Levicová politika v České republice prochází krizí. Dokladem toho je i nejnovější průzkum Kantar CZ pro Českou televizi, podle kterého by KSČM získala 4,5 procenta hlasů a nedostala se do Poslanecké sněmovny a sociální demokraté by obdrželi šest procent. Tato čísla nepřinášejí nic převratně nového, jde o dlouhodobý trend, který se dále prohlubuje. Již nějakou dobu je zřejmé, že obě strany budou mít co dělat, aby se v dolní komoře po příštích volbách udržely, a stejně tak se může stát, že ji opustí.

Kromě toho, jak ukázal průzkum CVVM, klesá počet lidí, kteří se hlásí k levici jako takové. Podle šetření se s ní nejméně identifikují mladí lidé. U těch mezi 15-19 lety je to nula (naproti tomu k pravici se přihlásilo 17,6 procenta respondentů a k pravému středu 21,6 procenta). V kategorii 20-29 let se pak k levici řadí 2,5 a do levého středu 5,7 procenta.

U lidí mezi 30-44 lety je to sice lepší, stále to však není žádná sláva. S levicí se identifikuje 5,1 procenta dotázaných a s levým středem 11,6 procenta. Nejlépe si potom levice stojí u občanů starších 60 let. Tam je to 18,6 a 17,3 procenta, ovšem k pravici se hlásí 12,6 procenta a k pravému středu 16 procent, takže to zase o tolik horší není.

Je zjevné, že levice pro mladé lidi (a nejen pro ně) není příliš atraktivní. Je dobré se zamyslet nad tím, čím je to dané, co se s tím dá dělat a jestli se to v následujících letech může změnit. A nakonec je důležité zvážit i to, do jaké míry se levice v českém prostředí přežila a zda u nás levicová politika nebude nabývat jiných podob než těch, na jaké jsme byli doposud zvyklí.

Podle šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho si i člověk s jiným ideologickým postojem musí přát, aby tu byla demokratická levice. A zdůrazňuje: "ANO sice dnes oslovuje levicové voliče, ale kroky, jako je zvýšení penzí, byť potřebné, nejsou projevem promyšlené levicové politiky. Kouzlo moderní evropské sociální demokracie spočívalo v komplexní vizi sociálně spravedlivé společnosti." Podle Taberyho čeká Českou republiku, až hnutí ANO zmizí ze scény, možná kompletní rekonstrukce zdejší politické scény a levice bude mít nejhorší výchozí podmínky, protože přestává existovat.

Hnutí ANO jako pára nad hrncem

Je otázka, nakolik má smysl snažit se zachránit klasicky definované ideologické směry a jestli od nich naše přemýšlení o politice máme pořád odvíjet. Když Tabery píše, že levice přestává existovat, dá se to chápat v souvislosti, ve které se tématu věnuje, kdy ubývá lidí, kteří se s levicí ztotožňují, ať už si pod ní představují cokoli. Druhá věc je, že prostor vysoké politiky dost možná pomalu opouští zmiňovaná ČSSD a KSČM, které jsou jako levicové tradičně chápané.

Ve skutečnosti je tomu tak, že rekonstrukce naší politické scény nezačne teprve tehdy, až hnutí ANO zmizí ze scény. Odehrává se už teď a samozřejmě, kdyby Babišovo uskupení začalo významněji slábnout, ještě o něco zrychlí a posílí. Ovšem aby hnutí ANO ze scény zmizelo, zřejmě se na ní musí nejprve objevit nové subjekty a její rekonstrukce postoupit do další fáze. Zkrátka to "staré" nezmizí jen tak samo od sebe, musí být vytlačeno něčím "novým". Koneckonců i v případě ČSSD a ODS: největší úbytek jejich preferencí nastal až se vznikem hnutí ANO a dalších subjektů.

Proto nemá smysl řešit, jaké výchozí podmínky bude mít levice, až hnutí ANO nebude a zdejší politická scéna se bude kompletně rekonstruovat. Pokud spolu s úbytkem lidí, kteří se s levicí identifikují, ještě znatelněji upadají strany, které levici reprezentují, a není levicová síla, která by Babišovu uskupení konkurovala a vytlačovala ho z politiky, je celá otázka bezpředmětná. A spoléhat se na to, že se hnutí ANO jednoho dne vytratí jako pára nad hrncem, a to bude příležitost pro vznik nových stran i těch levicových, je iluze.

Pokud si šéfredaktor Respektu stýská nad tím, že potřebujeme demokratickou levici s promyšlenou levicovou politikou a komplexní vizí sociálně spravedlivé společnosti, je namístě se jednak ptát, nakolik sociální demokraté a komunisté tuhle vizi v posledních letech nabízeli, a zároveň zda se taková vize s českou levicí dnes vůbec spojuje a zda ji od ní někdo očekává.

Třeba se lidé od levice odklánějí i proto, že jim připadá, že žádnou celkovou vizi nemá. A možná se to děje také z důvodu, že obě výše uvedené partaje udělaly z levicové politiky něco nepřitažlivého, co působí zastarale a z velké části jako plané žvanění či vytržená jednotlivá opatření podbízející se voličům (když pomineme nemalou zátěž z minulosti, kterou si u nás levice stále nese s sebou a která dělá svoje).

Schopnost zvládnout klimatickou krizi

Levicí a úkoly, před kterými stojí, se zabývala rovněž konference Otevřená budoucnost, kterou na začátku září uspořádala Nadace Rosy Luxemburgové ve spolupráci s Ekumenickou akademií. O cílech levicové politiky tam hovořil také novinář a aktivista Josef Patočka. Ve výsledku tak nastínil směr, kterým by se levice podle jeho názoru měla ubírat.

Patočka zdůraznil, že emancipační projekt, se kterým levice operovala, už nejde postavit na ideji materiálního pokroku. Zmínil, že je potřeba problematizovat ekonomický růst a uvažovat nad tím, jak bude vypadat nerůstová společnost. Nejde jen o distribuci, redistribuci statků, ale o celý dnešní výrobní způsob a kulturu.

Zásadní je, že liberální kapitalismus podle Patočky není schopen zvládnout klimatickou krizi, protože snižování emisí skleníkových plynů je obtížně slučitelné s udržením ekonomického růstu, který je výsledkem akumulace kapitálu, kdy konkurující si soukromé podniky usilují o co největší zisk. Aktivista tvrdí, že potřebujeme vizi společnosti, která bude schopná uspokojovat potřeby lidí, kde i dnes existují velké nedostatky, a přitom se držet ekologických mezí daných planetou.

"Když je ekonomika, která neroste, je v ní méně peněz, tak jedním z řešení, aby to nedopadalo na ty nejchudší, a naopak, což chceme, aby se zlepšila situace širokých vrstev obyvatelstva, je potřeba odpoutat základní potřeby, ale i další podstatné věci od peněz a od logiky zisku. V tomto kontextu se hovoří nejenom o nepodmíněném základním příjmu, ale i o tzv. všeobecných základních nebo nepodmíněných základních službách," uvedl Patočka.

Vize sociálně spravedlivé společnosti

Je patrné, že politická scéna u nás je v pohybu, a také levice (ať už v podobě sociálních demokratů a komunistů nebo různých neparlamentních aktivistických skupin a sdružení) se musí přeskupit a nově uchopit to, z čeho vychází. A klíčové je, jak se vyrovná se snižujícím se počtem těch, kteří k levici tíhnou.

Směr, který nabízí Patočka, je nosný tím, že spojuje problematiku klimatické změny a klasické levicové téma rovnosti a naplňování potřeb, přestože jeho domýšlení vzbuzuje celou řadu otázek: Budou lidé ochotni slevit ze svých konzumních nároků? Z čeho tak široké nepodmíněné potřeby zaplatit? Nevyžaduje to natolik významné změny naší ekonomiky, že vůbec nejsme schopni dohlédnout, jak by taková společnost vypadala? Nebyla by výsledkem jen korupce a zchudnutí všech vrstev společnosti?

Pokud by někdy v budoucnu vznikly nové subjekty, které by šly tímto směrem a chtěly zasáhnout do výše popsané rekonstruující se politické scény, mohou nedostatek voličů identifikujících se s levicí jednoduše obejít. Jednak se distancují od ČSSD a KSČM, a třeba ani nebudou tlačit na to, že to hlavní, o co jim jde, je levicová politika, ale v první řadě nabídnou řešení problémů, které zmiňuje Patočka a které uvádí i Tabery (oba například vyzdvihují otázku stále dražšího bydlení).

Levice má dnes v České republice nálepku partajníků, kteří řeší jen sami sebe a své zájmy. Dokud se jí nezbaví, o moc lépe než teď na tom nebude. Problém to není neřešitelný, ale pokud si s ním levice v nadcházejícím období neporadí, znamená to, že stejně nemá co nabídnout, takže ji pak nebude nutné ani nijak zvlášť litovat. A nakonec s komplexní vizí sociálně spravedlivé společnosti může přijít i někdo, kdo by o sobě nikdy neřekl, že patří k levici.