodou objevil, nezapomněl mi udělat scénu. Vyčítal mi, jaký vede život, a bez okolků dodal, že se vůbec nediví, že ho otec opustil. „Jsi k ničemu, mami. Stydím se za tebe,“ řekl mi jednou bez mrknutí oka, sbalil si pár věcí, kus nábytku, nádobí, co mu přišlo pod ruku, a zase zmizel.

Nebudu lhát. Byly chvíle, kdy jsem si kladla otázku, co mi na tomhle světě ještě zbývá. Občas mě přepadaly černé myšlenky. Ale nakonec jsem se rozhodla žít.

Přestěhovala jsem se do úplně jiného města. Synovi ani bývalému manželovi jsem nic neřekla. Stejně mě nikdy opravdu nepotřebovali. A tak si teď žiju nový život. Sama. Ale klidněji. A bez nich.