Zatímco v samotném Turecku pro ústavní změny hlasovalo 51 procent voličů, v Německu, kde je silná turecká komunita, to bylo přes 63 procent hlasujících. Mnozí tak učinili Německu natruc, což dokazuje, že k jejich skutečné integraci vede ještě dlouhá cesta.

V československých parlamentních volbách 19. května 1935 hlasovalo pro Sudetoněmeckou stranu (SdP) Konrada Henleina 68 procent sudetských Němců. SdP přitom byla z velké míry prodlouženou rukou Hitlerovy NSDAP a nepřímo ji financoval německý stát. Zájmem Adolfa Hitlera byla destabilizace Československa, které od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci, až do Mnichovské dohody přijalo z nacistického Německa řadu emigrantů. Přesná čísla sice nejsou známa, jejich počet se ale odhaduje na 20 tisíc.

Československá republika byla demokratickým právním státem s politickou opozicí, fungujícími médii a nezávislými soudy. V Německu naproti tomu už od roku 1935 nic z toho neexistovalo. Rozhlas a tisk měl v rukou Joseph Goebbels, soudy hájily vládní linii a opozice byla rozprášena. Oprávnění voliči z řad sudetských Němců tohle všechno věděli – a přesto jich v roce 1935 více dvě třetiny podpořily Henleina. Sociální demokraté tehdy získali 17 procent hlasů etnických Němců, konzervativci pak ani ne 10, připomíná deník Die Welt.

Tři důvody, proč sudetští Němci hlasovali pro Henleina

Proč se to stalo? Hlavním důvodem byla především masivní propaganda, kterou Henleinova SdP dělala s podporou Německa. Žádná jiná strana v tehdejším Československu nemohla ani zdaleka uspořádat tolik pochodů, bombastických mítinků a vyrobit tolik letáků a dalších předvolebních materiálů. SdP vždy sázela na agresivitu a útočila na většinové české obyvatelstvo, jemuž předhazovala údajné utlačování německé menšiny. Nebála se ani nátlaku či zastrašování voličů.

Neméně důležitá byla i nálada, která panovala přímo v Německu. Konfrontační tón, který Hitler nasadil téměř vůči všem okolním státům, si rychle získával příznivce. Ti oceňovali, že se tu konečně objevila silný vůdce, který se prostě postavil domnělým malichernostem a komplikovaným regulím Společnosti národů, ignoroval dohody bez ohledu na ztráty a budoval stát podle svých představ – a zjevně úspěšně.

Třetím důvodem byl fakt, že se situace sudetských Němců v předcházejících letech skutečně zhoršila. Oblasti, kde žili, se z hospodářské krize vzpamatovávaly hůř než oblasti obývané Čechy a Slováky, kde fungovaly moderní průmyslové podniky typu Škoda nebo ČKD. Důsledkem toho byly ekonomické obavy sudetských Němců. Ze zhruba 846 tisíc nezaměstnaných v Československu v roce 1936 bylo 535 tisíc příslušníků německé menšiny. Jejich integrace do státního aparátu vázla. Za Rakouska-Uherska úřadům na území Čech a Moravy jednoznačně dominovala německá menšina, po vzniku Československa pak připadlo kolem 60 tisíc míst ve státních orgánech českým úředníkům. Zastoupení sudetských Němců v oblasti justice a veřejné správy po roce 1919 navíc zdaleka nedosahovalo jejich procentuálního podílu na obyvatelstvu. Koncem 20. let se tento poměr sice začal vyrovnávat, politická radikalizace v Německu po vítězství NSDAP ale vedla ke změně kursu a nepoměr se opět začal zvětšovat.

Vyhnaní či uprchlí němečtí odpůrci nacistů kromě toho přenášeli od roku 1933 konflikty ze své vlasti do Československa. To s tím ale nechtělo mít nic společného a odmítalo se stát základnou německé opozice.

Následoval Mnichov, okupace a nejničivější válka v dějinách lidstva

Všechny uvedené okolnosti nakonec vedly v květnu 1935 k výraznému volebnímu úspěchu SdP. To však Henleinovi a jeho mentorovi Hitlerovi nestačilo. Třetí říše svou protičeskoslovenskou politiku dále hrotila – přesně v duchu hesla "Stejná krev patří do společné říše", které stojí hned ve druhém odstavci úvodní kapitoly Hitlerova pamfletu Mein Kampf. Co následovalo, je dobře známo: Mnichovská dohoda, postoupení části československého území Německu a následná okupace, což fakticky znamenalo počátek druhé světové války.

Československo přišlo Mnichovem o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než 114 500 Čechů, 11 500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo asi 1,2 milionu lidí české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Československo ztratilo rovněž 33 procent svých průmyslových závodů.

Recep Tayyip Erdogan | zdroj: Profimedia

Erdogana podpořilo 51 procent Turků 

V tureckém referendu o významných ústavních změnách zvítězili s 51,4 procenta zastánci změny parlamentního systému na systém prezidentský. Opozice je nicméně přesvědčena, že hlasování provázely podvody, a proti výsledkům referenda demonstrovalo v úterý v Istanbulu několik tisíc lidí.

Pochyby vyvolalo především rozhodnutí volební komise, která povolila započítat i hlasovací lístky bez požadovaného úředního razítka. To označují za protiprávní i pozorovatelé z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Opozice tvrdí, že těchto hlasů jsou až tři miliony. A protože ústavní reforma byla schválena většinou 1,5 milionu hlasů, vyřazení hlasů z neoznačených obálek by mohlo výsledek změnit. Jakmile budou výsledky ohlášeny oficiálně, Erdogan prý obnoví své spojení s vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), které podle dosavadní ústavy jako prezident musel přerušit.

Turci hlasovali Německu natruc - integrace se zjevně nepovedla

V Německu žije kolem tří milionů občanů tureckého původu. Sem jsou započítáni lidé, kteří mají nebo měli tureckou státní příslušnost, případně u nichž z Turecka pochází alespoň jeden z rodičů. Německé občanství má zhruba polovina z tohoto počtu.

Podle studie Berlínského institutu pro obyvatelstvo a rozvoj z roku 2009 jsou Turci nejhůře integrovaným přistěhovaleckým etnikem v Německu. Spolková centrála pro politické vzdělávání naproti tomu soudí, že Turci v Německu jsou natolik heterogenní skupinou, že prakticky není možné sestavit jejich integrační bilanci. Od roku 2005 se z Německa do Turecka vrací více Turků, než kolik jich přichází do Německa. V letech 2007 až 2011 se jich do Turecka vrátilo 193 tisíc; důvodem bývá nezaměstnanost a diskriminace.

V samotném Turecku ústavní změny podpořilo 51 procent voličů, německých Turků 63 procent. Istanbul, Ankara a Izmir hlasovaly "ne", zatímco Berlín, Hamburk, Mnichov a všech 13 německých měst, kde oprávnění voliči mohli odevzdat hlasovací lístky, řekly ústavním změnám "ano". Častým argumentem Turků bývá truc: cítí se být v Německu diskriminováni a uvědomují si, jak kriticky se většina Němců staví k Erdoganovi a jeho plánům. Tak proč Němcům neukázat, zač je toho loket, a neposílit Erdoganovy pravomoci? Ale upřímně řečeno: nelze hlasovat pro autokratický systém, trest smrti, věznění kritických novinářů a pronásledování politických konkurentů a pak si stěžovat, že vás v Německu odmítají akceptovat jako Němce. Je třeba otevřeně přiznat, že integrace zkrátka ztroskotala.