Klíče k srdci křesťanství drží muslimové. Už dlouhá století

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Žádná jiná stavba nesymbolizuje Velikonoce tak, jako bazilika Božího hrobu v Jeruzalémě. Chrám, přezdívaný "matka kostelů", stojí v předpokládaných místech Kristova ukřižování a hrobu, což z něj činí nejsvětější poutní místo křesťanů z různých církví. A zároveň epicentrum drobných i větších konfliktů, kterými je "Svatá země" tak proslulá.

Liturgie Svatého ohně v chrámě Božího hodu

Liturgie Svatého ohně v chrámě Božího hodu,zdroj: Profimedia.cz

Baziliku Božího hrobu nechal kolem roku 326 vybudovat římský císař Konstantin na popud své matky Heleny, která po celé "Svaté zemi" hledala místa spojená s Ježíšovým životem. Po stržení původního pohanského chrámu měla císařova matka nalézt kromě zavalené Kristovy hrobky i kříž, na kterém byl umučen.

Z historických pramenů víme, že první poutníci začali do nově postaveného svatostánku proudit už v průběhu 4. století ze všech částí tehdejšího křesťanství světa. S tím, jak se prohlubovaly věroučné a politické rozdíly mezi jednotlivými frakcemi a formovaly se historické církve, vznikaly i první spory o kontrolu symbolického objektu.

Už od dob Konstantinových měli hlavní slovo ortodoxní Řekové, stejně vehementně se však o slovo ucházeli Arméni a od dob křížových výprav i katolíci ze Západu. Vedle nich se v menší míře pokoušeli svůj vliv prosadit ještě egyptští koptové, Etiopané a Syřané.

Muslimové jako správci křesťanského svatostánku

Po většinu historie tento mocenský zápas musel řešit třetí, neutrální hráč – nejprve islámští panovníci, v moderní době potom britská okupační správa, jordánský král a nakonec židovský stát Izrael. Traduje se, že chalífa Umar po dobytí Jeruzaléma roku 637 svěřil klíče k bazilice do rukou muslimských strážců z rodu Nusejbů.

"Církve se navzájem nemohly dohodnout, a tak jim byly odebrány klíče a předány zástupcům neutrálního monoteistického náboženství, uznávajícího Krista jako proroka," vysvětluje otec Samuel Aghoyan z arménského kláštera sv. Jakuba.

profimedia-0329097896

Chrám Božího hrobu,zdroj:Profimedia.cz

Stejná situace se opakovala i po bitvě u Hattínu (1187), kdy se Jeruzalém po století křižácké nadvlády – týkající se i absolutní katolické nadvlády v místě Kristova posledního spočinutí – vrátila do moci muslimů.

Slavný sultán Saladin tehdy pověřil správou klíčů k bazilice dvě rodiny – k Nusajbům, zodpovědným za každodenní otevírání a zavírání baziliky, přibyl urozený rod Džúdových, kteří klíče opatrují přes noc. Džúdové i Nusajbové patří mezi nejstarší rodiny na Blízkém východě, svůj původ datují až mezi společníky proroka Mohameda, a své starodávné role pečlivě vykonávají dodnes. S patřičnou pýchou.

"Je to rodinné dědictví," říká Adíb Džavád, současný patriarcha Džúdových. "A zároveň velká čest pro nás všechny i pro všechny muslimy na světě."

Žádné nastavování druhé tváře

Zástupci křesťanů se ke klíčům dostanou jen tři dny v roce. Na Zelený čtvrtek je přebírají františkáni, na Velký pátek představitelé řecké ortodoxní církve a na Bílou sobotu arménští duchovní. Právě o velikonočních svátcích také dochází k největšímu množství konfliktů - v osmanských dobách muselo být z tohoto důvodu v okolí chrámu rozmístěno na šest set vojáků, aby zasáhli v případě incidentů, jako byl třeba ten, který se odehrál na Bílou sobotu roku 1856:

"Ve chvíli, kdy zaplál oheň, vypukla rozmíška mezi Řeky a Armény. Obě strany na ni zřejmě byly pečlivě připraveny. Poutníkům se rozdaly kameny a kyje, poschovávané za sloupy a v neosvětlených rozích," napsal tehdejší britský konzul v Jeruzalémě.

"Paša urychleně opustil své místo na ochozu a spěchal dolů, aby koordinoval svůj doprovod při pokusu bojující strany rozdělit. Uspěl teprve poté, co sám utržil nejednu těžkou ránu do hlavy a jeho sekretář řeznou ránu na ruce. Na dvacet pět Arménů a Řeků bylo těžce zraněných, nespočet jich utrpělo menší poranění."

Dnes plní úlohu osmanských vojáků izraelská policie, často přivolávaná ve chvíli, kdy slovní potyčky přerostou v násilnosti. Například v roce 2004 byly zraněny desítky lidí včetně zasahujících izraelských policistů během pranice mezi františkánskými a řeckými ortodoxními mnichy kvůli otevřeným dveřím do kaple.

Při předvánočním úklidu baziliky v roce 2007 se do sebe řečtí a arménští kněží pustili košťaty a kameny. O rok později se poutníci z několika církví krvavě porvali hned dvakrát - poprvé na Květnou neděli a pak i na svátek Svatého kříže.

Zdrojem konfliktu jsou doslova teritoriální spory o rozdělení chrámu, sahající opět až do nejstarších dob a přibývající s každou další vládnoucí mocí, která zpravidla na základě úplatků, osobních preferencí anebo naopak mezinárodní politiky některou z církví preferovala. Západoevropské mocnosti, především Francie, historicky tlačily Osmanskou říši na lepší podmínky pro katolíky, Rusové zase horlivě podporovali nároky Řecké ortodoxní církve.

Poté, co kvůli sporům uvnitř baziliky Božího hrobu málem došlo k válce s Ruskem, osmanský sultán Abdülmecid I. pro jistotu zafixoval momentální rozdělení různých části baziliky a dalších křesťanských svatých míst v Jeruzalémě.

"Současný stav bude zachován a jeruzalémské chrámy, ať už opatrované společně nebo výhradně řeckými, katolickými a arménskými komunitami, zůstanou všechny navěky v současném stavu," píše se v dekretu známém jako Status quo (1853).

Žárliví křesťané

Ani dekret, který zůstal v platnosti dodnes, ale nezastavil drobné boje o teritorium kostela a rozepře o jeho přesný výklad. Příkladem budiž klášter na jeho střeše, který si shodně nárokují Etiopané a egyptští koptové. Původně ho drželi Egypťané, avšak když jej o Velikonocích roku 1970 na krátkou dobu opustili kvůli modlitbám, etiopští mniši vpadli dovnitř, vyměnili zámky a střešní prostory obsadili pro sebe.

Církve, mezi nimiž panuje neustálé napětí, si žárlivě střeží každý centimetr přiděleného území, vyhlížejí drobné provokace a v některých případech snad i čekají na příležitost k zahájení rvačky, přestože jejich duchovní rutinně končí v izraelských vazebních věznicích a v nemocničních zařízeních. Když v roce 2002 posunul horkem unavený koptský kněz židli do stínu o několik centimetrů na etiopské teritorium, jedenáct mnichů muselo být hospitalizováno.

profimedia-0326196270

Mniši na ochozu v bazilice Božího hrobu,zdroj:Profimedia.cz

Ze schválení Status quo vzešel ještě jeden problém, a tím jsou obtíže při schvalování renovací chrámu. Dekret totiž předpokládá shodu tří hlavních komunit při každé opravě, což se prokazuje jako takřka nadlidský úkol. Kupříkladu celé půlstoletí vetovali Řekové výměnu dlažby v Armény držené kapli svaté Heleny a opravy schodů vedoucí do katolické kaple Nalezení svatého kříže.

Nesvatý vliv nejposvátnější stavby

Dosažení konsensu se tak povětšinou neobejde bez zásahu zvenčí. V 19. století občas intervenoval sám osmanský sultán, v dnešní době se o mediaci pokouší společně izraelské úřady a jordánští králové, jejichž dynastie už bezmála století drží titul ochránce muslimských a křesťanských svatých míst v Jeruzalémě.

Na poslední velké rekonstrukci se loni církve dohodly teprve poté, co izraelská policie na několik hodin uzavřela edikulu, samotný střed baziliky s předpokládaným Kristovým hrobem, s odkazem na alarmující zprávy o možném zřícení této části stavby. Odhadované čtyři miliony dolarů na opravách mimochodem ukončených před pár týdny zaplatil z vlastní kapsy jordánský král Abdalláh II.

A tak se zdá, jako by Svatá země - a spolu s ní jedna z jejích nejposvátnějších staveb - měla na své bezprostřední okolí poněkud nesvatý vliv. Vždyť svárům se nevyhnuly ani ony dvě muslimské rodiny, jimž byly svěřeny klíče do baziliky právě z důvodu křesťanské nejednoty, a jež se pyšní úlohou svorníků mezi křesťany a muslimy. Ty se pro změnu o privilegované postavení hádají spolu a shodně tvrdí, že jejich rodina obdržela klíče jako první.

Tagy: církve zahraničí islám Izrael křesťanství víra a náboženství

Zdroje: Vlastní