'Hidžáb' jako křesťanská tradice

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Dočasné završení soudního procesu se studentkou ze Somálska, žalující svou školu za údajnou diskriminaci na základě jejího náboženského vyznání, v Česku znovu otevřelo oblíbené téma muslimských šátků. Nad zamítnutím žaloby Ayan Jamaal Ahmednuurové se v pátek v přeplněné soudní síni radovaly zástupy samozvaných bojovníků proti islámu, od Martina Konvičky, přes Miroslava Sládka až po Václava Klause mladšího.

Socha Panny Marie

Socha Panny Marie,zdroj: Profimedia.cz

Právě Václav Klaus junior vystoupil o týden dříve v pořadu Máte slovo Michaely Jílkové, který proslul svou civilizovanost, kde nošení hidžábu odmítl nejen z důvodu sekulárního charakteru českého školství, ale i s odkazem na to, že neodpovídá křesťanským tradicím.

"Křesťanství je tady doma, tato země stojí na křesťanských základech," dušoval se Klaus mladší a vyzval ženy, které by chtěly nosit hidžáb v českých školách, k odchodu do Súdánu.

Argumentace křesťanskými kořeny české státnosti je v poslední době populární a uchyluje se k ní při různých příležitostech kritiky islámu třeba zmiňovaný Martin Konvička nebo prezident Miloš Zeman, přestože jde v obou případech o otevřené ateisty.

Proto by snad mělo smysl zdůraznit, že zahalování ženských vlasů ve formě šátku, závoje či jiné pokrývky hlavy je více než v souladu s dlouhou tradicí ve všech křesťanských církvích. A dokonce není vyloučena možnost, že právě z křesťanské tradice islám tento zvyk převzal.

Muslimky to možná mají od křesťanek

Biblická zmínka o ženském zahalování vychází z Pavlova Prvního listu Korintským, přesněji řečeno z jeho 11. kapitoly, kde se mimo jiné píše: "Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje." Má tak činit zejména při modlitbě, kdy se s úctou obrací k Bohu.

Avšak zahalení je také výrazem ženina podřízení vůči muži, zejména jejímu manželovi, "vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže".

Výklad této pasáže Písma se v průběhu staletí stejně jako výklady příslušných pasáží v Koránu lišil, na jednom se ale církevní otcové a pozdější významní teologové se shodovali: Pavlova slova ženám jasně nařizovala nevstupovat do kostela bez pokrývky hlavy. Nijak zvlášť přitom nezáleželo na křesťanské denominaci.

V katolické církvi se toto nařízení objevuje v závazném kanonickém právu a v jeho prvním oficiálním kodexu z roku 1917, kde se vyžaduje spolu s oddělením mužů a žen v kostelních lavicích "podle starodávného zvyku". Obě pasáže z něj byly vypuštěny teprve v roce 1983, ačkoli katoličtí tradicionalisté se s tím odmítají smířit dosud a jsou katolické komunity, kde se k obyčeji předků naopak vrací. Příkladem budiž katedrála v hlavním městě Srí Lanky Kolombo, jež nařízení zakrýt vlasy ve svých prostorách obnovila.

Vlasy si ženy zakrývaly donedávna i v Česku

V pravoslavných církvích, stejně jako v církvích východního ritu, se zahalení ženských vlasů zpravidla stále vyžaduje. Mimochodem šátek, který nosí na hlavě pravoslavné ženy v albánských, jordánských nebo ostatně i ruských svatostáncích by se daly jen těžko odlišit od hidžábů nošených v těchto zemích zbožnými muslimkami. Rozdíl je možná snad jen v tom, že kolem křesťanských šátků se zatím nerozběhl kvetoucí módní byznys, jenž by je mohl zatraktivnit pro mladou generaci.

Mnozí, jako svatý Jan Zlatoústý, svatý Augustin a otec scholastiky Tomáš Akvinský dokonce trvali na tom, aby žena své vlasy zahalovala před očima jiných mužů také mimo kostel. Extrémním příkladem aplikace tohoto výkladu mohou být rozličné větve novokřtěnců, třeba Hollywoodem popularizovaní amišové, kde mívají obzvlášť věřící ženy ve zvyku chodit se zahalenými vlasy do sprchy či do postele, protože by se i v těchto situacích mohly uchýlit k modlitbě.

Širokému výkladu vlivných světců a teologů se ale do velké míry přizpůsobily i východní a západní křesťanské společnosti včetně té české - zahalení vlasů na veřejnosti bylo nepsaným pravidlem mezi vdanými ženami v mnoha oblastech až do poloviny 20. století.

Na chudém a velmi katolickém severu Portugalska ženy nenosily jen šátky, ale i dlouhé černé oděvy obepínající celý obličej a zahalující většinu těla ne nepodobné íránskému čádoru. Takto oděné Portugalky je možné ještě dnes potkat v zapadlých vesnicích v pohoří Gerês.

Starověký původ šátků

Tradice zahalených ženských vlasů se samozřejmě nezrodila v křesťanství, stejně jako se nezrodila v islámu. Nová monoteistická náboženství jen adaptovala starověký zvyk všeobecně rozšířený v oblasti Středního východu a Středomoří.

První nařízení o zahalených vlasech nacházíme už na asyrských hliněných tabulkách ze 13. století, přidržovali se jich starověcí Izraelité a největší formální dokonalosti v tomto ohledu dosáhli Peršané v období Sásánovské říše. Zahalení vlasů a v případě Sásánovců i celého obličeje (právě od nich zřejmě některé arabské kultury převzaly nikáb a burku) bývalo ve starověku symbolem vysokého postavení a odepíralo se "nízkým" ženám, například nevěstkám.

V průběhu 20. a 21. století mnoho křesťanek - stejně jako mnoho vyznavaček islámu v Evropě i převážně muslimských zemí - starověký zvyk k nespokojenosti náboženských konzervativců opustilo a v ateistických zemích jako je Česká republika se na něj prakticky zapomnělo.

Je zcela legitimní argumentovat tím, že český stát je ze své podstaty sekulární a že by tedy školství mělo být prosto veškerých náboženských symbolů. Tak je tomu v přísné Francii, kde se ve škole nesmí nosit hidžáb, židovská kippa, ale ani křížek na krku.

Pak je ale nesmysl odvolávat se na křesťanské tradice, s nimiž šátek zcela souzní. Pokud tomu někdo pořád nevěří, stačí se podívat na většinu podobizen Panny Marie. "Hidžáb" má skoro každá z nich.

Tagy: zahraničí domácí křesťanství zvyky a tradice víra a náboženství dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní