Jednání Františka a Kirilla vůbec provázely bombastické komentáře. Třeba, že jde o schůzku tisíciletí. Jistě, jejich setkání na Kubě se zapíše do historie, jenže roztržka mezi oběma větvemi křesťanství byla symbolicky překonána už v roce 1964, když se papež Pavel VI. sešel s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem.

Právě on se v pravoslavném světě těší statusu "prvního mezi rovnými" a také právě tehdy představitelé obou církví vzájemně zrušili exkomunikaci z roku 1054.

Pravdou ale je, že ruská pravoslavná církev je největší co do počtu věřících a duchovenstva a navíc, když se řekne pravoslaví, lidé na Západě si představí spíš Rusko, než Řecko, Balkán nebo Gruzii. A tak se v určité míře nelze přehánění divit.

Schůzka papeže a patriarchy byla v každém případě mimořádně důležitá. Pro Kirilla měla kromě všeho také hluboký osobní význam na rozdíl od Františka, který se v porovnání se svými předchůdci staví k postsovětskému regionu celkem bez emocí, což se dá připsat jeho původů. Přece jen jde o "neevropského" papeže.

Zato tradičně sebejistě vyhlížející patriarcha měl viditelně trému. Pro něj bylo setkání s Františkem až osudovou událostí bez ohledu na politickou rovinu, která tam bezpochyby byla také. Na schůzku si vzal panagii (oválná ikonka Bohorodičky nošená na řetízku kolem krku), která patřívala patriarchovi Alexiji I. a patriarchovi Pimenovi a která údajně pochází od sv. Filareta, metropolity moskevského.

Osudové setkání

Kirillův učitel, metropolita Nikodim Rotov, patřil za sovětských časů mezi nejvlivnější pravoslavné duchovní a také mezi hierarchy snad nejvstřícnější ke katolické církvi. Nikodim zemřel v roce 1978 během setkání s papežem Janem Pavlem I. a jeho odchod Kirilla hluboce zasáhl. Nikodimovi nevděčil jen za snadnou církevní kariéru (což by tehdy nebylo možné ani bez dobrých vztahů s KGB), ale i za názory a postoje. Kirill každopádně jako jeden z mála přišel už tehdy do kontaktu se Západem.

Budoucí patriarcha dlouho předsedal církevnímu zahraničnímu odboru, kde se mimo jiné zabýval i pravoslavně-katolickým dialogem. A na počátku 90. let otevřel ve Smolensku seminář, kde učili katoličtí profesoři a tamní seminaristé zase jezdívali do Evropy.

Oficiální přístup pravoslavné církve k Vatikánu se sice v průběhu let měnil, Kirill ale vedl katolíky stále v patrnosti. Setkání s Františkem se zkrátka stalo jednou z největších událostí v jeho osobním životě.

Ani pro Vatikán to samozřejmě nebyla marginální záležitost. Svědčí o tom mimo jiné dokument, který podepsali papež a patriarcha. Jeho rozsah naznačuje, že nešlo o pouhou formalitu. Na textu je navíc podle některých analytiků a duchovních vidět, že ho z valné části redigoval právě Vatikán.

Stylem a slovníkem příliš nepřipomíná těžkopádné dokumenty ruské pravoslavné církve, jak upozorňují filoložka Olga Sedakova a otec Vsevolod Čaplin pověstný svými kontroverzními poznámkami a kritikou patriarchy, který nedávno upadl v nemilost a byl propuštěn z funkce předsedy Synodního odboru pro záležitosti vztahů církve a společnosti.

Patriarcha v sevření kritiky

Reakce pravoslavného světa na "příliš ekumenickou" deklaraci na sebe nenechala dlouho čekat, kubánskou cestu někteří pravoslavní duchovní označují za "porážku". Kirill přitom teď bude muset čelit kritice jak ze strany konzervativní, tak i progresivní části pravoslavné obce.

Pokud se tedy kvůli kubánské schůzce někdo ocitl v choulostivější situaci, bude to spíš patriarcha než papež. Kirill s tím jistě počítal dopředu, proč se pro schůzku přesto rozhodl?

Velkou roli hrály jak zmíněné osobní důvody, tak i politický rozměr. Od Putinova vyslance však má patriarcha hodně daleko. Přestože o vzájemných úzkých kontaktech ruské církve a státu nemůže být pochyb, považovat církev za prodlouženou ruku Putinova režimu by bylo přinejmenším přehnané.

Obě strany pochopitelně z vřelého vztahu těží, pohledy a zájmy Kremlu a církve se ale leckdy rozcházejí. Tak například ruský parlament sice v roce 2010 dohlasoval navrácení církevního majetku zabaveného Sověty, Putin však zároveň tvrdošíjně ignoruje pronásledování, kterému byla církev vystavena za sovětského režimu.

Skutečný spojenec Putina

Kirill a ruský vůdce se neshodnou v řadě otázek včetně anexe Krymu a války na Donbase, která bezprostředně ohrožuje ruskou pravoslavnou církev, neboť se může stát, že přijde o celou Ukrajinu. Ukrajinci si totiž vybírají, k jaké církvi budou patřit. Kromě ruské pravoslavné církve na Ukrajině funguje také církev kyjevského patriarchátu, která vznikla v 90. letech a je považovaná za nekanonickou. Její "návrácení" k moskevskému patriarchátu, po čemž Kirill touží, je nyní vzdálenější než kdy dřív.

Obdobně nejednoznačný je i postoj církve k ruské intervenci v Sýrii. Ochrana režimu tamního prezidenta Bašára Asada je z pohledu církve nedůležitá, pro představitelé obou křesťanských větví je zásadní především ochrana křesťanů, kteří nyní čelí pronásledování a krveprolití.

Pravoslavná církev nevolala po "svaté válce", jak nedávno problesklo západními médii kvůli špatnému překladu slov Čaplina (tehdy ještě ve své funkci).

Mluvčí církve mluvil o "boji s terorismem za spravedlivý svět, za důstojnost lidí, kteří na sobě pociťují výzvu teroru – to je velmi mravní, chcete-li svatý boj, a dnes je naše země z celého světa nejaktivnější silou, která vzdoruje teroru". Vyjádření je sice nešťastné a koneckonců přispělo k Čaplinovu odvolání, o "svaté válce" však nebyla řeč.

Koneckonců i koncept "ruského světa" vnímají Putin a patriarcha odlišně, což sem tam vyvolává napětí mezi Kremlem a církví. "Pro ruského prezidenta morální a etická složka 'ruského světa' představují přídavek k cílům reálpolitiky. Kirill ale vnímá podporu konzervativních hodnot především jako teologický projekt, kterému může být nápomocná i politika," upozorňuje harvardský lektor George Soroka.

V zemi vzkvétajícího "postsovětského civilního náboženství zneužívajícího pravoslavnou tradici" a "pravoslaví bez boha" (k pravoslaví se sice hlásí drtivá většina Rusů, ale skutečně praktikují jen jednotlivci), nejsou skutečným spojencem Putinova režimu církev a patriarcha Kirill, ale pseudovlastenečtí pravoslavní ateisté.