Chystá se katolická církev zrušit celibát?

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Papež František se v rozhovoru s německým týdeníkem Die Zeit dotkl mimo jiné jednoho z nejpalčivějších témat římskokatolické církve: kněžského celibátu. A přestože nepřichází s žádným revolučním řešením, jeho výroky opět zažehly vášnivou polemiku nad účelem a budoucností tisíc let staré tradice.

Papež František s biskupy

Papež František s biskupy,zdroj: Profimedia.cz

Na začátku je zdůraznit jedno: ani reformně naladěný papež František v rozhovoru pro německý magazín otevřeně nemluvil o zrušení povinného kněžského celibátu.

"Dobrovolný celibát nepřichází v úvahu," sdělil pro Die Zeit nejvyšší představitel katolické církve, čímž nepotěšil nemalou část katolických kněží i řadových věřících, kteří po takovém kroku volají už desítky let.

Možnost, již papež označil za přípustnou, se týká tzv. viri probati (doslova "osvědčených mužů"). V katolickém kontextu jde o již ženaté muže nejčastěji ve zralém věku a pevné ve víře, kteří by za výjimečných okolností mohli být vysvěceni na kněze. Podle Františka by bylo přijatelné tímto způsobem řešit palčivý nedostatek kněží v některých oblastech.

"Musíme zkoumat, jestli by bylo možné využít viri probati. Pokud ano, pak musíme určit, jaké úlohy mohou například v odlehlých komunitách plnit," prohlásil František.

Papežova poznámka tedy vychází ze zcela praktických důvodů a jeho zkušeností z doby, kdy působil jako arcibiskup v argentinském Buenos Aires. Latinská Amerika dlouhodobě trpí nedostatkem duchovních, což podle některých napomáhá protestantské expanzi v těchto tradičně katolických oblastech. Například v Brazílii, největší katolické zemi na světě, připadá v průměru jeden kněz na deset tisíc věřících. A v prelatuře Xingu uprostřed brazilského deštného pralesa má sedm set tisíc katolíků k dispozici pouze 27 kněží.

Celibát jako novota bez opodstatnění

Církevní hodnostáři z krizových oblastí proto po uplatnění viri probati už dlouho volají - mezi proponenty patří třeba emeritní arcibiskup ze São Paula Cláudio Hummes. František je podle všeho první papež ochotný uvažovat o zavedení tohoto receptu do praxe.

I kdyby k tomu však došlo - a papež prozatím jen vyzývá k diskuzi - římskokatolická církev nadále zůstane křesťanskou církví se zdaleka nejpřísnějšími pravidly celibátu. Dokonce i východní katolické církve, jako jsou libanonští maronité nebo řeckokatolíci, nekladou žádné překážky kněžskému svěcení ženatých mužů a celibát vyžadují pouze u biskupů. Stejně tak je tomu u pravoslavných.

Protestantské církve zrušily požadavky na kněžský celibát úplně a jejich pastoři se zpravidla mohou ženit a rozvádět bez omezení, protože se podle názoru otců-zakladatelů jednalo o novotu bez jakéhokoli opodstatnění v bibli. Martin Luther v roce 1530 označil celibát za "jeden z papežských výmyslů v protikladu věčnému Slovu Božímu a v rozporu s původní křesťanskou tradicí". 

V prvních stoletích křesťanství skutečně nebyl s ženatými kněžími problém - ostatně sám svatý Petr, považovaný za prvního "papeže", měl manželku. Otázka celibátu se týkala hlavně mnichů. Ještě Trullská synoda v roce 692 zcela otevřeně umožňovala kněžské působení ženatých mužů a nezakazovala jim ani pohlavní styk s právoplatnými manželkami.

Praktická záležitost

Změnu v západní církvi přinesly teprve reformy v 11. a 12. století, kdy stál požadavek kněžského celibátu převážně na praktických základech. Rozmohlo se totiž, že kněžství přecházelo z otce na syna, mezi dětmi kněží se dělil církevní majetek a kněžské rodiny představovaly nemalou finanční zátěž. Ve 12. století tak na dvou lateránských koncilech (1123 a 1139) bylo již ženatým kněžím, ale i jáhnům a podjáhnům zakázáno žít s jejich manželkami či konkubínami a dalším bylo zakázáno manželství vůbec uzavírat.

"Kategoricky zakazujeme kněžím, jáhnům, podjáhnům a mnichům, aby měli konkubíny nebo uzavírali manželský. Tímto prohlašujeme, (...) že manželské svazky jsou prohlášeny za neplatné a dotyčné osoby by měly učinit pokání," píše se v příslušné pasáži ustanovení Prvního lateránského koncilu.

Od té doby se kněžský celibát stal v římskokatolické církvi jádrem četných sporů, předmětem ostré kritiky a stejně přesvědčené obhajoby. Vnitrokatolická kritika podobně jako výše Luther zdůrazňuje, že povinný kněžský celibát nemá žádnou oporu v Písmu - a že tedy nejde o neměnné dogma. Naopak zdůrazňuje neblahé psychologické dopady celoživotní absence partnerských vztahů. Před pár týdny na to opět upozornilo jedenáct německých kněží v otevřeném dopisu.

"Věříme, že každý katolík by měl mít možnost si zvolit, jestli chce nebo nechce žít v celibátu, ať už se jedná o kněze nebo nikoli. (...) Co nás motivuje je pocit opuštění. Jako starší lidé, kteří se nesměli oženit kvůli požadavkům našeho povolání, tento pocit po padesáti letech ve službě cítíme velmi živě," stojí mimo jiné ve zveřejněném textu.

Vymírající kněží

Z podobných důvodů kněžství opustily a stále opouští tisíce lidí - mezi lety 1964 a 2014 jich bylo oficiálně skoro sedmdesát tisíc. Zato do seminářů se hlásí čím dál méně lidí a kněží na mnoha místech doslova vymírají.

A pak je tu ještě palčivější otázka sexuálního obtěžování dětí, k němuž i podle některých vysokých církevních představitelů povinný celibát přispívá. Naposledy se v tomto smyslu vyjádřil arcibiskup Timothy Costelloe ze skandály zmítané Austrálie.

Početní obhájci celibátu uvnitř církve se na druhou stranu zaklínají dlouhou tradicí a nutností kněze soustředit se zcela na svou farnost, ne na rodinné povinnosti. Navíc je tu pořád ještě praktická stránka: globální římskokatolická církev má v oblibě svoje kněze neustále přesouvat z jedné farnosti do druhé - v průměru jednou za pět až sedm let - a s celými rodinami by to bylo mnohem složitější.

Faktem je, že zažité tradice všeho druhu se v římskokatolické církvi mění těžce a jen velmi pozvolna. A že změny jsou složité i v dobách reformně naladěných papežů, jako je právě František. On sám naznačil, že od něj není v tomto směru možné očekávat žádné radikální kroky, spíš drobné pohyby, jaké už ostatně v minulosti provedl. Málo se mluví o tom, že v roce 2014 zrušil skoro sto let starý výnos nařizující celibát kněžím východního ritu působícím mimo jejich země původu.

Když nyní otevřeně diskutuje o možnosti zatím výjimečného svěcení ženatých mužů, je to ten největší posun, jaký je možné v příštích letech očekávat.

Tagy: zahraničí katolická církev víra a náboženství

Zdroje: Vlastní