Už na Velký pátek označil papež František nás všechny za "mlčící spoluviníky", když pouze sledujeme "popravy a ukřižování" křesťanů. V nedělním Urbi et Orbi toto téma zmínil ještě jednou. "Prosíme Krista, vítěze nad smrtí, aby umenšil utrpení bratrů a sester pronásledovaných v jeho jménu."

Tématu se podrobně věnoval v nedělním poselství také arcibiskup z Yorku nebo canterburský arcibiskup Justin Welby, nejvyšší duchovní představitel anglikánského společenství církví. Podle něj představuje 21. století nové období křesťanského mučednictví. Připomněl útok na keňskou univerzitu z minulého týdne, kdy zahynulo 148 lidí, nebo únorové upálení zajatých koptů v Libyi.

O vzrůstajícím útlaku křesťanů v různých částech světa je bezpochyby potřeba mluvit. Extrémisté z různých náboženských skupin, nejčastěji radikální islamisté, útočí na menšinové křesťanské komunity od Afrického rohu až po Jihovýchodní Asii.

Věřím však, že zvlášť v období Velikonoc je potřeba mluvit nejen o utlačovaných souvěrcích z křesťanských řad, ale také o těch, kteří se dopouštějí útlaku na bližních s odkazem na křesťanství. Ani takových není málo. A my, kteří se ke křesťanství hlásíme, za ně máme ještě větší zodpovědnost.

Můžeme začít v americkém státu Indiana, kde republikánští zákonodárci těsně před velikonočními svátky protlačili, a guvernér schválil tzv. Religious Freedom Restoration Act (RFRA).

Kontroverzní zákon, který vyvolal obrovskou vlnu nevole napříč všemi vrstvami americké společnosti, umožňuje podnikatelům, aby na základě svého náboženského přesvědčení odmítli poskytovat služby vybraným zákazníkům. Je evidentně namířen proti homosexuálům (obvykle se užívá demagogický příklad fotografa odmítajícího fotit stejnopohlavní sňatek) a prosadily ho skupiny jako The American Family Association, Indiana Family Institute nebo Family Research Council. Všechny bojují za "tradiční křesťanskou rodinu", v jejímž jméně jsou ochotny podpořit diskriminaci všech ostatních, která by podle striktních výkladů mohla skončit třeba odmítnutím obsloužit v restauraci.

Přijetí ještě extrémnějšího v Arkansasu zákona, proti němuž slovy Garreta Eppse z The Atlantic působí RFRA jako "Deklarace práv člověka a občana", zablokoval jen chybějící podpis guvernéra.

Ve jménu křesťanství a tzv. "tradiční rodiny" se v letošním roce vedla také bitva o referendum na Slovensku, kde odpůrcům homosexuálů nestačilo zakotvení manželství jako svazku mezi mužem a ženou v ústavě. V kampani se dokonce i vysocí představitelé katolické církve dopouštěli děsivých vyjádření na adresu sexuálních menšin a vše vyvrcholilo v odporném videu, jehož odvysílání se nakonec podařilo na televizních obrazovkách zabránit.

Výroky a atmosféra kampaně u našich sousedů vykopaly hluboké příkopy mezi LGBT komunitou a křesťany, přestože řada z nich se proti referendu vyslovila. V naší ateistické České republice se sice tolik o tradiční rodině nemluví, často se však používá podobně spojení "křesťanské hodnoty" k odporu proti cizincům, v poslední době především muslimů. Lidé jako Tomio Okamura náhle objevují křesťanskou identitu a kořeny národa, aby ji využili k hlasitému brojení proti uprchlíkům a přistěhovalcům.

A to není nic proti zemím, kde se skupiny zaštiťující křesťanstvím dopouštějí skutečného ohrožování životů. V Brazílii se pod vedením pastorů a biskupů z největších evangelikálních církví, jako je Univerzální církev království božího, dopouští opakovaně útoků na vyznavače tradičních afrických náboženství, rozbíjejí jejich chrámy a ničí náboženské symboly s odkazem na démonickou podstatu konkurenčních náboženství.

V Ugandě nebo Nigérii pastoři jako nechvalně známý Scott Lively nebo velké misionářské organizace jako International House of Prayer dokázaly zažehnout nenávist proti LGBT komunitě do takové míry, že místní politiky inspirovali k přijetí brutálních zákonů.

Legislativa navrhující v některých případech až doživotní tresty byla v parlamentech přijímána s Kristovým jménem na rtech. Homosexuálové v těchto zemích získali status novodobých čarodějnic – anebo židů – pronásledovaných státem i rozzuřenými davy. Katolická nebo anglikánská církev je přitom rozdělená a jen málo jejich místních představitelů se odváží proti nenávisti vystoupit ve vlastní zemi.

A represivní zákony hlasitě podporuje také oficiální pravoslavná církev v Rusku, kde se rétorické křesťanství stalo důležitou součástí politiky autoritářského režimu vůči vnitřním i vnějším nepřátelům. Podobně jako v Africe tu sexuální menšiny reprezentují "zkažený Západ", který svou křesťanskou identitu opustil. A kazatelé nenávisti tvrdí, že ji brání.

Smyslem Velikonoc má být připomenutí Ježíšova sebeobětování za všechny, bez ohledu na barvu kůže, zemi původu nebo sexuální orientaci. Obětování bez vyvyšování jedněch a diskriminace druhých. Proto je povinností všech nás křesťanů, kteří tuto oběť bereme vážně, upozorňovat znovu a znovu na stupňující se bezpráví činěné v našem jménu po celém světě. Škoda, že se na to v poselstvích mnoha představitelů křesťanských církví nedostalo.

Být pronásledován pro Krista je strašné. Pronásledovat v jeho jménu je ale nesrovnatelně horší.